P. K. Dick - Vykolejený čas

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Co naplat, P. K. Dick je jed­ním z mých oblí­be­ných auto­rů a jako tako­vé­mu mu občas pro­mi­nu i něja­kou tu sla­bou chvil­ku. Vždyť těch chvi­lek krás­ných (ve spo­leč­nos­ti jeho knih) bylo tolik. Je to mož­ná podob­né jako s lid­mi, když něko­ho máte tuze rádi, tak mu (ji) také s ocho­tou pro­mi­ne­te občas­né exce­sy.

Ano, ne všech­ny kni­hy od Dicka bych se samo­zřej­mos­tí zařa­dil do své­ho osob­ní­ho „zla­té­ho fon­du lite­ra­tu­ry“, ale mini­mál­ně díla jako byly UBIK, či Temný obraz pova­žu­ji za kni­hy, kte­ré mi svým způ­so­bem tro­chu změ­ni­ly nazí­rá­ní na svět (i když mož­ná to bude také tím, že jsem obě četl v době, kdy se mi osob­nost a život­ní hod­no­ty hod­ně for­mo­va­ly) a dodnes ve mně dozní­va­jí. Pak tu jsou samo­zřej­mě také kni­hy (kupří­kla­du Sluneční lote­rie), kte­ré nao­pak osob­ně pova­žu­ji za povrch­ní a nevy­da­ře­ná díla, ale jak jsem psal výše, doká­ži to panu Dickovi bla­ho­sklon­ně odpus­tit.

Dickova kni­ha Vykolejený čas (v ori­gi­ná­le Time Out of Joint) by šla zařa­dit mezi tzv. „dysto­pie“. Příběh nás zave­de do men­ší­ho ame­ric­ké­ho měs­ta někdy v pade­sá­tých letech (autor sám kni­hu psal kon­cem pade­sá­tých let), do doby rela­tiv­ní­ho pokli­du, „tra­dič­ních“ rodin­ných hod­not a eko­no­mic­ké pro­spe­ri­ty, nad kte­rou se ale zvol­ná vzná­ší stín poten­ci­ál­ní­ho jader­né­ho kon­flik­tu se SSSR a také strach z mož­ných sovět­ských špi­ó­nů. Právě v tako­vém měs­teč­ku byd­lí se svo­ji sestrou a jejím man­že­lem Ragle Gumm, muž krát­ce po čty­ři­cít­ce, váleč­ný vete­rán z Tichomoří a ... úspěš­ný luš­ti­tel v popu­lár­ní sou­tě­ži o hle­dá­ní malé­ho zele­né­ho mužíč­ka, kte­rou pořá­da­jí jed­ny novi­ny. Gumm kaž­dý den po něko­lik hodin bádá nad slo­ži­tý­mi sto­pa­mi a sna­ží se roz­lousk­nout šif­ru, kte­rou poté pra­vi­del­ně do novin pošle poš­tou. Nikdy se nemý­lí, tak­že mu účin­ko­vá­ní v sou­tě­ži krom pocho­pi­tel­né pres­ti­že při­ná­ší i solid­ní peněž­ní obnos. Něco je ale špat­ně, koleč­ka pra­vi­del­nos­ti v Gummově svě­tě začí­na­jí tu a tam pováž­li­vě drh­nout...

P. K. Dick tu opět sází na své osvěd­če­né téma, tedy zob­ra­ze­ní svě­ta, kde něco není tak, jak by mělo být, kde si člo­věk není jist vlast­ní exis­ten­cí i exis­ten­cí věcí, osob kolem něj a pochy­bu­je a para­no­id­ně tápe ve sna­ze najít něja­kou jis­to­tu. Kniha se mi čet­la vel­mi dob­ře a rych­le (není konec­kon­ců ani moc dlou­há, jen něja­kých cca 200 stran), pří­běh není hloupý, atmo­sfé­ra dob­ře vykres­le­ná a pozor­ný čte­nář si uži­je i auto­ro­vy jem­né filo­so­fic­ké naráž­ky na solip­si­sum, na bis­ku­pa Berkeleyho a tro­chu zde vykouk­ne i Platón a jeho svět ide­jí. Pro fanouš­ky P. K. Dicka povin­nost, pro ostat­ní vhod­né před­sta­ve­ní vliv­né­ho auto­ra a jeho schi­zofren­ní­ho pohle­du na svět. A pro mě dal­ší Dickova skvě­lá kni­ha, kte­rá mě jen utvr­zu­je v tom, že „Sluneční lote­rie“ byla jen tako­vá nepo­da­ře­ná prvo­ti­na... :).