Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Od hrůzných událostí prvního dílu uplynul rok. Mike (Josh Hutcherson), bývalý noční hlídač zavřené pizzerie, tehdy s pomocí policistky Vanessy (Elizabeth Lail) zlikvidoval zloducha Williama Aftona (Matthew Lillard), který měnil animatronické loutky ve vraždící monstra. Mike tím zachránil život mladší sestře Abby (Piper Rubio), o níž se po smrti rodičů stará. Především díky němu si malá Abby neodnesla z „návštěvy“ Freddyho pizzerie žádné následky, naopak se jí po loutkových přátelích, Freddym, Bonnie, Chice a Foxy docela stýská. Dokonce tak, že se navzdory bratrovu zákazu do zavřeného podniku vydá, aby se s nimi znovu setkala. Tím nechtěně spustí nové kolo hrůzy. Tajemství Freddyho pizzerie je totiž mnohem krvavější a děsivější, než by se po prvním díle mohlo zdát. A pokud se zdejším stvůrám podaří přimět Abby ke spolupráci, budou se dít věci, a to nejen v prostorách samotné restaurace, ale v celém městě. Tahle noc bude zřejmě dlouhá a krvavá...
Prvních filmových Pět nocí u Freddyho si globálně došlo pro 297,1 milionu dolarů, což mohlo naznačovat, že se předběžné ambiciózní plány na celou trilogii přeci jen naplní. Na tomto pokračování se poté zdánlivě nic nezměnilo – vrací se režisérka Emma Tammi, scenárista Scott Cawthon (který je také tvůrcem původní videoherní série) a ústřední herecké obsazení. Jason Blum, ředitel produkční společnosti Blumhouse, poté přislíbil, že dvojka má být jakýmsi reparátem za první film, který mnohým přišel málo krvavý a strašidelný. Nějak přeci jen Blumhouse své diváky nalákat musí, protože by byl Blum určitě rád, kdyby se minimálně komerčně dočkalo Pět nocí u Freddyho 2 přijetí spíše jako Černý telefon 2 nežli M3GAN 2.0.. Překvapivě má ovšem Pět nocí u Freddyho 2 blíže právě k sequelu, který u diváků letos propadl.
Ne, neznamená to, že by u tohoto pokračování došlo k žánrové obměně o 180 stupňů. Byla by nicméně lež tvrdit, že je Pět nocí u Freddyho 2 doslovný nášup dva roky starého filmu. S konceptem o animatronicích, které jsou posedlé dušemi zavražděných dětí, pokračování pracuje tak trochu jinak, kdy především vychází z rozšířené mytologie původních her. Je tak pravděpodobné, že fanoušci budou nadšení a budou výskat u každého pomrknutí na hry – ať už na plátně bude probíhat titulní Freddy, Chica či nováček jménem Marioneta. O to více je ale pravděpodobné, že budou u druhého filmu tápat ti, kteří o hrách vědí holé minimum. A ani v rámci tématu sečtělejší lidé jako Zac Morris je z jejich tápaní nevysvobodí.
Mohlo by se snadno zdát, že tak komplikovanou mytologii může do důstojné filmové verze převést snad jen autor videoherní předlohy, ani účast Cawthona ale ani podruhé nezaručuje, že ve výsledku vzniká film, který dává jakýsi smysl. Pravidla světa se dle očekávání rozšiřují, nikdo je ovšem nezvládá přežvykovat tak, aby dávala smysl. A většinou tak působí spíše dojmem, že scénář přichází s nápady, co se mu zrovna hodí. Je vlastně poměrně překvapivé, že se vrací stejný tvůrčí tým, protože je za pochodu možné zpozorovat spousty potenciálních náznaků retroaktivní kontinuity a dějových děr. Bylo to nevyhnutelné v momentě, kdy se tu adaptují v podstatě klikačky? Možná. I podruhé se nicméně ukazuje, že film, který trvá přes hodinu a půl, je na tenhle koncept příliš. Vlastně by možná byla moc i čtvrthodina. A vlastně ani moc nesejde na tom, že Blumovy sliby se víceméně nenaplní a pokračování je ve finále možná ještě méně krvavější a strašidelnější než první film. Na tom totiž přeci jen tolik nesejde a mezi nejzásadnější problémy filmu to určitě nepatří.
Scénář k filmu za pochodu několikrát působí dojmem, že ho psalo dítě. Takové, které je přesně na hraně mezi ranným dětstvím a pubertou, má tudíž představy o strašidelném a krvavém hororu krapet zkreslené. Mimo hlavních hrdinů je tu většina dospělých postav totálně nesnesitelných (Wayne Knight tu hraje totálního idiota… nejspíše proto, že je na ně už Wayne Knight ve své kariéře zvyklý), vedlejší postavy z původního filmu se tu navíc vyskytují poměrně náhodným způsobem a musejí se nesnesitelnými dialogy ještě připomínat. Žádná z nich nikomu nejspíše nechyběla a žádná neudělá nic zásadního, aby alespoň někomu chybět začala. Prostě tu jsou. A když už nějaká chybí, musí se zmínit, že je zavřená například v blázinci (Mary Stuart Masterson nejspíše neunesla nominaci na Zlatou malinu za první film). Z ústředních animatroniků minulý film dělal antihrdiny, tudíž s tím musí nějak pracovat. I když po-titulková scéna prvního filmu lákala na prakticky nevyhnutelné, vydává se pokračování trochu jinou cestou. A nějaký zásadní převrat se opravdu nekoná.
