Zamilovaný indický robot Chitti baví na tamilský způsob

Mainstreamoví indič­tí fil­ma­ři to nema­jí snad­né. Jejich země má své kul­tur­ní zvlášt­nos­ti a ty nemu­sí být kaž­dé­mu mimo její hra­ni­ce po chu­ti. Navíc je kul­tur­ně i jazy­ko­vě vel­mi růz­no­ro­dá sama o sobě*. To se pak těž­ko točí náklad­né a vel­ko­le­pé fil­my, jaké si žádá doba, když je potře­ba co nej­šir­ší pub­li­kum, aby se inves­ti­ce do nich vypla­ti­la. Proto Indové někte­ré náklad­něj­ší pro­jek­ty jed­no­du­še točí ve více ver­zích. Ty se mohou lišit pou­ži­tým jazy­kem, finál­ním stři­hem, ale někdy i obsa­ze­ním hlav­ních rolí (lidé pros­tě radě­ji půjdou na film, kde hra­je něja­ká jejich regi­o­nál­ní hvězda). V 50. a 60. letech, kdy se něko­lik indic­kých fil­mů zatou­la­lo i do našich kin, bylo běž­né, že se pro západ­ní dis­tri­buci sní­mek výraz­ně zkrá­til - vět­ši­nou na úkor na úkor taneč­ních scén a podob­ných pří­znač­ných pro­pri­et, kte­ré jsou v Indii vní­má­ny jako jed­no z hlav­ních komerč­ních láka­del, ale u divá­ků na Západě vzbu­zu­jí spíš kom­bi­na­ci údi­vu a výsmě­chu.

V posled­ních letech se někte­ré vel­ké sním­ky rov­nou zača­ly natá­čet s vědo­mím, že budou sestří­há­ny do dvou roz­díl­ných podob - indic­ké a „svě­to­vé“. V minu­lém roce se to týka­lo pře­de­vším oče­ká­va­ných bolly­wo­od­ských bloc­kbus­te­rů My Name Is Khan (162 minu­to­vý film byl pro dis­tri­buci v USA a EU zkrá­cen o celých 40 minut) a Kites (ty pro západ­ní trh kom­plet­ně pře­stří­hal holly­wo­od­ský fil­mař Brett Ratner, a to tak, že ubral na roman­ti­ce a při­dal na akč­ních scé­nách), při­čemž zejmé­na dru­hý jme­no­va­ný se mohl pochlu­bit oprav­du svě­to­vou úrov­ní tzv. pro­dukč­ních hod­not (kame­ra, zvuk, tri­ky, výpra­va atd.)

Výroba My Name Is Khan si při­tom vyžá­da­la „jen“ něco málo přes 8 mili­o­nů USD (srov­na­tel­né tře­ba s naším Tmavomodrým svě­tem) a roz­po­čet Kites se vyšpl­hal na část­ku o 5 mili­o­nů USD vyš­ší. Recenzovaný sní­mek Enthiran**, nepo­chá­ze­jí­cí z Bollywoodu, nýbrž z tamil­ské­ho Kollywoodu, ovšem spolknul celých 40 mili­o­nů USD, čímž hra­vě pora­zil i nedáv­ný dva­ce­ti­mi­li­ó­no­vý akč­ní film Blue a stal se nej­draž­ším indic­kým fil­mem v his­to­rii. Dalo se tedy oče­ká­vat, že jeho autor, slav­ný tamil­ský reži­sér S. Shankar, bude chtít své dílo pří­spů­so­bit obec­né­mu vku­su celo­svě­to­vé­ho pub­li­ka, tak jako to udě­la­li tvůr­ci dale­ko lev­něj­ších indic­kých fil­mů. Toto oče­ká­vá­ní se ovšem uká­za­lo jako napros­to myl­né.

