Petrolejový princ - Řeka Cetina

Po týd­nu se fil­ma­ři pře­stě­ho­va­li do Splitu, odkud to nemě­li dale­ko k ostat­ním mís­tům natá­če­ní: k divo­ké řece Cetině, k pré­rii u Vrliky, k Radmanovým mlýnům u Omiše nebo k vodo­pá­dům řeky Krky u Skradinu. Do pří­sta­vu byl tra­jek­tem spo­leč­nos­ti Jadrolinija při­ve­zen obyt­ný pří­věs Stewarta Grangera. Hollywoodský herec byl ten­to­krát v Jugoslávii sám, neboť jeho tři­a­dva­ce­ti­le­tá žena Carolyne, kte­rá ho dopro­vá­ze­la na natá­če­ní sním­ku Mezi Supy, se muse­la v Belgii podro­bit těž­ké ope­ra­ci srd­ce.

U měs­ta Trilj, pří­mo na bře­hu řeky Cetiny, kte­rá je nej­vod­na­těj­ší a se svý­mi 105 kilo­me­t­ry záro­veň i nejdel­ší řekou střed­ní Dalmácie, se natá­če­ly scé­ny, v níž byli osad­ní­ci pře­pa­de­ni Finderovci a Navajové stří­le­li zápal­ný­mi šípy na vozy osad­ní­ků. Vznikly tu rov­něž dra­ma­tic­ké zábě­ry plav­by na voru. Počasí bylo stá­le nepří­z­ni­vé, ke stu­de­né­mu vět­ru se při­dal také déšť. Řeka Cetina byla roz­vod­ně­ná a tep­lo­ta její vody se pohy­bo­va­la oko­lo osmi stup­ňů. Antje Weisgerber, Macha Méril, Mario Girotti a malý Marinko Ćosić dosta­li sice gumo­vé oble­ky, ale ani ty je před chla­dem dlou­ho neu­chrá­ni­ly. Natáčení scén na voru vedl zku­še­ný holly­wo­od­ský kaska­dér Allan Pinson. Voraři byli pro­fe­si­o­ná­lo­vé od řeky Driny, zná­mí svou roz­váž­nos­tí, přes­to málem došlo ke smr­tel­né neho­dě. Informovala o ní agen­tu­ra Ringpress:

Režisér Harald Philipp byl bílý jako váp­no, když se jugo­sláv­ský kaska­dér začal náh­le topit v divo­ké Cetině. Někteří lidé pobí­ha­li vystra­še­ně sem a tam a háze­li do vody lana. Sto met­rů po prou­du se z vody náh­le vyno­ři­ly ruce mla­dé­ho muže a po chví­li opět zmi­ze­ly ve zpě­ně­né vodě. „On se uto­pí!“ kři­čel Philipp plný stra­chu. Někteří muži se rych­le svlék­li a sko­či­li do vody. Tu se muž opět vyno­řil. Zápasil s dechem, roz­hlí­žel se zou­fa­le kolem sebe a nako­nec se mu poda­ři­lo chy­tit se oce­lo­vé­ho lana napnu­té­ho napříč přes řeku. Na laně visel do té doby, dokud si pro něj ostat­ní nepři­je­li. „Utekl hrob­ní­ko­vi z lopa­ty,“ utrousil pak bez­bar­vým hla­sem Philipp.

Další neho­dy nene­cha­ly na sebe dlou­ho čekat. Při noč­ním pře­pa­de­ní osad­ní­ků Finderovci postr­čil Stewart Granger hoří­cí kolo, z něhož se utr­hl kus hoří­cí hmo­ty, kte­rý pak pro­le­těl těs­ně kolem jeho hla­vy (ten­to záběr může­me vidět i ve fil­mu). Herberta Kerze, vedou­cí­ho natá­če­ní a výbor­né­ho plav­ce, stá­hl pod vodu vír, když chtěl při­vézt nafu­ko­va­cí člun uná­še­ný od bře­hu. Celé dvě minu­ty se nevy­no­řil na hla­di­nu a byl sku­teč­ně tak vyčer­pa­ný a podchla­ze­ný, že ho chtě­li léka­ři odvézt do nemoc­ni­ce. Kerz to však odmí­tl a po třech hodi­nách odpo­čin­ku pra­co­val dále. „Ale ty tři hodi­ny jsem sku­teč­ně potře­bo­val,“ utrousil pak Kerz. Také Pierre Brice zažil na řece Cetině pár nepří­jem­ných chvil. Při natá­če­ní se dostal jeho pra­vý uka­zo­vá­ček mezi dva kme­ny voru, čímž si způ­so­bil trž­nou ránu, kte­rá muse­la být zaši­ta. Proto ho ve fil­mu vidí­me čas­tě­ji s toma­hav­kem než se Stříbrnou puš­kou, neboť tak­to se dal obvaz lépe zamas­ko­vat.

