YUNGBLUD: Nová deska je upřímná, ale nedotažená

Anglický zpě­vák, rap­per, skla­da­tel a multi-instrumentalista Dominic Harrison (25), vystu­pu­jí­cí pod jmé­nem YUNGBLUD, se vra­cí se svou již tře­tí stu­di­o­vou deskou nesou­cí pří­hod­ně název YUNGBLUD.

Harrison svou kari­é­ru nastar­to­val v roce 2017, kdy vydal něko­lik sin­g­lů, kte­rý­mi si zís­kal pozor­nost u mla­dých poslu­cha­čů pře­váž­ně v Anglii, a v roce 2018 debu­to­val se svým EP, tak­též pojme­no­va­ném YUNGBLUD, kte­ré mu při­nes­lo jeho prv­ní vět­ší hit, sklad­bu Polygraph Eyes. Ještě téhož roku sti­hl vydat své prv­ní album, 21st Century Liability. Následovalo EP the underra­ted you­th (2019) obsa­u­jí­cí úspěš­né sin­g­ly jako „parents“ a „ori­gi­nal me“, na kte­rém hos­to­val Dan Reynolds, frontman sku­pi­ny Imagine Dragons, a koneč­ně v roce 2020 vyšlo Harrisonovo dru­hé stu­di­o­vé album „wei­rd!“, jeho do té doby nej­so­lid­něj­ší počin, kte­rý ovlá­dl Britské žeb­říc­ky a zabo­do­val i v zámo­ří. Do pově­do­mí main­stre­a­mo­vých poslu­cha­čů se asi nej­ví­ce zapsal díky spo­lu­prá­ci s Machine Gun Kellym na pís­ni „I Think I’m OKAY“, kte­rá byla v roce 2019 jed­nou z prv­ních vlaš­to­vek nové vlny popu­la­ri­ty pop-punku. Jeho dal­ší spo­lu­prá­ce obsa­hu­jí pís­ně napří­klad s inter­pre­ty jako Halsey, Travis Barker, 24kGoldn, KSI, Denzel Curry, či něko­lik dal­ších trac­ků s MGK.

Nyní, 2. srp­na 2022, tedy nece­lé dva roky po před­cho­zím pro­jek­tu, při­chá­zí s novým LP. Harrison sám jej popi­su­je jako své dosud nej­o­sob­něj­ší album - všech­ny jeho ostat­ní pro­jek­ty byly o spo­leč­nos­ti či o pří­bě­zích, kte­ré sly­šel od lidí ve svém oko­lí; tato deska je však pohled do jeho nit­ra. Zvukově pak má jít o neza­sta­vi­tel­ný vlak nabi­tý ener­gií a emo­ce­mi.

Desku ote­ví­rá fan­tas­tic­ký hlav­ní sin­gl „The Funeral“, ve kte­rém Harrison vyjme­no­vá­vá své démo­ny jako úzkost, sebe­ne­ná­vist, závis­lost či neschop­nost vyjá­d­řit své city, a učí se je při­jmout a pra­co­vat s nimi. Skladba je vede­na výraz­nou kyta­rou od pro­du­cen­ta Chrise Greattiho (kte­rý zde hra­je na všech­ny nástro­je), a svým zvu­kem evo­ku­jí­cím Billyho Idola výbor­ně nasta­vu­je tón celé­ho alba. Následuje track dal­ší ener­gic­ký pojme­no­va­ný „Tissues“, kte­rý na úvod skvě­le nava­zu­je a rov­něž jde o ener­gic­kou pop-rockovou hym­nu. Co se tex­tu týče, jde o jed­nu z nej­lé­pe napsa­ných pís­ní na celém albu, autor popi­su­je ten kon­krét­ní moment těs­ně před­tím, než se člo­věk roz­hod­ne něko­mu se oddat a dát prů­chod svým emo­cím a lás­ce. Harrison zde sam­plu­je „Close to Me“ od sku­pi­ny The Cure, s požeh­ná­ním samot­né­ho Roberta Smithe. Úvodní tro­ji­ci skla­deb uza­ví­rá píseň o nega­tiv­ních vzpo­mín­kách, poci­tech a trau­ma­tech Memories s hos­tu­jí­cí zpě­vač­kou WILLOW, dce­rou Willa Smithe. Oba uměl­ci spo­lu zní skvě­le, jejich hla­sy se k sobě hodí a výbor­ně se dopl­ňu­jí.

Experimentální sklad­ba Cruel Kids se sonic­ky odklá­ní od dosa­vad­ní­ho zvu­ku a mís­to 80. let bere inspi­ra­ci ze začát­ku toho­to sto­le­tí, kon­krét­ně od sku­pi­ny Radiohead. Na jejím vzni­ku se mimo jiné podí­lel i Dan Smith ze sku­pi­ny Bastille. Píseň solid­ně gra­du­je a šikov­ně kom­bi­nu­je elek­tro­nic­ké bub­ny s živý­mi nástro­ji, ale bohu­žel se vel­mi opa­ku­je a nevý­raz­né slo­ky se ztrá­cí na ved­le vel­mi dlou­hé­ho refré­nu, kte­rý zde zazní tři­krát. Repetice je pro­blé­mem i dal­ší sklad­by pojme­no­va­né Mad, kte­rá sice nabí­zí líbi­vou pro­duk­ci, pří­liš však spo­lé­há na ústřed­ní melo­dii opa­ku­jí­cí se v refré­nu i ve slo­kách, a ostat­ní čás­ti sklad­by půso­bí zane­dba­ně. Následuje píseň I Cry 2, kte­rá je jed­no­znač­ně nej­slab­ším momen­tem celé des­ky. Snaží se kázat o důle­ži­tém téma­tu, o potře­bě mlu­vit o svým poci­tech a emo­cích, a úto­čí na stig­ma ohled­ně mas­ku­li­ni­ty a mužů, od kte­rých se oče­ká­vá, že nebu­dou pla­kat. Bohužel však není pří­liš umně napsa­ná, obsa­hu­je veli­ce sla­bé melo­die, a tak­též po instru­men­tál­ní strán­ce je veli­ce nevý­razná a navíc špat­ně nami­xo­va­ná. Harrison zde také pou­ží­vá auto­tu­ne, čímž napros­to zba­vil svo­je voká­ly veš­ke­rých emo­cí a jde tím pro­ti pod­sta­tě samot­né pís­ně. Skladba k tomu nedo­sa­hu­je ani dvou minut, a těž­ko ji lze pova­žo­vat za kom­plet­ní nahráv­ku; půso­bí spí­še jako něja­ké demo. Podobným pro­blé­mem trpí i sed­mý track Sweet Heroine, jedi­ná love song na tom­to LP, kte­rá je sice tex­to­vě doce­la pove­de­ná, je však utnu­tá pří­liš brzy a i přes oči­vid­nou gra­da­ci nedo­sáh­ne vrcho­lu a opět nepů­so­bí jako dota­že­ná píseň.

S výše jme­no­va­ný­mi skladba­mi album ztrá­cí ener­gii, dru­hý dech mu však dodá­vá píseň Sex Not Violence s vel­mi sil­ným refré­nem, inten­ziv­ním kyta­ro­vým sólem a nalé­ha­vým posel­stvím, kte­ré nabá­dá k sou­stře­dě­ní se na lás­ku, něhu, inti­mi­tu a eufo­rii v tem­ném svě­tě plném nená­vis­ti, agre­si­vi­ty a nási­lí. Devátá sklad­ba Don’t Go nepři­ná­ší žád­né váž­né kázá­ní ani hlu­bo­kou myš­len­ku, je to však veli­ce pove­de­ná popo­vá rake­ta, kte­rá poslu­cha­če nabi­je ener­gií a pří­jem­ně nala­dí. Po před­cho­zích tem­něj­ších skladbách jde o potřeb­ný uvol­ně­ný nádech. I Don’t Wanna Go Out Today je krát­ká pun­ko­vá stře­la ve sty­lu Ramones, kde spí­še než o text jde o pocit, kte­rý v člo­vě­ku vyvo­lá, a ten­to účel spl­ňu­je na výbor­nou. Bohužel opět dél­kou nepře­sáh­ne dvě minu­ty a skon­čí až boles­ti­vě brzy. Alespoň 30 sekund navíc by jí roz­hod­ně neško­di­lo.

Předposlední track Die For A Night je spí­še než pís­ní jakým­si tokem myš­le­nek. Harrison se zamýš­lí, co by se sta­lo, kdy­by najed­nou zemřel - jak by jeho oko­lí zare­a­go­va­lo, jest­li by se svět nějak změ­nil. Opět je zde cen­t­rál­ní téma smr­ti, kte­ré se na tom­to albu něko­li­krát obje­vu­je (jeho důle­ži­tost je zjev­ná již z názvu úvod­ní pís­ně The Funeral = pohřeb). Bohužel je toto zamyš­le­ní vel­mi povr­cho­vé a vůbec nejde do hloub­ky, a během svých 90 sekund nedo­ká­že ničím zaujmout a člo­věk na ni zapo­me­ne hned v oka­mži­ku, kdy začne hrát finál­ní sklad­ba. Ta mu ovšem hned spra­ví chuť... LP uza­ví­rá The Boy In The Black Dress, pop-rocková sklad­ba plná retro kytar a klá­ves, a nadi­tá introspek­ti­vou a emo­ce­mi. Harrison se dívá na svo­jí minu­lost, na to, jak byl svým oko­lím vytva­ro­ván, jak ho spo­leč­nost odmí­ta­la a jak odmí­tal sám sebe.

Celkově by se album dalo shr­nout jako vel­mi osob­ní, upřím­né a ote­vře­né, ovšem ubli­žu­jí mu nedo­ta­že­né nápa­dy a krát­ká sto­páž (tře­ti­na pís­ní nemá ani dvě minu­ty a cel­ko­vě tak dvanácti-trackové LP sotva pře­sa­hu­je půl hodi­ny). YUNGBLUD však zjev­ně našel svůj zvuk, a s citem vzdá­vá poctu i svým inspi­ra­cím a ido­lům.

75%

S deskou se zpě­vák vydá­vá i na svě­to­vé tur­né, kte­ré ovšem zatím nemá ozná­me­nou žád­nou zastáv­ku v České repub­li­ce (což je poně­kud pře­kva­pi­vé vzhle­dem k tomu, že všech­ny čty­ři jeho Pražské kon­cer­ty byly veli­ce úspěš­né). Ve fázi pří­prav je také krát­ký film „Mars“ vychá­ze­jí­cí ze stej­no­jmen­né Harrisonovy pís­ně z roku 2020, kte­rý má on sám zre­ží­ro­vat a ve kte­rém si má zahrát hereč­ka Yasmin Finney, zná­má ze seri­á­lu Heartstopper či nad­chá­ze­jí­cí 14. série Doctor Who.

---