Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Je to možná trochu ostuda, ale Marťanskou kroniku jsem četl až teď. Tedy celou, abych byl zcela přesný, protože některé „povídky“ z ní jsem četl už kdysi na základní škole.
Tenkrát bylo krátce po revoluci a nám se do třídy dostaly nové čítanky. Byly docela zajímavé, a to zejména z toho důvodu, že v nich přibyla dosud trochu opomíjená složka sci-fi. Zkrácené spojení slov science fiction pro mě tehdy znamenalo doslova zaklínadlo a neminul pořad v televizi, časopis, apod. takto inspirován, aniž bych jej neviděl, respektive nečetl. Ještě dnes si pamatuji, že tehdy jsme v oné čítance narazili na zvláštní povídku (která byla pro účely učebnice trochu upravena) od jakéhosi „Bredbéryho“ s názve „Přijdou vlahé deště“ (to je ta o domu po jaderné katastrofě) a já si ji doslova zamiloval (a snad dokonce celou ručně přepsal kamsi do notýsku :)).
Už tehdy jsem si řekl, že si od toho pána musím něco přečíst.
A vzal jsem to poté od „Fahrenheita“ po povídky v cyklu „Kaleidoskop“, ale na „Kroniku“ se jaksi nikdy nedostalo. Kniha získaná někde v antikvariátu (či snad vyhozena na nějakém sidlišti u popelnic) na mě až do nedávna marně čekala v knihovničce.
Ale dost už sentimentálního úvodu.
Marťanská kronika je něco mezi románem a sbírkou povídek. Povídky na sebe trochu navazují, ale v podstatě se dají bez problémů číst i samostatně. Někdy se tu vyskytnou i stejné postavy, ale to je tak asi vše. Důležité však je, že na sebe navazují chronologicky a skutečně tak tvoří jakousi fiktivní kroniku osidlování planety Mars. Žánrově to je čísté sci-fi akcentující sociální rozměr disproporcí mezi technickým pokrokem a morální stagnací (což v padesátých letech nebylo v literatuře zcela samozřejmé).
Knihu zase netřeba ale brát jako nějakou „hard sci-fi“, to „science“ se tam někdy libovolně ohýbá, šťoural narazí na drobné nelogičnosti, nicméně Bradburyho kniha není ani tak o fascinujících objevech na Marsu, ale zejména o nás - lidech - a o naší neschopnosti žít pospolu v klidu, míru a vzájemném respektu.
I po těch letech, které uplynuly od jejího vydání, je „Kronika“ stále fascinujícím a napínavým čtením, jež přinutí k zamyšlení. Některé povídky jsou poněkud strohé, jiné košaté ve svém jazyku, u některých jsou známky humoru, který se nicméně za několik stránek může změnit v děsuplný konec. „Kronika“ je možná tak trochu jako lidé sami, nevyzpytatelná a vícerozměrná.
Foto: 1959, Mladá fronta
(4,91 z 5)