Parazit

Ale to vše se má zásad­ním způ­so­bem změ­nit: Syn totiž dostá­vá po svém kama­rá­do­vi, odjíž­dě­jí­cím do zahra­ni­čí, prá­ci sou­kro­mé­ho uči­te­le ang­lič­ti­ny v boha­té rodi­ně byd­lí­cí v nád­her­ném domě, musí si sice pro ten­to účel udě­lat fal­šo­va­né dokla­dy o stu­diu, ale to je pro něj a hlav­ně jeho šikov­nou sest­ru hrač­ka („Kdyby ote­ví­ra­li na soul­ské uni­ver­zi­tě obor padě­lá­ní doku­men­tů, vza­li by ji z prv­ní­ho mís­ta“). Zmáknout paní domu, jejíž dce­ra bude dostá­vat hodi­ny ang­lič­ti­ny, bude snad­né: „Trochu to oke­cáš, jdeš pře­ce na dopo­ru­če­ní. A paní je tro­chu „sim­ple“. Ano osob­ní dopo­ru­če­ní od důvě­ry­hod­né osoby je u lidí obý­va­jí­cích nád­her­ný moder­ní dům, kte­rý si kdy­si sám pro sebe posta­vil slav­ný archi­tekt, napros­to zásad­ní. Dveře domu se samy ote­ví­ra­jí i zaví­ra­jí a za nimi je úpl­ně jiný svět, svět pře­py­chu, svět sta­ros­tí a tra­b­lů úpl­ně jiné­ho typu, než je pře­ží­vá­ní ze dne na den. Ano, „papí­ry“ paní domu neza­jí­ma­jí, jde pře­de­vším o úro­veň, a tu nový pan uči­tel („Budeme mu říkat Kevin“), jehož prv­ní hodi­nu paní domu sle­du­je „ve full tajmu“, roz­hod­ně má. Kromě jeho nové žáky­ně je v domě ješ­tě dru­hé dítě, roz­maz­le­ný Tasong, kte­rý má pod­le své nad­še­né éte­ric­ké mat­ky úžas­né vlo­hy pro umě­ní a doslo­va „basqui­a­tov­ské cítě­ní“ už v deví­ti letech. („To je šim­panz, že?“ „Ne, auto­por­trét.“)

Taková nahráv­ka se pros­tě nedá nevy­u­žít a vypa­dá to, že by v rodi­ně moh­la být prá­ce i pro mla­dou „Jessicu“, o kte­ré toho nový uči­tel Kevin tolik sly­šel (ve sku­teč­nos­ti pro jeho sest­ru, ale psssst!), pro­to­že „se prá­vě vrá­ti­la po stu­diu apli­ko­va­né­ho umě­ní v Illinois a doká­že dostat děti na výbě­ro­vé výtvar­né ško­ly“. Nejlepší je dopo­ru­če­ní od důvě­ry­hod­né oso­by. A tak se z „Jessicy“ stá­vá nová Tasongova uči­tel­ka umě­ní a spe­ci­ál­ní arte­te­ra­pe­u­t­ka, pro­to­že „vidí­te, co malu­je vpra­vo dole, v tzv. zóně schi­zofre­nie? Neprožil něja­ký závaž­ný dušev­ní otřes?“ To však budou zapo­tře­bí nejmé­ně čty­ři seze­ní po dvou hodi­nách týd­ně a „vím, moje taxa je dost vyso­ká...“ Ale pení­ze nejsou pro boha­tou rodi­nu pro­blém, hlav­ně že všich­ni za ně dosta­nou péči na úrov­ni.