Robotika, roman­ti­ka a šla­masty­ka

Shankarův Enthiran je ryze tamil­ský až na své kovo­vé kos­ti a netý­ká se to jen (tří­ho­di­no­vé) sto­pá­že, způ­so­bu vyprá­vě­ní, nebo cha­rak­te­ris­tic­kých kome­di­ál­ně nad­sa­ze­ných akč­ních scén, ale i tako­vých slo­žek fil­mu, jako je režie nebo kame­ra (to jiný zná­mý tamil­ský reži­sér, K. S. Ravikumar, svůj nedáv­ný akč­ní sní­mek nato­čil dale­ko moder­ně­ji a „svě­to­vě­ji“). Náhodné zahra­nič­ní divá­ky tedy doza­jis­ta čeká kul­tur­ní šok - však tře­ba nej­zná­měj­ší čes­ký lido­vý recen­zent František Fuka na svém blo­gu zařa­dil sestřih scén z toho­to fil­mu do sek­ce „WTF“, tedy čes­ky „Co to sak­ra...?“.

Režisér Shankar pat­ří k nej­vý­znač­něj­ším sou­čas­ným před­sta­vi­te­lům spe­ci­fic­ké­ho indic­ké­ho žán­ru „masa­la movie“, k jehož nej­ty­pič­těj­ším zna­kům pat­ří kom­bi­no­vá­ní mno­ha žánrů a povšech­ná exal­to­va­nost; zde pro­mít­nu­tá pře­de­vším do záměr­ně pře­hrá­va­né­ho herec­tví a do fyzi­kál­ních záko­nů nedba­jí­cích akč­ních scén, jež ani ang­lic­ký výraz „over-the-top“ nedo­ve­de dosta­teč­ně vystih­nout. Důležitým prv­kem je také odka­zo­vá­ní na jiné fil­my, v tom­to pří­pa­dě pře­váž­ně holly­wo­od­ské. A ano, do fil­mu je zařa­ze­no i něko­lik, dějem téměř nemo­ti­vo­va­ných, hudeb­ních scén.

Snímek sle­du­je pří­běh talen­to­va­né­ho věd­ce Dr. Vaseegarana (vete­rán tamil­ské­ho komern­čí­ho fil­mu Rajinikanth), jemuž se poda­ří sestro­jit doko­na­lé­ho huma­no­id­ní­ho robo­ta s jeho vlast­ní podo­bou (při­ro­ze­ně tak­též Rajinikanth). Robotovi, kte­ré­mu dá jmé­no Chitti, věno­val tolik úsi­lí, že kvů­li tomu úpl­ně zapo­mněl na svou pohled­nou snou­ben­ku Sanu (svě­to­vé zná­má Aishwarya Rai Bachchan), toho času ješ­tě stu­du­jí­cí vyso­kou ško­lu. Dokonalý robot Chitti svý­mi neu­vě­ři­tel­ný­mi schop­nost­mi zahan­bí i Vaseegaranova někdej­ší­ho uči­te­le Dr. Bohru (Danny Denzongpa), jehož vlast­ní robot má znač­né potí­že s inte­li­gen­cí, a pře­de­vším doko­na­le okouz­lí Sanu, když ji sofis­ti­ko­va­ným způ­so­bem napo­ví­dá u škol­ní­ho tes­tu, zba­ví ji hluč­ných sou­se­dů a ješ­tě efekt­ně zato­čí s násil­ní­ky, kte­ří ji napad­nou ve vla­ku.

Technická doko­na­lost ovšem nesta­čí, Dr. Vaseegaran potře­bu­je, aby Chitti doká­zal cítit i lid­ské emo­ce. Když toho (s pomo­cí malé­ho Božího zása­hu) koneč­ně dosáh­ne, nasta­nou oprav­do­vé pro­blémy. Polidštěný Chitti se totiž bláz­ni­vě zami­lu­je do Sany a zlo­duš­ský Dr. Bohra jeho cito­vé roz­jitře­nos­ti zne­u­ži­je k tomu, aby jej obrá­til pro­ti své­mu stvo­ři­te­li. Nakonec se Chitti vymkne jaké­ko­li kon­t­ro­le a vybu­du­je si moc­nou armá­du svých replik, s níž si nedo­ká­ží pora­dit ani indic­ké ozbro­je­né síly...

