Poslední rodina

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Netradičně poja­tý živo­to­pis­ný sní­mek pojed­ná­va­jí­cí o pol­ském malí­ři Zdislavu Beksińském a jeho rodi­ně je reži­sér­ským debu­tem Jana P. Matuszyńského. A jed­ná se nej­píš o aspi­ran­ta na nej­lep­ší arto­vý film uve­de­ný letos v našich kinech.

Film je tra­gic­kou freskou jed­né rodi­ny.

Sledujeme asi 30 let živo­ta jed­né rodi­ny v pane­lá­ko­vém bytě, jehož stís­ně­ný pro­stor dodá­vá sním­ku atmo­sfé­ru tipic­kou pro dobu soci­a­lis­mu a cel­ko­vě chlad­né a depre­siv­ní ladě­ní. Ústředním téma­tem fil­mu jsou rodin­né vzta­hy, pře­de­vším vztah rodi­čů k syno­vi, kte­rý trpí mír­nou dušev­ní poru­chou a čas­to se pokou­ší o sebe­vraž­du. Ostatně smrt je ve fil­mu pří­tom­na vel­mi čas­to, ale je zleh­čo­vá­na čer­ným humo­rem. Film nijak neře­ší poli­tic­kou situ­a­ci, Beksiński ostat­ně nebyl žád­ný disi­dent a to, jak se během těch tři­ce­ti let mění doba, zde není zob­ra­zo­vá­no něja­ký­mi poli­tic­ký­mi změ­na­mi, postu­pu­jí­cí dobu sle­du­je­me­me na tech­nic­kém pokro­ku.

Musím se při­znat, že film mě začal výraz­ně­ji bavit až asi ve své polo­vi­ně, což nemu­sí být nut­ně zna­me­nat nic nega­tiv­ní­ho, jeli­kož si film doká­že vybu­do­vat k divá­ko­vi vztah a trouf­nu si říci, že 99% divá­ků si sní­mek na kon­ci zís­ká. Jediné, co mě tro­chu zkla­ma­lo je, že neby­la více zpra­co­vá­no téma pro­ni­ká­ní západ­ní kul­tu­ry do Polska, což bylo spja­to se synem Tomkem, ani neby­la více před­sta­ve­na Beksińského tvor­ba, kte­rá je nesmír­ně zají­ma­vá a dopo­ru­ču­ji si o ni zjis­tit více. Ovšem uzná­vám, že o to ve fil­mu nešlo a muse­la by být také výraz­ně­ji pro­dlou­že­na jeho sto­páž.

Film je zají­ma­vý i tím, že mnoh­dy stí­rá roz­díl mezi tím, co je nato­če­no kame­ra­ma­nem a tím, co je nato­če­no kame­rou hlav­ní posta­vy, jež měla v nátá­če­ní záli­bu. Tím zís­ká­vá film lec­kdy doku­men­tár­ní atmo­sfé­ru a člo­věk má občas pocit, že se dívá na někte­rý z časosběr­ných doku­men­tů Heleny Třeštíkové. Je také nut­né říci, že herec­ké výko­ny všech třech hlav­ních postav jsou napros­to bri­lant­ní. Ostřílený Andrzej Seweryn je skvě­lě dopl­něn, jak mla­dým Dawidem Ogrodnikem, tak i jeho fil­mo­vou man­žel­kou Aleksandrou Koniecznou.

Tím, čím byl loni Toni Erdmann, tím se zdá být letos Poslední rodi­na, tedy fil­mem, o kte­rém všich­ni mlu­vi, a kte­rý svou pověst mimo­řád­né­ho arto­vé­ho fil­mu zce­la napl­ňu­je. Matuszyńského debut dává napo­věď naděj­né kari­é­ře toho mla­dé­ho Poláka. Zbývá jen dodat povzdech, proč se tako­vé fil­my neto­čí také u nás?

FOTO: kinoscala.cz

Podívejte se na hod­no­ce­ní Poslední rodi­na na Kinoboxu.