Kvůli špat­né­mu poča­sí, kdy se celé hodi­ny čeka­lo na slu­níč­ko, měli foto­gra­fo­vé mno­ho pří­le­ži­tos­tí poří­dit zají­ma­vé a kuri­óz­ní zábě­ry: Mario Girotti a Macha Méril špl­ha­jí v potá­pěč­ských oble­cích na ská­ly, Petrolejový princ raj­tu­je na malém poní­ko­vi, Heinz Erhardt se nechá­vá krmit obrov­skou polév­ko­vou nabě­rač­kou. Heinz Erhardt musel v roli kan­to­ra Hampela diri­go­vat sku­pi­nu zpí­va­jí­cích dětí. Když se malých špun­tů zepta­li, jakou pís­nič­ku by rádi zazpí­va­li, roz­pou­ta­la se mezi nimi váš­ni­vá dis­ku­ze, kte­rou ráz­ně ukon­čil až reži­sér: „Zpívejte si co chce­te. Bude to stej­ně pře­da­bo­vá­no.“ Děti nako­nec zano­to­va­ly jed­nu jugo­sláv­skou pís­nič­ku, jejíž název zněl v pře­kla­du „Smrt fašis­mu“. Do Trilje při­jel také foto­graf Karl Reiter, kte­ré­mu se poda­ři­lo pře­mlu­vit celý tým lidí ke spo­leč­né foto­gra­fii. Existuje sice mno­ho pra­cov­ních zábě­rů a foto­gra­fií, kte­ré doku­men­tu­jí prů­běh natá­če­ní may­o­vek, ale ješ­tě nikdy neby­la poří­ze­na foto­gra­fie celé­ho týmu, jed­ná se vlast­ně o uni­kát. Harald Leipnitz se pro­je­vil jako mimo­řád­ně nada­ný muzi­kant a po veče­rech bavil pří­tom­né kole­gy svou hrou na kyta­ru. „Vy máte krás­něj­ší hlas než mno­zí popu­lár­ní zpě­vá­ci!“ pro­ne­sl uzna­le Stewart Granger. Jednoho dne se v Trilji obje­vil také pro­du­cent Horst Wendlandt a pře­dal Pierru Briceovi soš­ku Bambi. Pro foto­gra­fa Lothara Winklera to byla dal­ší pří­le­ži­tost poří­dit ješ­tě něko­lik jedi­neč­ných zábě­rů. Svou návště­vou poctil fil­ma­ře i reži­sér Harald Reinl, kte­rý se teh­dy při­pra­vo­val na natá­če­ní Posledního výstře­lu a v oko­lí Splitu hle­dal vhod­né loka­li­ty.

Trilj však nebyl jedi­ným mís­tem, kde se natá­če­ly scé­ny na voru. Druhou loka­li­tou byl pra­men řeky Cetiny u Rudy, kde vzni­ka­ly také zábě­ry Old Surehanda a Petrolejového prin­ce na visu­tém mos­tě, tře­tím mís­tem byly vodo­pá­dy řeky Krky u Skradinu, kde Old Surehand zachrá­nil pomo­cí lasa Richarda a Lizzy, a posled­ní zábě­ry (nepočítáme-li ty ate­li­é­ro­vé) vzni­ka­ly u malé osa­dy Kreševo nad měs­tem Donja Brela, kde byla řeka Cetina oprav­du divo­ká.

---