Vetřelci vs. Predátor 2

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Bratři Colin a Greg Strauseovi si dali poměr­ně jed­no­du­chý úkol. A to spo­jit pří­běhy dvou slav­ných mon­ster na stří­br­ném plát­ně lépe, než se o to před tře­mi lety poku­sil reži­sér Paul W. S. Anderson. To, že se jim to poda­ři­lo, bohu­žel nezna­me­ná, že nato­či­li dob­rý film.

Zapomeňte na všech­ny ty nadu­pa­né trai­le­ry a decho­be­rou­cí slo­ga­ny, pro­to­že ať už za nimi sto­jí kdo­ko­liv, urči­tě to nejsou brat­ři Strauseovi. A pokud s myš­len­ka­mi upře­ný­mi na nedáv­no vyda­ných pět úvod­ních minut stá­le nevě­ří­te, tak věz­te, že to je těch nej­lep­ších pět minut z celé­ho fil­mu.

Strauseovi se totiž roz­hod­li vytě­žit ty nej­vět­ší nedo­stat­ky Andersenova sním­ku a pře­tvo­řit je ve svou nej­sil­něj­ší zbraň; „Lidi si stě­žo­va­li že tam sou stro­hý posta­vy? Ok, dáme kaž­dý­mu ve měs­tě pro­stor pro roz­ví­je­ní vlast­ní­ho cha­rak­te­ru, to pak Paulovi vytřem zrak!“ Jenže ouha, po pár minu­tách sle­do­vá­ní zjiš­ťu­je­me, že Colin ani Greg toho o roz­ví­je­ní postav neví o moc víc, než sám Anderson. Zapadlé měs­teč­ko někde v ame­ric­kém Coloradu se tak stá­vá živ­nou půdou pro pár desí­tek sérií něja­ké té pěk­né tele­viz­ní insce­na­ce na pokra­čo­vá­ní. Máme tu troj­ú­hel­ník ňou­ma – prsa­tá blonc­ka – fot­ba­lo­vá hvězda, máme tu drs­nou mam­ču čer­s­tvě se vra­ce­jí­cí z voj­ny, jejíž dcer­ce s ní není nějak do řeči, máme tu ostří­le­né­ho kri­mi­nál­ní­ka a mla­dé­ho šeri­fa jako jeho pro­ti­pól, a pak tu taky máme tlu­pu Vetřelců, kte­rá se hez­ky zabyd­le­la v měst­ské kana­li­za­ci a čeká až se z dale­ké pla­ne­ty dosta­ví pan Predátor a dá jim pěk­ně na bud­ku.

 

A dokud se tyhle potvůr­ky pořád scho­vá­va­jí v pod­ze­mí a vesmír­ný lovec visí někde v inter­ga­lak­tic­ké doprav­ní zácpě, drží se film ješ­tě doce­la nad vodou. Scény s Vetřelci jsou sice napros­to neko­or­di­no­va­né a až k plá­či ama­tér­ské, ale nechy­bí jim jis­tá upřím­nost a cel­ko­vá uvol­ně­nost. Dvojice nezku­še­ných reži­sé­rů navíc uka­zu­je, že nepo­strá­da­jí ani not­nou dáv­ku odva­hy a při­sát face­hu­g­ge­ra na dese­ti­le­té­ho klu­či­nu nebo pořád­ně vyu­žít tolik klí­čo­vý R-raiting jim nedě­lá sebe­men­ší pro­blém. Jenže abys­te si zaslou­ži­li ale­spoň tři minu­ty hez­ky krva­vých gej­zí­rů nebo sti­ho­mam­ních pro­chá­zek v tem­ných chod­bách, musí­te pře­tr­pět celých pět minut líčí­cí, kterak fot­ba­lo­vá hvězda zmlá­ti­la ňou­mu a hodi­la mu klíč­ky do sto­ky.

 

Když pak Predátor koneč­ně dora­zí na Zemi, ješ­tě pořád se na to kou­kat dá. Sem tam si něko­ho stáh­ne z kůže a pově­sí ho na strom nebo si v lese zahra­je s poli­cis­ty na skov­ku. Pak se ale dosta­ne na sto­pu Vetřelcům a to už je bída. V bit­kách tvá­ří v tvář mezi obě­ma potvo­ra­mi musím při­číst to malé bez­vý­znam­né plus spíš Andersonovi, pro­to­že tady, vyjí­ma­je úvod­ní mlá­tič­ky v kaná­le, kde je ješ­tě jakž takž roz­po­zna­tel­ná něja­ká ta bojo­vá cho­re­o­gra­fie, jdou tyhle taž­né scé­ny celé­ho fil­mu napros­to do háje. Bratrům Strauseovým hold prá­ce se svět­lem asi nic neří­ká, pro­to­že i když je hez­ké, že se sna­ží držet vetřel­čí­ho pra­vi­dla „čím míň tím líp“, z tem­ných pro­stran­ství, kde navíc neu­stá­le prší, bude­te rádi, když roze­zná­te jed­nu pří­še­ru od dru­hé.

