Amerikánka – když trauma mluví barvami – 75 %

Amerikánka (2024) reži­sé­ra Viktora Tauše je na naše pomě­ry zce­la výji­meč­ný sní­mek, kte­rý byl vytvo­řen na zákla­dě sku­teč­né udá­los­ti - před­lo­hou Amerikánky pro film byla sku­teč­ná posta­va, Zdena Vrbová. Pro svůj expe­ri­men­tál­ní a pro­vo­ka­tiv­ní způ­sob zpra­co­vá­ní bude roz­dě­lo­vat divá­ky na ty, kte­ří jej budou milo­vat, a ty, kte­ří jej budou zatra­co­vat. Viktor Tauš se nebo­jí bořit kon­ven­ce a půso­bit razant­ně oso­bi­tě, někdy až nepří­jem­ně.

Přečtěme si ano­ta­ci:

„Vracíš se na mís­ta. Na mís­ta, kde jsi vyrůs­ta­la. Třeseš se. Potíš se. Polykáš. Nemůžeš se vyhnout vzpo­mín­kám. Některý jsou jako pes­t­rý obra­zy. Některý jak rány pěs­tí. Děcák za komu­nis­tů. Pěstouni. Pasťák. A pak samet. A svo­bo­da, se kte­rou nevíš, jak nalo­žit. Stokrát jsi padla. Ale sto­krát zase vsta­la. Nedostali tě. Nebyla jsi na to totiž sama. Měla jsi sebe. A taky nadě­ji. Naději, že jed­nou zdrh­neš do Ameriky. Kde na tebe čeká táta. Amerikánka. Příběh o hol­ce, kte­rá pře­sta­la utí­kat.“

Jak na mne osob­ně film zapů­so­bil?

Amerikánka je beze­spo­ru odváž­ný sní­mek, jenž pro­mlou­vá svým netra­dič­ním sty­lem, lehce avant­gard­ním poje­tím, pes­trou zápla­vou vše­ho včet­ně barev i hud­by. Používá expe­ri­men­tál­ní vyprá­vě­ní, sil­né výtvar­né prv­ky a míchá reál­né a sno­vé rovi­ny. Hlavní posel­ství já osob­ně vní­mám ve spo­le­čen­sko - filo­zo­fic­ké výzvě, ape­lu na spo­leč­nost, nit­ro člo­vě­ka, kdy sní­mek může být vní­mán jako umě­lec­ky cen­ný a hlu­bo­ký. Viktor Tauš evi­dent­ně hle­dal nové výra­zy, čas­to šoku­jí­cí nebo nepo­ho­dl­né, aby umoc­nil své půso­be­ní skr­ze film. Důraz je kla­den na sub­jek­ti­vi­tu výpo­vě­di hlav­ní hrdin­ky, na pou­ži­tou sym­bo­li­ku a zasa­že­ní pod­vě­do­mí. Existenciální pod­tón je v prů­bě­hu celé­ho dra­ma­tu téměř k nevy­dr­že­ní.

Amerikánku někte­ří kri­ti­ci nazý­va­jí „těž­ce árto­vou zále­ži­tos­tí“, já bych slo­vo „těž­ce“ vyne­cha­la jako pejo­ra­tiv­ní zabar­ve­ní. Amerikánka JE árto­vý sní­mek, neče­kej­te pro­to ani doku­ment ani osob­ní zpo­věď. Toto výji­meč­né dílo Viktora Tauše, vymy­ka­jí­cí se „nud­ným“ kon­zer­va­tiv­ním postu­pům, bych moh­la při­rov­nat snad jen k někte­rým odváž­ným dílům z excen­t­ric­ké tvor­by reži­sér­ky Věry Chytilové (Sedmikrásky). Tato nesou­ro­dá smě­si­ce barev a zvu­ků chce půso­bit na všech­ny smys­ly divá­ka stej­ně jako jaké­ko­liv jiné umě­ní včet­ně obra­zů, soch či hud­by.

Artový sní­mek hovo­ří ústy hlav­ní pro­ta­go­nist­ky, Amerikánky (Klára Kitto), kte­rá ani tak nemo­de­lu­je svůj dět­ský hlá­sek, jako spí­še kři­čí, plá­če, šeptá, dou­fá, zou­fá, až nako­nec rezig­nu­je... Ale kro­mě divá­ko­vy raci­o­na­li­ty oslo­vu­je také jeho emo­ce, pod­vě­do­mé cítě­ní, dotý­ká se jeho hlu­bo­ce zasu­tých trau­mat a his­to­ric­kých pro­žit­ků.  Sledování tedy nemu­sí být zce­la kom­fort­ní, ale o to prá­vě nej­spíš tvůr­ci šlo - vzbu­dit auten­tic­ké poci­ty, vžít se do situ­a­ce hlav­ní hrdin­ky, oku­sit její bolest, bez­na­děj, osa­mě­ní, ztrá­tu i novou nadě­ji.

Spektrum jas­ných barev, kte­ré jsou dáv­ko­vá­ny nad­mí­ru čas­to, veli­ce inten­ziv­ně září, vyza­řu­je a zasa­hu­je oko divá­ka, tak­že ješ­tě umoc­ňu­je niter­ný pro­ži­tek - napří­klad čer­ve­ná barva mi evo­ko­va­la krev, vraž­du, men­stru­a­ci; dal­ší čas­tě­ji uži­té bar­vič­ky byly žlu­tá, mod­rá a zele­ná, kte­ré na mne půso­bi­ly až jedo­va­tě. Ačkoliv samot­né bar­vy by byly býva­ly na jiném mís­tě vní­má­ny na prv­ní pohled jako krás­né, pou­ži­tím jako vel­ko­for­má­to­vé poza­dí v tak bola­vém fil­mu stá­ly v pro­ti­kla­du k až tra­gic­ky smut­né­mu ladě­ní, tak­že z barev­nos­ti nevy­ply­nu­la ona jása­vost, ale spí­še kon­tras­to­va­ly a agre­siv­ně úto­či­ly na smys­ly divá­ka. Snímek zce­la prvo­plá­no­vě zasa­hu­je všech­ny čivé buň­ky, přespří­liš barev­ný vizu­ál zasáh­ne cit­li­vé oko pozo­ro­va­te­le, zatím­co výraz­ně hlu­čí­cí hud­ba ohlu­ší ucho poslu­cha­če. Ačkoliv děj je zasa­zen pře­váž­ně do pro­stře­dí dět­ské­ho domo­va, nejed­no vnitř­ní dítě v pří­bě­hu nena­lez­ne kus sebe a své­ho vlast­ní­ho dět­ství.

Verdikt:

Hodně zají­ma­vý sní­mek, for­mál­ně odváž­ný, výraz­ně nekla­sic­ký - ale tako­vé já mám ráda! Také dost barev­ný, vypa­dá jako mír­ně psy­che­de­lic­ký, ale veš­ke­ré hod­no­ce­ní myš­le­no klad­ně. Ano, samo­zřej­mě, že ohla­sy budou veli­ce růz­no­ro­dé, pro­to­že toto dra­ma není urče­no pro kaž­dé­ho a bude roz­dě­lo­vat divá­ky. Bohužel ducha pří­bě­hu nepo­cho­pí ten, kdo není cit­li­vá oso­ba. Na mě osob­ně sní­mek vel­mi půso­bil, osud díven­ky je sil­ný a smut­ný. Amerikánka na mne zapů­so­bi­la, a pro­to udě­lu­ji krás­ných 75 %.

---