Vladimíra Dvořáková - Rozkládání státu

Známá poli­to­lož­ka V. Dvořáková vyda­la kni­hu, kte­rá se sna­ží mapo­vat sou­čas­nou kri­zi naší spo­leč­nos­ti a najít urči­tá výcho­dis­ka z této nepří­z­ni­vé situ­a­ce.

Knihu pro­fe­sor­ka Dvořáková roz­dě­li­la na 4 čás­ti, v prv­ní se věnu­je více­mé­ně pojme­no­vá­ní sou­čas­ných pro­blé­mů na pří­kla­dech aspek­tů fun­gu­jí­cí demo­kra­cie, kte­ré v naší rea­li­tě bohu­žel z růz­ných důvo­dů nefun­gu­jí (či fun­gu­jí jen jako „Potěmkinova ves­ni­ce“). Jedná se zejmé­na už jen o samot­né vyme­ze­ní ter­mí­nu „demo­kra­cie“, kte­rý autor­ka uvá­dí jako, „...sys­tém, kde mají jas­ně dané neut­rál­ní pro­cedu­ry jak rešit kon­flik­ty.“ Tvrdí napří­klad, že náš sys­tém se sice demo­kra­cii v mno­hém podo­bá, ale o sku­teč­nou demo­kra­cii se nejed­ná, neboť čas­to jsou tu mno­há pra­vi­dla usta­no­ve­ná výhrad­ně „ad hoc“. Zaobírá se rov­něž vní­má­ním kon­flik­tu v naší spo­leč­nos­ti (a tvr­dí, že kon­flikt nemu­sí vždy zna­me­nat něco nega­tiv­ní­ho, nao­pak, v demo­kra­cii jsou kon­flik­ty legi­tim­ní, pokud jsou dodr­žo­vá­na jas­ná pra­vi­dla), nechu­tí ke kom­pro­mi­su, zby­teč­nou poli­ti­za­cí stát­ní sprá­vy, či vytvá­ře­ním obec­né­ho nepří­te­le (zejmé­na nede­mo­kra­tic­ké reži­my totiž potře­bu­jí nepří­te­le, vůči němuž by se ven­ti­lo­val hněv „lidu“).

Ve dru­hé čás­ti se autor­ka zamě­řu­je na popis fun­go­vá­ní stá­tu a jeho insti­tu­cí, zmi­ňu­je napří­klad citel­nou absen­ci záko­na o stát­ní služ­bě, nebo dost neprů­hled­ný „out­sour­cing“ stát­ních úřa­dů (napří­klad ochra­na vojen­ských budov, na kte­rou si armá­da nají­má sou­kro­mou agen­tu­ru). Dvořáková zde kri­ti­zu­je zejmé­na absen­ci jaké­ko­liv kon­cep­ce v čes­ké poli­ti­ce, což pocho­pi­tel­ně vede ke „sluš­ným“ faux pas, jako je např. nákup Pandurů, či nedáv­né ruše­ní mateř­ských ško­lek.

Třetí část je pak věno­vá­na nedáv­né situ­a­ci na plzeň­ských prá­vech, ze své pozi­ce Dvořáková při­ná­ší cel­kem detail­ní prů­běh celé kau­zy for­mou pří­pa­do­vé situ­a­ce. Je až zará­že­jí­cí, jak se při čet­bě o akté­rech pří­pa­du vyno­řu­jí stá­la ta samá jmé­na (Kindl, Němec, Mrázek, Berka, Jančík - i když pří­mo v kni­ze nejme­no­va­ný) a insti­tu­ce (ČEZ, Sazka,...). Člověka až zamra­zí, když se dozví, že kon­sor­ci­um advo­kát­ních kan­ce­lá­ří Kindla a Němce zís­ka­lo od ČEZU mno­ha­mi­li­o­no­vou zakáz­ku v oblas­ti práv­ních slu­žeb a záro­veň Kindl psal pro ČEZ práv­ní sta­no­vis­ko ohled­ně pri­va­ti­za­ce 2000 bytů, kte­ré zís­ka­la spo­leč­nost MUROM, jež pat­ři­la Kindlovu kli­en­to­vi, ten poslé­ze kou­pil i Vysokou ško­lu Karlovy Vary, a rov­něž někte­ré z bytů zís­ka­la i spo­leč­nost, kte­rou spra­vu­je sám Kindl....

V posled­ní čás­ti se Dvořáková sna­ží najít výcho­dis­ko ze sou­čas­né situ­a­ce. Spatřuje jej zejmé­na v aktiv­ní občan­ské spo­leč­nos­ti (jak jinak) a v při­je­tí záko­na o stát­ní služ­bě a záko­na regu­lu­jí­cí­ho finan­co­vá­ní poli­tic­kých stran. Svoji roli může bez­po­chy­by sehrát i vět­ší poli­tic­ká anga­žo­va­nost obča­nů, neboť, „...malá člen­ská základ­na poli­tic­kých stran, kte­rá se do znač­né míry zužu­je jen na drži­te­le funk­cí posi­lu­je vnitř­ní kon­flik­ty, kte­ré nejsou dány ide­o­lo­gic­ky, ale pou­ze mocen­sky.“

Kniha se čet­la rela­tiv­ně lehce a ačko­liv pojme­no­vá­vá situ­a­ce a pří­pa­dy, kte­ré jsou dosta­teč­ně zná­mé, tak za pře­čte­ní pod­le mého názo­ru sto­jí. Ne vše, co by mělo „na papí­ře“ fun­go­vat, v této zemi sku­teč­ně fun­gu­je a bez výraz­né dozor­čí role aktiv­ních obča­nů tomu ani jinak nebu­de.

---