Ano, ústřední hudební motiv od bratrů Newtonových se stylovými retro úvodními titulky nejspíše opět zvládne někoho namotat. Když jsou ovšem vrcholem filmu úvodní titulky, musí být něco špatně. Více prostoru ve filmu dostává Vanessa v podání Elizabeth Lail, dcera Williama Aftona v podání Matthewa Lillarda. Film si minule s touto postavou nevěděl dvakrát moc rady, protože se musel snažit do finiše ututlat onen zásadní zvrat, nyní se ovšem s tímto faktem pracuje v podstatě od začátku. Nedá se ovšem říct, že by s motivem traumatizované dcery sériového vraha pracovalo nejsilněji. Chyba přitom není ve výkonu Lail – ta se s jalovým scénářem dokáže poprat ještě docela statečně a člověk jí chvílemi i vlastně snadno věří ženu, která to ve vyšinuté rodině nemohla mít jednoduché. Stejně fajn jsou i tentokrát Josh Hutcherson a Piper Rubio, přehnaná očekávání se jen dvakrát nevyplatí mít od srazu dvojice z Vřískotu – Matthewa Lillarda a Skeeta Ulricha. Právě ten je jednou z věcí, kterou film v podstatě slibuje jako příslib do budoucna. Pokud tedy tahle franšíza nějakou budoucnost ještě má.
Za pochodu tohle pokračování více a více působí jako takové to pokračování, které seskládaly sebepochybnější nápady. A někdo prostě jen doufal, že ty podivné nápady budou pohromadě fungovat. Nefungují a jen to působí, že se tu nikdo, ale opravdu nikdo nepoučil. A místo toho, aby si z prvního filmu vzal potřebné lekce, u dvojky prostě jen rezignoval. Cawthon za psacím stolem nezapře, že je spíše vývojář než scenárista, Tammi dostává ještě méně prostoru, aby dokázala alespoň na elementární úrovni pracovat s atmosférou a napětím, a z druhého filmu ani není cítit jakási vynalézavost, která byla alespoň na pár místech patrná u prvního filmu. Blum sliboval vykoupení, místo toho přichází ještě brutálnější debakl. A moc tak nesejde na tom, zda se na plátně zrovna prohání animatronici, lovci duchů či lidé v cosplayích, všichni jsou obětmi toho, že jsou součástí zase toho jednoho podprůměrného kusu ze stáje Blumhouse.
I poslední třetina snadno působí dojmem, že si tu všichni uvědomují, že se tu vlastně nikdo moc dvakrát snažit nemusí. Fandom kolem Freddyho Fazbeara je pořád silný, hororová cílovka je schopná strávit i mnohem horší filmy a i když se asi globální úspěch prvního filmu zopakovat nepůjde, pořád to teoreticky nebrání tomu, aby si druhých Pět nocí u Freddyho došlo v kinech pro černá čísla a za pár let z toho byla ta roky avizovaná trilogie, kterou pravděpodobně svět nikdy ani nepotřeboval. Těžko po závěru půjde za poslední dobu najít film, který si tak moc říká o další sequel. Nejspíše navíc o další, u kterého bude Blum opět tvrdit, jak si všichni uvědomují, že se jim nepodařilo u předchozích filmů naplnit očekávání, a bude prosit o třetí šanci. Je na každém, zda na Blumovy přísliby skočí a zda se náhodou u případné trojky nedočká překvapivého výsledku. Po dvou filmech se ovšem zdá, že je Pět nocí u Freddyho na filmovém poli franšízou, která byla dovedena do své vlastní podoby „dokonalosti“ – vzalo to nejhorší z prvního filmu, jen to umocnilo. A tím vlastně naplnilo ten „ideální výsledek“, kterému už pravděpodobně nepůjde uniknout. I kdyby se režie třetího filmu chopil Sam Raimi a scénář by tentokrát psal Jordan Peele. Dvojka spíše jen podtrhuje, že se z této franšízy nevyhnutelně stává začarovaný kruh. Někomu pravděpodobně bude i na podruhé stačit, že jde designem i kulisami o poměrně věrně věrnou adaptaci původních her, jiní se naopak budou z pochopitelných důvodů u tohohle filmu cítit jako Roger Murtaugh.
Pět nocí u Freddyho 2 nepůsobí jako film, který by se poučil z chyb svého předchůdce, ale spíše jako projekt, který je uvězněn metou nastavenou prvním filmem. Vzal to nejproblematičtější z prvního filmu, ještě to umocnil a dovršil tím jakousi vlastní „dokonalost“ - nikoli ve smyslu kvality, ale jako nevyhnutelný důsledek tvůrčí rezignace. Sebelepší tvůrce by pravděpodobně neutekl začarovanému kruhu, do něhož tato franšíza sama sebe vehnala. I když tak Jason Blum několik měsíců sliboval vykoupení, spíše než naději na zlepšení potvrzuje, že se Freddy Fazbear na filmovém poli ocitl v pasti, ze které není jednoduché cesty ven…
(4,91 z 5)