Photo © CinemArt

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Česko-slovensko-polské dílo s názvem Otec reži­sér­ky a scé­nárist­ky Terezy Nvotové z roku 2025 je vol­ně inspi­ro­vá­no sku­teč­nou tragé­dií. Snímek měl pre­mi­é­ru na fes­ti­va­lu v Benátkách. Kromě ceny za Nejlepší mezi­ná­rod­ní film (2025) na fes­ti­va­lu Zurich Film Festival zís­ka­la Tereza Nvotová mno­ho nomi­na­cí, např. nej­lep­ší audi­o­vi­zu­ál­ní počin, nej­lep­ší režie, nej­lep­ší scé­nář, nej­lep­ší herec a hereč­ka. Do kin film vstou­pil 11. září 2025.

Co praví anotace:

„Film vyprá­ví dra­ma­tic­ký pří­běh milu­jí­cí­ho otce, jehož život roz­vrá­tí jedi­ná tra­gic­ká chy­ba. Otřese jeho šťast­ným man­žel­stvím a zane­chá ho zce­la osa­mě­lé­ho. Přes hroz­bu věze­ní a s nesne­si­tel­ným poci­tem viny se sna­ží zno­vu zís­kat důvě­ru své ženy a zachrá­nit lás­ku, kte­rá je navzdo­ry boles­ti stá­le spo­ju­je. Když zjis­tí, že sku­teč­ný původ tragé­die se skrý­vá hlu­bo­ko v archi­tek­tu­ře lid­ské mys­li, začí­ná se rýso­vat křeh­ká ces­ta ke smí­ře­ní. Dokáže ale jejich lás­ka unést i tak vel­ké selhá­ní?“

O čem snímek vypráví?

Slovenská reži­sér­ka a sce­nárist­ka Tereza Nvotová (neplést s hereč­kou a hudeb­ni­cí Dorotou Nvotovou) se ve fil­mu Otec vol­ně inspi­ro­va­la sku­teč­nou tra­gic­kou udá­los­tí úmr­tí bato­le­te pone­cha­né­ho v roz­pá­le­ném autě. Jde tedy o autor­skou fik­ci inspi­ro­va­nou reál­ným pří­pa­dem, niko­liv rekon­struk­ci rea­li­ty ani o doku­ment jako přes­ný popis toho, co se sta­lo. Snímek byl veřej­nos­tí při­jat, avšak pro oso­by, kte­ré tuto či podob­nou tragé­dii sku­teč­ně zaži­li, to musí být jen dal­ší při­sy­pá­ní soli do rány – odsou­dit člo­vě­ka je hrač­ka, neboť stát se to může kaž­dé­mu. Případnou retrau­ma­ti­za­ci osob či divá­ků může ten­to sní­mek způ­so­bit stej­ně, jako film Sbormistr – obě uve­de­ná dra­ma­ta jsou vní­má­na kon­tro­verz­ně. Na dru­hou stra­nu lze uznat, že i tako­vé sním­ky mohou plnit i funk­ci urči­té for­my výstra­hy a pou­če­ní.

Tvůrci sním­ku Otec se sna­ží nahlí­žet na celou udá­lost empa­tic­kou ces­tou namís­to odsou­ze­ní. Film pra­cu­je se zkrat­kou – ve sku­teč­nos­ti by byla rea­li­ta prav­dě­po­dob­ně slo­ži­těj­ší. Ve sním­ku vidí­me, že rodi­če po tragé­dii odjíž­dě­jí domů, zatím­co v rea­li­tě by byla nabíd­nu­ta kri­zo­vá inter­ven­ce, kon­takt s poli­cií, psy­cho­lo­gy, kri­zo­vý­mi týmy a v kraj­ním pří­pa­dě i lékař­ská péče. Ve sním­ku nao­pak vidí­me, že para­dox­ně otec i mat­ka fun­gu­jí v šoku – mecha­nic­ky, auto­ma­tic­ky, odpo­je­ní od rea­li­ty. Tvůrci se sou­stře­dí na vnitř­ní kolaps pro­ta­go­nis­tů, kte­ří namís­to hys­te­ric­ké­ho kři­ku rea­gu­jí odpo­je­ním, otu­pě­ním a dere­a­li­za­cí. Tvůrci necha­li divá­ky s otcem samot­né, bez opo­ry a bez ochran­ných man­ti­ne­lů – což půso­bí depre­siv­ně a úzkost­ně – aby ale­spoň čás­teč­ně zjis­ti­li na vlast­ní kůži, jak on se cítil. Divák vidí vněj­ší svět, kte­rý stá­le fun­gu­je při starém, ale vnitř­ní svět se roz­pa­dl. To je v díle ilu­stro­vá­no vel­mi tref­ně zábě­ry na hra­jí­cí si děti, prač­ku plnou sle­pic, ptá­ky na oblo­ze. Otec ztrá­cí smy­sl živo­ta, kte­rý hle­dal dáv­no před­tím. Ústředním moti­vem fil­mu se tak stá­vá psy­cho­lo­gic­ká stu­die viny a trau­ma­tu.