 

Dalším poměr­ně sil­ným mínu­sem pro film jsou napros­to nevý­raz­né osob­nos­ti samot­ných potvor. Jestliže jsem Andersonovi vyčí­tal, že udě­lal z Vetřelců per­ma­nent­ní zápo­rá­ky, tak Strauseovým zase neod­pus­tím ten fakt, že Vetřelci v jejich fil­mu hra­jí až dru­hé hous­le. Buď totiž lezou do zad­ku všu­dypří­tom­né­mu Predalienovi (Vetřelec, jehož embryo se vylíh­lo z Predátora, a kte­rý se něja­kým záhad­ným způ­so­bem doká­že roz­mno­žo­vat pomo­cí své vysu­no­va­cí čelis­ti – WTF?!) nebo na povel odpa­dá­va­jí při kon­flik­tech s Predátorem, kte­rý si to s nimi při­šel roz­dat sám a záko­ni­tě tak musí vydr­žet až do finá­le.

Když tedy pro­hléd­ne­te tuhle sku­teč­nost, zjis­tí­te, že Predátor z toho­to fil­mu je napros­tý tro­tl a roz­hod­ně není z těch, co by se hodi­li na sólo­vou prá­ci (na roz­díl od tro­ji­ce lov­ců z prv­ní­ho dílu, kte­ří si sami se sebou vysta­či­li doce­la bez pro­blé­mů). Z naše­ho Predátora se tak stá­vá jaký­si vesmír­ný inspek­tor Clouseau, kte­rý kaž­dou situ­a­ci vyře­ší jen jako­by zázra­kem. Namachrovaně ská­če po měs­tě se svým dvo­ji­tým ramen­ním dělem a vyha­zu­je do vzdu­chu celou elek­trár­nu, aniž by tre­fil jedi­né­ho Vetřelce. Hlavně že má ale tu svou debil­ní vodu po hole­ní na „zame­te­ní stop“ se kte­rou pořád otra­vu­je.

 

Jistě, občas tre­fí něja­ké­ho toho pozemš­ťa­na, ale to se nepo­čí­tá. Byť špat­ně nasmě­ro­va­ná, tak poměr­ně pří­jem­ná nevy­po­čí­ta­tel­nost bra­trů za kame­rou vám sice nedo­vo­lí hádat kdo přes­ně to schy­tá příš­tě, pro­blém je ale spíš v tom, jest­li vám na tom vůbec zále­ží. Z koneč­né sku­pin­ky se ale stej­ně brzy roz­po­zná, že má pře­žít mam­ča G. I. Jane, pro­to­že si hra­je na Ripleyovou a jako jedi­ná umí řídit heli­kop­té­ru, její malá dcer­ka, pro­to­že si hra­je na Newt a je děs­ně roz­to­mi­lá, ostří­le­ný kri­mi­nál­ník, pro­to­že si ulil pre­dá­to­ří bazu­ko­id a je děs­ně pohled­ný, a ňou­ma, pro­to­že je to kri­mi­nál­ní­kův brá­cha a nasra­lo ho, že mu hol­ku napích­li na ozu­be­nou vrtu­li. Doplňující infor­ma­ce o dal­ších posta­vách už jsou jen pře­byt­kem, pro­to­že i když to tře­ba zrov­na oprav­du neče­ká­te, stej­ně chcíp­nou.

 

V koneč­ném souč­tu, i když to tak asi moc nevy­pa­dá, je dru­hý díl AvP roz­hod­ně lep­ší než ten prv­ní. Už ale jen zábě­ry na abso­lut­ně nee­fek­tiv­ní­ho Predaliena a Vetřelce pro­chá­ze­jí­cí­ho líta­cí­mi dveř­mi při­tom dost jas­ně nazna­ču­jí, že reži­sér­ské duo nemá abso­lut­ně na to, udr­žet věc pev­ně v rukách. Místo toho se jim jen nece­lou hodi­nu a půl něco napros­to bez­tvaré­ho kře­čo­vi­tě sví­jí mezi prs­ty, a finá­le (kte­ré nastá­vá prak­tic­ky ve chví­li, kdy jsem čekal, že se to koneč­ně roz­je­de) tak drží zase jen ta napros­to nemí­ře­ná srd­na­tost obou bra­trů.

Závěrečný sou­boj Predaliena s Predátorem je navíc jen nepře­hled­ným utká­ním v sou­tě­ži o nej­hez­čí kle­pít­ka a nej­vl­ni­těj­ší dre­dy, a ten ote­vře­ný konec? Ale no tak! Buď už to dej­te něko­mu pořád­né­mu, nebo se na to vykaš­le­te úpl­ně, pro­to­že jak je vidět, sklou­be­ní dvou fil­mo­vých legend v jed­nom fil­mu je vět­ší fuš­ka, než by zvlá­dl reži­sér video­her­ních adap­ta­cí nebo párek usmr­ka­ných gee­ků.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře