Red Dwarf: Back to Earth [40%]

Rozhodli osla­vit výro­čí jed­n­a­dva­ce­ti let od jeho vzni­ku nato­če­ním tří­díl­né mini­sé­rie „Red Dwarf: Back to Earth“. Místo úcty­hod­né­ho při­po­me­nu­tí teh­dej­ší chlou­by BBC a doda­teč­né­ho roz­lou­če­ní s její­mi posta­va­mi však ten­to „come­back“ ale­spoň pro mě vyvo­lal spous­tu otá­zek: Proč po dese­ti letech od posled­ní epi­zo­dy nikdo nepři­šel s lep­ší záplet­kou, než kte­rou nabí­zí toli­krát otřá­sa­né sché­ma „Oblíbené tele­viz­ní posta­vy se dosta­nou do naše­ho svě­ta a půl hodi­ny civí na vlast­ní podo­biz­ny ve video­půj­čov­nách“? Proč se celý děj sklá­dá z posle­po­va­ných sek­ven­cí paro­du­jí­cí Blade Runnera? A pře­de­vším; proč to celé není vůbec vtip­né?

Nejen loň­ská Akta X doká­za­la, že návrat ke kul­tov­ním kla­si­kám není žád­ný med. Stárnou nejen před­sta­vi­te­lé hlav­ních rolí a cílo­vé pub­li­kum, ale ani múza scé­náris­tů už nemu­sí být to, co kdy­si. Po celých osmi séri­ích číta­jí­cí dohro­ma­dy na pade­sát epi­zod mi ale kde kdo musí dát za prav­du, že lidé sto­jí­cí za feno­mé­nem Červeného trpas­líka jsou bez­kon­ku­renč­ní mágo­vé. Proto se mi vůbec nechce věřit, že za novin­kou Back to Earth sto­jí pří­mo ono slav­né zakla­da­tel­ské duo Rob Grant a Doug Naylor.

Odpor, kte­rý k jejich nové­mu poči­nu cítím, je ješ­tě tak čer­s­tvý, že se ten­to­krát radě­ji zdr­žím něja­ké­ho vět­ší­ho roze­pi­so­vá­ní. „Příběh“ je zde roz­hý­bán jedi­nou ved­lej­ší (leč pořád napros­to nesmy­sl­nou a téměř nepod­stat­nou) posta­vou žen­ské­ho holo­gra­mu v při­lé­ha­vé suk­ni a s rus­kým pří­zvu­kem, kte­rý má být prav­dě­po­dob­ně vtip­ný - a vzhle­dem k tomu, jaká úro­veň humo­ru všech­ny tři epi­zo­dy pro­vá­zí, vám nako­nec vtip­ný při­pa­dat asi bude muset.

Titulní kvar­te­to nejen že napros­to nepo­cho­pi­tel­ně z niče­ho nic opus­til jeho kla­sic­ký smy­sl pro humor, ale nepři­šlo se ani s žád­ným novým. Vedle dvou­mi­nu­to­vé sek­ven­ce, ve kte­ré se Rimmer mlá­tí roz­kro­kem o hřbet sto­lu a Kryton sou­stav­ně šla­pá na zahrad­ní hrá­bě, je zde „humor­ná“ slož­ka zastou­pe­na paro­di­za­cí jed­no­ho fil­mu, kte­rá navíc pro­bí­há sty­lem: Kocour bude vyrá­bět ori­ga­mi, Lister roz­máčk­ne oči své­ho tvůr­ce, doprostřed Londýna hodí­me vel­kou neo­no­vou pyra­mi­du a mon­stróz­ní rekla­mu s Japonkou, a kdy­by to náho­dou ješ­tě něko­ho netrklo, hned na začát­ku řek­ne­me, že to má paro­do­vat Blade Runnera.

Že si stár­nou­cí akté­ři chtě­li po letech zase tro­chu nacpat šraj­tofle je pro mě pro­to mno­hem při­ja­tel­něj­ší vysvět­le­ní, než že tohle někdo váž­ně mys­lel jako jak­ko­liv hod­not­né ohléd­nu­tí za Červeným trpas­líkem. Teď už mě toho para­dox­ně zase napa­dá dost, čím bych si na tuhle zho­va­di­lost mohl ješ­tě ule­vit, ale ale­spoň z úcty k tomu, co pro mě pojem Červený trpas­lík zna­me­ná, to zapích­nu rači už tady.

(V době psa­ní toho­to člán­ku má Back to Earth na ČSFD rai­ting 83% ze sedma­osm­de­sá­ti hla­sů. Při kaž­dém pohle­du na tu sta­tis­ti­ku už mi zase dochá­ze­jí slo­va.)

---

---