Postupně se „nájezd­nic­ké“ rodi­ně poda­ří vyští­pat z původ­ních pozic i mla­dé­ho řidi­če, na to sta­čí oby­čej­né dám­ské kalhot­ky cíle­ně „zapo­me­nu­té“ pod seda­dlem ředi­tel­ské­ho mer­ce­de­su. „Kruci, když už to musí dělat v mém autě, proč na zad­ním seda­dle a ne vep­ře­du, takhle straš­ně pře­kra­čo­vat meze!“ Ano, meze vyvo­le­ných se pře­kra­čo­vat nesmě­jí, aspoň tedy ne lid­mi z oby­čej­né­ho svě­ta. Řidič dosta­ne padá­ka z něja­ké­ho zástup­né­ho nesmy­sl­né­ho důvo­du, pro­to­že „pře­ce se nebu­de­me sni­žo­vat na jeho úro­veň!“ Paní domu vše decent­ně zaří­dí, její role je napros­to okouz­lu­jí­cí a záro­veň děsi­vá ve své nai­vi­tě a až mra­zí, když pro­tře­lé pod­vod­ni­ci „Jessice“, kte­rá prá­vě drs­nou intri­kou vyho­di­la mla­dé­ho řidi­če z báječ­né­ho mís­ta za volan­tem, říká utě­ši­tel­ským mateř­ským hla­sem: „Jste tak mla­dá a naiv­ní, o lidech se máte ješ­tě co učit.“

Koho sehnat na mís­to řidi­če? Nejspolehlivější jsou pře­ce star­ší zku­še­ní řidi­či, co tře­ba tako­vý Kim, ten už jez­dí v sou­kro­mých služ­bách 30 let a „sleč­na Jessica“ ho může dopo­ru­čit, pro­to­že ho osob­ně zná. Bodejť by ho nezna­la, když je to ve sku­teč­nos­ti její vyprás­ka­ný tatí­nek, kte­rý kdy­si prý něja­kou  dobu pra­co­val jako „par­ko­vač“ a s luxus­ním autem se sezna­mu­je po chvil­kách díky před­stí­ra­né­mu zájmu o kou­pi v auto­sa­ló­nech).

A pro­to­že je tře­ba do zla­té­ho ředi­tel­ské­ho hníz­da upích­nout i mamin­ku, je zapo­tře­bí ješ­tě odstra­nit jedi­nou oso­bu, kte­rá je v domě ješ­tě od dob, kdy zde žil slav­ný archi­tekt, zdej­ší spo­leh­li­vou hos­po­dy­ni. Stačí iden­ti­fi­ko­vat její sla­bé mís­to, kte­rým se uká­že být aler­gie na brosk­ve, ze kte­ré se říze­ním osu­du s drob­nou dopo­mo­cí pod­vo­dů a mani­pu­la­ce sta­ne v očích důvě­ři­vé paní domu „aktiv­ní tuber­ku­ló­za“ a dal­ší odchod pod smyš­le­nou zámin­kou. I na scé­ně vyha­zo­vu hos­po­dy­ně je krás­ně vidět neo­by­čej­ná fil­mo­vá řeč: Odehraje se to bez jedi­né­ho slo­va čis­tě v divá­ko­vě mys­li - jen dob­ře stři­že­nou sérií zábě­rů, kte­rá kon­čí odchá­ze­jí­cí hos­po­dy­ní s vel­kým kufrem na koleč­kách. „Škoda jí, ve všem dodr­žo­va­la meze, ani mi man­žel­ka neřek­la kvů­li čemu se s ní muse­la roz­lou­čit. Ale pří­liš jed­la, vždyc­ky sněd­la sko­ro dvě por­ce.“ A ješ­tě jsou všich­ni rádi, že ode dneška koneč­ně mohou svo­bod­ně jíst dří­ve zaká­za­né brosk­ve.

Koho spo­leh­li­vé­ho ale na mís­to hos­po­dy­ně sehnat? „Manželka je na domá­cí prá­ce levá“ (záběr na zou­fa­lou man­žel­ku, kte­rá se pokou­ší vařit a s vytřeš­tě­ný­ma oči­ma se sna­ží pře­prat nepřá­tel­skou myč­ku). Nový řidič Kim si ale ví rady a má vizit­ku s kou­zel­ným tele­fon­ním čís­lem, což jeho pán, ředi­tel Park, doká­že oce­nit: „Podle vizit­ky je to moc dob­rý pod­nik. Perfektní design!“

