Vietnamská válka je konflikt, který svým způsobem dodnes silně rezonuje ve společnosti. Často se mluví hlavně o její druhé části, tedy o válce s přítomnosti US Army. První část tohoto spletitého konfliktu (koloniální zápas Francie) tak někdy zůstává lehce upozaděn. Přitom je to událost nadmíru zajímavá už třeba jen tím, že do tohoto konfliktu zasáhlo více než 1600 Čechoslováků...
Navíc kniha je to nadmíru zajímavá. pan Kudrna uvádí čtenáře do děje množstvím informací o bipolárním soupeření SSSR a USA, i o komplikované situaci v Indočíně. Asi ne každý ví o snahách Viet Minhu navázat spojenectví s USA, i o tom, že Ho Či Min byl po nějakou dobu agentem americké OSS... Leč námluvy Spojených států a Vietnamu nedopadly a zaocenáské impérium si tím tak otevřilo cestu ke svému vlastnímu malému peklu v džungli (u kterého mimochodem také byli někteří Čechoslováci, ale to by bylo už téma na jinou knihu).
Nejzajímavější část publikace ale podle mě tvoří přepis dopisů Ladislava Charváta domů mamince a přátelům. Nelze nevidět bytostné zoufalství mladeho muže (nebylo mu ještě ani 20..), který po útěku z poúnorového Československa nemá žádnou další vizi a ze zoufalství se upíše francouzské cizinecké legii. Absolvuje drsný výcvik v Africe, kde žádá v dopisech své mamince, aby se jej odtamtud pokusila skrze československé min. zahraničí dostat domů do Prahy, nicméně se stejnou marností s jakou si Vietnamci snažili naklonit na svoji stranu Spojené státy. Zajímavé je také sledovat rozdíl v psaních mamince a v dopise, který je určen kamarádovi. Ke svému příteli je mnohem otevřenější, občas utrousí nějaký roztomilý dvojsmysl (stran arabských holek...), zavzpomíná si na Barrandov, na ostatní kamarády, apod. Po výcviku odlétá do Saigonu a je nasazen ve slavné (pro Francii „slavné“ s hořkou pachutí na rtech) u Dong Khe, která se mu stane osudnou (jako prakticky celému 1. parašutistickému praporu cizinecké legie).
„...Jedině, oč prosím, abych se tady z této předsíně pekla dostal, a potom snad zbude trochu času začít nový život bez rvaní a bez střílení. Za pár měsíců tady bude podle mého mínění hrát největší hudba světa skočnou. Tlačí se na nás komunisti z Číny...“
Ladislav Charvát je tak typickým příkladem mnoha z více než 1600 Čechoslováků, kteří se do Indočíny dostali často ne ani tak z touhy bojovat proti „komunistickému nebezpečí“, ale zejména z existenčních důvodů, z touhy odejít poúnorového Československa, či třeba jen z přání zažít nějaké dobrodružství, které si předtím mohli dopřát tak maximálně z Rodokapsů.
Kniha pana Kudrny patři k těm několika málo vzácným svazkům, které dokážou příjemnou formou poučit o složitém konfliktu a vrhají zároveň (s několika málo dalšími publikacemi) světlo na pozapomenutou epizodu vojenského nasazení jedinců, kterým byl až v našem miléniu přiznán statut 3. odboje.
