West Side Story (2021) – Recenze – 80 %

Režisér Steven Spielberg si spl­nil sen, když si pro svůj prv­ní pro­fes­ní ponor do žán­ru muzi­ká­lu vybral pře­dě­láv­ku slav­né­ho West Side Story z roku 1961, nato­če­né­ho pod­le popu­lár­ní broadwa­yské diva­del­ní hry, jejíž děj byl moder­ní vari­a­cí na nad­ča­so­vý pří­běh Romea a Julie. Deseti Oscary ověn­če­né muzi­ká­lo­vé melod­ra­ma kla­sic­ké­ho Hollywoodu o zami­lo­va­né dvo­ji­ci, jejíž osu­do­vé lás­ce nepřá­ly svá­ry mezi dvě­ma zne­přá­te­le­ný­mi newy­or­ský­mi tlu­pa­mi mla­distvých, se zapsa­lo do his­to­rie kine­ma­to­gra­fie, vdech­lo nový dech do teh­dy sko­mí­ra­jí­cí­ho žán­ru, zapo­ča­lo muzi­ká­lo­vou éru 60. let a inspi­ro­va­lo mno­hé dal­ší auto­ry. O šede­sát let nověj­ší ver­ze Stevena Spielberga cílí na sou­čas­né pub­li­kum, opro­ti své před­lo­ze se nicmé­ně dočka­la jen něko­li­ka změn, a to pře­váž­ně kos­me­tic­kých.

Photo © 20th Century Studios / Amblin Entertainment

 

Původní West Side Story bylo zje­ve­ním mimo jiné i pro­to, že holly­wo­od­ské muzi­ká­ly do té doby vzni­ka­ly povět­ši­nou v inte­ri­é­rech stu­di­o­vých ate­li­é­rů, čas­to se ode­hrá­va­ly v pro­stře­dí diva­del, kaba­re­tů a bálů, a přes­to­že oplý­va­ly roz­mách­lý­mi taneč­ní­mi cho­re­o­gra­fie­mi, tak tanec v nich obvykle slou­žil pou­ze jako dopl­něk k pěvec­kým čís­lům. Tvůrci West Side Story však pře­su­nu­li cen­t­rum dění do ulic vel­ko­měs­ta, tanec pový­ši­li na plno­hod­not­ný výra­zo­vý pro­stře­dek a namís­to postav načan­ča­ných účast­ní­ků jevišt­ních vystou­pe­ní či vyšňo­ře­ných taneč­ní­ků a taneč­nic nabíd­li čle­ny pou­lič­ních gan­gů z děl­nic­ké čtvr­ti. Spielbergovi ten­to význam­ný dobo­vý kon­text, v němž by jeho film mohl pat­řič­ně vynik­nout a zazá­řit, bohu­žel chy­bí. To ale nic nemě­ní na tom, že nové West Side Story je i tak vel­mi poda­ře­ným muzi­ká­lem, kte­rý se v mno­hém vyrov­ná kva­li­tám své­ho před­chůd­ce, jehož motiv raso­vých kon­flik­tů opra­šu­je jako dodnes rele­vant­ní spo­le­čen­ské téma.

Do jakých­ko­li vel­kých aktu­a­li­za­cí se kaž­do­pád­ně Spielberg ani sce­náris­ta Tony Kushner (Mnichov, Lincoln) nepouš­tě­li. Děj se stá­le ode­hrá­vá v 50. letech a vět­ši­nu jeho postav tvo­ří por­to­ri­kán­št­ní imi­gran­ti na jed­né stra­ně a ame­rič­tí potom­ci evrop­ských imi­gran­tů na stra­ně dru­hé. Podstatná změ­na spo­čí­vá ako­rát v tom, že posta­vy Portorikánců se ten­to­krát dočka­ly odpo­ví­da­jí­cí­ho herec­ké­ho obsa­ze­ní (zatím­co v původ­ním West Side Story je hrá­li namas­ko­va­ní bělo­ši), s čímž sou­vi­sí to, že do jejich dia­lo­gů se čas­to vkrá­dá záměr­ně nepře­klá­da­ná špa­něl­šti­na, tvo­ří­cí z jazy­ko­vé bari­é­ry dal­ší pře­káž­ku pro mož­nost vzá­jem­né­ho sou­ži­tí obou sku­pin na jed­nom teri­to­riu. Další víta­nou změ­nou je výraz­něj­ší anga­žo­va­nost žen­ských postav, čemuž dopo­má­há i nová posta­va pro­da­vač­ky, kte­rou ztvár­ni­la hereč­ka Rita Moreno (jež hrá­la jinou ved­lej­ší roli už ve ver­zi z roku 1961). Oproti tomu začle­ně­ní transse­xu­ál­ní posta­vy a moti­vu její­ho postup­né­ho při­je­tí v klu­kov­ské par­tě půso­bí nao­pak jako úlit­ba při­ná­še­jí­cí do děje dal­ší téma, kte­ré je v něm tak tro­chu navíc (bez ohle­du na to, že tatáž posta­va byla pří­tom­na i v před­cho­zím West Side Story, kde jí byla žena).

 

Taneční a pěvec­ké sek­ven­ce jsou feno­me­nál­ní a nabi­té ener­gií, fan­tas­tic­ká je však i prá­ce s barva­mi a se sví­ce­ním (Spielbergův tra­dič­ní lens fla­re sko­ro všu­de) a také kame­ra Spielbergova dvor­ní­ho kame­ra­ma­na Janusze Kamińského. Vynikající je herec Ansel Elgort v hlav­ní muž­ské roli, jehož fil­mo­vou part­ner­ku v podá­ní Rachel Zehler (obsa­ze­né do Disneyho chys­ta­né hra­né Sněhurky) mír­ně zasti­ňu­je hereč­ka Ariana DeBose, jenž si kra­de pro sebe kaž­dou scé­nu, ve kte­ré se obje­ví. Skvělá prá­ce s rytmem vyprá­vě­ní, bra­vur­ní cas­ting a prvotříd­ní tech­nic­ké zpra­co­vá­ní je u Spielberga samo­zřej­mos­tí. Proslulé pís­ně s hud­bou Leonarda Bernsteina a tex­ty Stephena Sondheima, kte­ré jsou někdy osla­vou živo­ta a lás­ky a jin­dy v sobě zas jem­ně odrá­že­jí mimo jiné pro­ble­ma­ti­ku dis­kri­mi­na­ce, xeno­fo­bie, nási­lí a vzá­jem­né­ho nepo­cho­pe­ní, neztrá­ce­jí ani po letech na síle nebo na aktu­ál­nos­ti.

Do znač­né míry tak kva­li­ty nové­ho West Side Story vychá­ze­jí z kva­lit jeho vzo­ru, Steven Spielberg fil­mu však vtis­kl při­da­nou hod­no­tu v podo­bě moder­něj­ší­ho zpra­co­vá­ní, pro­fe­si­o­nál­ní­ho řemes­la a vypra­věč­ské­ho umu, díky němuž má jeho sní­mek opro­ti původ­ní­mu West Side Story výho­du v podo­bě vět­ší chytla­vos­ti, výraz­něj­ší dyna­mič­nos­ti a cel­ko­vě hbi­těj­ší­ho tem­pa.

 

Photo © 20th Century Studios / Amblin Entertainment

---

---