Celá rodin­ka se tedy postup­ně sešla ve služ­bách jedi­né boha­té rodi­ny a jejich domu. Jen se nikdo nesmí dozvě­dět, že ti čty­ři k sobě pat­ří. A sku­teč­ně, nikdo nic netu­ší, jen malý Tasong, kte­rý pozná, že všich­ni jsou úpl­ně stej­ně cítit. Co ale s tím? „Máme prát svo­je prádlo v růz­ných pra­cích práš­cích?“ Až když celá rodi­na ředi­te­le Parka odje­de osla­vit Tasongovy naro­ze­ni­ny do kem­pu („ješ­tě vez­mě­te out­do­o­ro­vý pro­jek­tor a pej­sko­vi neza­po­meň­te dát japon­ské kra­bí tyčin­ky!“), mohou se všich­ni čty­ři pove­de­ní slu­žeb­ní­ci sejít v domě: Odpočinek na zahra­dě, popí­je­ní a dob­ré jíd­lo v luxus­ním inte­ri­é­ru, bub­lin­ko­vá kou­pel s vel­ko­for­má­to­vou tele­vi­zí na stě­ně, „uči­tel Kevin“ plá­nu­je, jak začne se svou žač­kou  ofi­ci­ál­ně cho­dit a jed­nou si ji mož­ná dokon­ce vez­me za ženu („To by pak mohl být dům rodi­čů tvé man­žel­ky!“ a ani o svat­bě by pře­ce nemu­se­lo prac­ně vytvo­ře­né inko­gni­to prask­nout: „Můžeme si pře­ce na sva­teb­ní obřad najmout her­ce, kte­ří budou hrát naše rodi­če!“), pros­tě idy­la, kte­rá je dob­rá tak do happy-endu, ale nastává-li v polo­vi­ně fil­mu, nevěs­tí to vět­ši­nou nic jiné­ho, než že se celá peč­li­vě a po kous­kách doved­ně vysta­vě­ná kon­struk­ce zří­tí. Počkejte, psssst, kdo to zvo­ní? Ano, je to před nedáv­nem vyho­ze­ná hos­po­dy­ně, kte­rá prý si v tom spě­chu jen něco zapo­mně­la ve skle­pě, to jsou ty nená­pad­né dve­ře mezi nasví­ce­ný­mi poli­ce­mi s luxus­ním nádo­bím. Hned si to vez­me a zase ode­jde a všich­ni budou spo­ko­je­ni.

Těch drob­ných fil­mař­ských rados­tí je k vidě­ní spous­ta: Můžete vidět mobil­ní tele­fon jako zbraň mož­ná účin­něj­ší než by byla sku­teč­ná bou­chač­ka Drsného Harryho v podá­ní Clinta Eastwooda („Nepřibližujte se, nebo zmáčk­nu tla­čít­ko ODESLAT, je to jako knof­lík od rake­ty, sta­čí pohro­zit.“ Mimochodem, vzpo­mněl jsem si při tom na nej­spíš už zapo­me­nu­tou ale ve své době cel­kem slav­nou „dál­ko­věo­vla­da­čo­vou“ pis­tol­nic­kou scé­nu ze Svěrákova fil­mu Akumulátor 2). Můžete vidět, jak to vypa­dá, když na úklid po mejda­nu máte jen osm minut a ješ­tě musí­te návdav­kem stih­nout uva­řit spe­ci­ál­ní zbo­hat­lic­kou vari­an­tu nud­lí „ččap­cha­gu­ri“.  Bude taky dob­ré, když si před shléd­nu­tím fil­mu tro­chu oprá­ší­te mor­se­ov­ku („Co ten sen­zor zase blb­ne?“). A doce­la dob­ře pozná­te, jest­li pla­tí korej­ské pří­slo­ví, že „v domě, ve kte­rém žije duch, se dob­ře daří busi­nessu.“ Ehmmm, to víte, že malý Tasong jed­nou tako­vé­ho ducha na vlast­ní oči viděl a od té doby malu­je zvlášt­ní arte­fak­ty „v zóně schi­zofre­nie“?