Ve fil­mu je zmi­ňo­ván syn­drom zapo­me­nu­té­ho dítě­te, kte­rý ve zkrat­ce říká, pakli­že je člo­věk scho­pen zapo­me­nout svůj mobil, je stej­ně scho­pen zapo­me­nout i své dítě – jed­ná se o chy­bu pamě­ti. Během sle­do­vá­ní mne mra­zi­lo – kupo­di­vu již od samé­ho začát­ku fil­mu – nedo­ve­du si před­sta­vit, že by se mi sta­lo něco podob­né­ho. V médi­ích se uvá­dí, že otec se nedo­ká­zal se svou vinou vyrov­nat a po 1,5 roku zemřel.

Plusy a mínusy:

Trauma s sebou při­ná­ší roz­pad dosa­vad­ní rea­li­ty, pro­to film Otec nelze chá­pat jako čis­tě rea­lis­tic­ké dra­ma, nýbrž jako psy­cho­lo­gic­kou stu­dii trau­ma­tu. Hodnotit toto dílo jen po tech­nic­ké strán­ce by byl hřích, pro­to­že sku­teč­né gró se nena­chá­zí v rovi­ně řeme­sl­né, ale v té hlub­ší, niter­né. Příběh je mimo­řád­ně sil­ný. Nutno uznat, že tvůr­ci se sna­ži­li pra­co­vat s ože­ha­vým téma­tem s urči­tou mírou opa­tr­nos­ti, bez zby­teč­né sen­za­cechti­vos­ti, bul­va­ri­za­ce či laci­né­ho mora­li­zo­vá­ní.

Z fil­mař­ské­ho hle­dis­ka lze dílo pova­žo­vat za sil­né a kva­lit­ní, vysta­vě­né pře­de­vším na atmo­sfé­ře, prá­ci s obli­če­jem, mimi­kou a psy­cho­lo­gií postav, niko­li na dějo­vých zvra­tech či efekt­ních obra­zech. Uváděnou zají­ma­vos­tí je, že Tereza Nvotová se roz­hod­la pro netra­dič­ní pří­stup k vyprá­vě­ní pří­bě­hu – namís­to běž­né­ho stři­há­ní fil­mu se sou­stře­di­la na dlou­hé, kon­ti­nu­ál­ní zábě­ry, aby divá­ka co nej­ví­ce vtáh­la do pro­ží­vá­ní hlav­ní posta­vy, otce. Takže celý film je tvo­řen při­bliž­ně dese­ti dlou­hý­mi zábě­ry. Na tuto prá­ci byl zvo­len pol­ský kame­ra­man Adama Suzin, zná­mý pro své fil­my nato­če­né na jeden záběr. Hudba Jonatana Pjoni Pastirčáka byla zúz­kost­ňu­jí­cí, zne­po­ko­ji­vá až mra­zi­vá. Herecké obsa­ze­ní lze hod­no­tit jako vel­mi solid­ní. V hlav­ních rolích divá­ci uvi­dí otce Michala (Milan Ondrík) a mat­ku Zuzanu (Dominika Morávková).

Verdikt:

Film jako výpo­věď o vině a trau­ma­tu fun­gu­je jako for­mál­ně soudrž­né, řeme­sl­ně solid­ní dílo, kte­ré sta­ví spí­še na vykres­le­ní psy­cho­lo­gie postav a atmo­sfé­ře než na efekt­ních fil­mo­vých pro­střed­cích. V sou­čas­né době se sní­mek na data­bá­zi ČSFD pohy­bu­je při­bliž­ně na hra­ni­ci 80 %, což odpo­ví­dá jeho při­je­tí u divá­ků. Kdyby byl nomi­no­ván na České lvy 2026 – což se nesta­ne – mohl by si dle mého názo­ru odnést něja­kou tu soš­ku.

Osobnost Terezy Nvotové

Tereza Nvotová je reži­sér­ka a scé­nárist­ka. Vystudovala a učí režii na praž­ské FAMU. Její tře­tí film Otec (2025) měl pre­mi­é­ru na fes­ti­va­lu v Benátkách. Její dru­hý celo­ve­čer­ní sní­mek Světlonoc (2022) zís­kal na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Locarnu Zlatého leo­par­da a pro­ces­to­val celý svět. Její hra­ný debut Špína (2017) pre­mi­é­ro­val na MFF v Rotterdamu a zís­kal hlav­ní cenu čes­ké fil­mo­vé kri­ti­ky. HBO pro­du­ko­va­la její dva celo­ve­čer­ní doku­men­tár­ní sním­ky Mečiar (2017) a Ježíš je nor­mál­ní (2008). Žije mezi Prahou a New Yorkem.