Still1
V britském dramatu Pardon, nezastihli jsme vás se jeho režisér (zapřisáhlý levičák a hlavní představitel britského sociálního realismu) Ken Loach spolu se svým dvorním scenáristou (a bývalým humanitárním aktivistou) Paulem Lavertym rozhodli věnovat aktuálnímu palčivému společenskému tématu, jemuž doposud příliš filmů zasvěceno nebylo – prekarizovaným zaměstnáním. Nestabilním pracovním poměrům, postihujícím zaměstnance na rozdíl od klasických pracovních úvazků řadou nejistot (včetně neplaceného pojištění, klouzavého výdělku, žádné mateřské ani jiné dovolené a nepevné pracovní doby).
Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Současně padlo rozhodnutí pojmout snímek po formální a vypravěčské stránce velmi podobně jako jejich předchozí film Já, Daniel Blake, s nímž vyhráli na festivalu v Cannes v roce 2016 Zlatou palmu. Cílem zřejmě bylo pokusit se navázat na jeho úspěch s podobně kritickým a apelativním příběhem o obyčejných lidech, jejichž životní mizérii prohlubuje marná snaha prorazit ve špatně nastaveném systému, který jejich problémy akorát stupňuje. Ve snímku Já, Daniel Blake byl tímto systémem byrokratický mechanismus sociálních úřadů, v dramatu Pardon, nezastihli jsme vás se stávají terčem kritiky pro změnu dohody o pracovních činnostech a zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných.
V čele dění je tentokrát rodina se dvěma dětmi (dospívající syn a mladší holčička), přičemž matka je sociální pracovnice (a dojíždí každý den autobusem za nespočtem svých klientů, povětšinou zmatených starých lidí a nemohoucích invalidů, kteří se o sebe nedokáží sami postarat), zatímco otec dělal doposud všechno možné a nyní se snaží uspět jako kurýr v licencované doručovací službě. Těší se na to, že ve firmě bude svým vlastním pánem a konečně vyřeší mnohé dluhy a nepříznivou rodinnou finanční situaci, ale ve skutečnosti se v té firmě stane naopak jejím otrokem – když si chce vzít volno, musí za to platit vysoké pokuty, musí mít na doručování vlastní dodávku a je po něm vyžadováno plnění nabitého doručovacího plánu, v němž se příliš nepamatovalo na čas určený pro vyměšování.
Ken Loach a Paul Laverty tudíž opakují osvědčené schéma, kdy divákům představí snaživou, dobráckou a férovou proletářskou rodinu, která musí snášet všelijaká příkoří, každý den dře téměř do zemdlení a naprostého vysílení a nic moc z toho nemá, přičemž za viníka jsou v tomto případě označováni jejich zaměstnavatelé, kteří je nutí pracovat šest dní v týdnu po dvanáct hodin denně (plus neplacené přesčasy), téměř je nenechají trávit čas se zbytkem rodiny a prakticky je v honbě za co největší efektivitou sprostě vykořisťují a nutí pracovat za útrpných podmínek.
Film tímto způsobem reflektuje to, jak je v dnešní době náročné sehnat práci a že leckterá zaměstnání si doopravdy diktují nelidské nároky – přičemž snímek slouží jako jejich obžaloba. Činí tak ale prostřednictvím citově manipulativního příběhu o rodině, které se dějí od začátku do konce samé špatnosti a komplikace, za něž často mohou i jejich špatná rozhodnutí a vzájemné disfunkční vztahy a případně i nepřízeň osudu, tedy nikoli zaměstnavatelé. Na ty ale snímek stejně svaluje veškerou vinu, protože hrdinům akorát vytvářejí pracovní podmínky, za nichž je těžší ty komplikace řešit, okrádají je o čas určený pro rodinu, kvůli čemuž se jejich dětem nedostává dostatečného množství pozornosti, a zaplavují je stresem, kvůli němuž jsou každým dnem vyčerpanější a unavenější, a proto častěji dělají chyby a ztrácejí schopnost racionálně uvažovat.
Oproti filmu Já, Daniel Blake, v němž si jeho tvůrci vystačili s konfrontací postav se zkostnatělým a absurdně nesrozumitelným úřednickým aparátem (a z toho vyplývalo jejich utrpení), jsou tudíž ve snímku Pardon, nezastihli jsme vás do tohoto utrpení zahrnuty i osobní problémy hrdinů uvnitř rodiny (ukázkově nevděčný syn chodí za školu a sprejuje po zdech, rodiče se kvůli tomu hádají, dcerka se z toho v noci počůrává), které s jejich zaměstnáními souvisejí pouze z hlediska aspektů výše zmíněných (plus to, že si kvůli tomu musejí brát v práci nečekaně volno, což je značně problematické a stojí je to velké peníze).
Mírná manipulace nicméně i tentokrát tvůrcům prochází díky tomu, jak přirozeně film vystavěli, jak věrohodně napsali veškeré postavy i jejich dialogy a jaké herce do snímku obsadili. Kris Hitchen i Debbie Honeywood v rolích otce a matky oba excelují a působí maximálně věrohodně jak ve scénách, v nichž se po nich chce vyhrocenější výkon, tak v pasážích, v nichž mají být naopak umírnění a pasivně přijímající rány osudu. Děj skvěle graduje a jeho tíživý závěr poměrně dlouho účinně doznívá. Navíc, stejně jako v případě dramatu Já, Daniel Blake, provokativně a empaticky upozorňuje na univerzální společenský problém, nad nímž je důležité se zamýšlet, přestože to málokdo dělá.
Podívejte se na hodnocení Pardon, nezastihli jsme vás na Kinoboxu.
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Přihlášení
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější komentáře