Anna Stropnická, Šárka Vaculíková, Michaela Zemánková - dryády

Jak dlou­ho trva­lo, než vznik­la mas­ka dry­á­dy?

 V mas­kér­ně jsme trá­vi­ly obvykle čty­ři hodi­ny. Pokud jsme toči­ly i dal­ší den, tak jsme si necha­ly pou­ze odlí­čit obli­čej a oddě­lat uši. V tom pří­pa­dě to dru­hý den trva­lo jen dvě a půl hodi­ny. (smích)

 Poznává vás vůbec pod tou mas­kou vaše oko­lí?

 Ono se to prá­vě hod­ně špat­ně pozná­vá, kdo pod mas­kou vlast­ně je. Spousta lidí nás vidě­la na pla­ce v mas­ce, a když jsme pak pro­šly kolem nich bez mas­ky, tak nás ani nepozdra­vi­li, pro­to­že nevě­dě­li, že jsme to my. V něčem je to výho­da a v něčem nevý­ho­da.

A jak dlou­ho trvá, než se odmas­ku­je­te? Bolí to?

Asi dvě hodi­ny. Sloupne se to jako kůže. Musíte se před tím kom­plet­ně depi­lo­vat, jinak by to šlo dolů i s chloup­ka­ma.

Kdo nebo co jsou vlast­ně dry­á­dy?

Dryády jsou ducho­vé lesa, stro­mů, tak­že leze­me po stro­mech, stří­lí­me z luku a jsme ochrán­ky­ně Paní lesa a lesa cel­ko­vě. Jsme tako­ví zví­ře­cí lidé, divo­žen­ky. Střídalo se nás něko­lik, kaž­dá z nás měla tro­chu jiný cha­rak­ter, aby to bylo pes­t­řej­ší. Jedna je vět­ší bojov­ni­ce, dru­há obrán­ky­ně, dal­ší je víc lid­ská a jiná zase přís­ná…

Po stro­mech špl­há­te pří­mo vy, nebo jste měly na tyhle akč­ní scé­ny dublér­ky?

Na ty těž­ší scé­ny byla na pla­ce kaska­dér­ka, ale ty jed­no­duš­ší jsme zvlá­da­ly samy.

 Co nej­těž­ší­ho jste muse­ly jako dry­á­dy před­vést?

Přebíhaly jsme po kme­nech stro­mů v urči­té výš­ce, růz­ně jsme běha­ly a u toho děla­ly hvězdy nebo kotr­mel­ce.

Dryády mají i barev­né kon­takt­ní čoč­ky, jak jste s nimi vidě­ly?

 Pokud nejste zvyklí nosit kon­takt­ní čoč­ky, tak je to vel­ký nezvyk, zejmé­na to nan­dá­vá­ní a vyn­dá­vá­ní. Jinak se přes to dívá nor­mál­ně, jenom má člo­věk zúže­né peri­fer­ní vidě­ní. Tyhle čoč­ky navíc byly zvlášt­ní v tom, že byly nejen barev­ně zabar­ve­né, ale i vět­ší než běž­né čoč­ky. Materiál v oku je ze začát­ku tro­chu nepří­jem­ný, ale dá se na to zvyk­nout.

Celou kůži jste měly pokry­tou zele­nou hmo­tou, co to je? Jak se v tom přes den fun­gu­je?

Byla to late­xo­vá guma natře­ná na tělo, kte­rá zaschne a udě­lá tako­vou dru­hou kůži, tak­že tělo moc nedý­cha­lo. Člověk se pak růz­ně při­le­po­val k sobě. Občas se kou­sek utr­hl, tak­že se to muse­lo dodě­lá­vat, při­dá­vat dal­ší nátěr… Byla to moc zají­ma­vá zku­še­nost.