Staré a nové časy indic­ké­ho fil­mu

Základ fil­mu je kome­di­ál­ní a do něj jsou v nema­lých dáv­kách při­mí­chá­ny prv­ky roman­ti­ky a - s počát­kem tře­tí hodi­ny - také akce. Kdo už něja­ký tamil­ský akč­ní film (nej­lé­pe prá­vě s Rajinikanthem v hlav­ní roli) viděl, dove­de si před­sta­vit, jak tako­vá akce vypa­dá. Kdo ne, nechť si rov­nou pus­tí trai­ler, pro­to­že něco tako­vé­ho se nedá slo­vy popsat. Ať při­tom ale neza­po­me­ne, že vše je kraj­nos­tí nad­sa­ze­né zce­la záměr­ně a nejde o něja­ký nepo­ve­de­ný pokus nato­čit cool akč­ňák holly­wo­od­ské­ho stři­hu. Tvůrci boha­tě vyu­ži­li v Indii do té doby neví­da­né množ­ství počí­ta­čo­vých tri­ků, a i když ty mají občas dale­ko do doko­na­los­ti, dočká­me se i vcel­ku impo­zant­ních scén, jako je tře­ba ta, kde se desít­ky malých robo­tů slo­ží v obří kob­ru a poté v nemé­ně obří huma­no­id­ní mon­strum.

Shankar jako obvykle při vymýš­le­ní akč­ních scén pře­ky­pu­je hra­vos­tí a své­rá­zem (nebo je to spíš šíle­nost?), ale sní­má je více­mé­ně fád­ně, pod­le zaži­tých sty­lis­tic­kých pra­vi­del tamil­ské­ho fil­mu. Na odkou­ká­vá­ní mód­ních fra­jeři­nek Michaela Baye, Tonnyho Scotta a jiných holly­wo­od­ských reži­sé­rů akč­ních trhá­ků ho oči­vid­ně neu­ži­je. Ve fil­mu tře­ba prak­tic­ky neu­vi­dí­te žád­né vel­ko­le­pé letec­ké zábě­ry, jak bývá v dra­hých sním­cích zvy­kem, a jedi­ná scé­na, kde se reži­sér tro­chu odvá­že ve vede­ní kame­ry, je kom­plet­ně digi­tál­ní Chittiho akro­ba­tic­ké poska­ko­vá­ní mezi hoří­cí­mi pane­lá­ky.

Poznávacích zna­ků indic­ké­ho main­stre­a­mu, hudeb­ních scén, je ve fil­mu cel­kem šest a ne ve všech se tan­čí. Nejvíc zaujme úvod­ní kyta­rov­ka Kadhal Anukkal, elek­tro­nic­ká Irumbile Oru Irudhaiyam a v Indii úpl­ně nej­po­pu­lár­něj­ší Kilimanjaro, nato­če­né na Macchu Picchu. Hudba od A. R. Rahmana (Oscar za soun­d­track k Milionáři z cha­tr­če) je tra­dič­ně kva­lit­ní, taneč­ní cho­re­o­gra­fie má ovšem dale­ko do geni­a­li­ty hudeb­ních sek­ven­cí ze Shankarova před­cho­zí­ho fil­mu Sivaji. Škoda.

Tak jako u jiných moder­ních indic­kých fil­mů, kte­ré se zuby neh­ty drží kon­ven­cí masa­la žán­ru (Magadheera,3 Idiots), nalez­ne­me u Enthirana i tra­dič­ní nemo­ci, jež by už bylo záhod­no defi­ni­tiv­ně vymý­tit. Jako prv­ní si může­me povšim­nout sla­bé kre­a­ti­vi­ty výtvar­ní­ků - inte­ri­é­ry půso­bí stro­ze, umě­le a nená­pa­di­tě, Chittiho ske­let vypa­dá, jako by ute­kl z fil­mu „Já, robot“ a když se ve sním­ku obje­ví pro­pa­gač­ní pla­kát na kon­fe­ren­ci, kde má být zázrač­ný robot před­sta­ven širo­ké veřej­nos­ti, nejde si nevšim­nout, že jde jed­no­du­še o reklam­ní mate­ri­ál ukra­de­ný soft­wa­ro­vé spo­leč­nos­ti ESET.

Druhý pro­blém má jmé­no nedo­sta­teč­ná peč­li­vost. Postavám se občas v brý­lích odrá­ží čle­no­vé štá­bu, nepří­jem­ně čas­to skří­pe návaz­nost zábě­rů (a cel­ko­vě střih), když se Chitti v prů­bě­hu vel­ko­le­pé auto­mo­bi­lo­vé honič­ky nabou­rá, může­me si snad­nou všim­nout, že jeho auto utr­ží pod­stat­ně vět­ší poško­ze­ní, než je vidět v násle­du­jí­cích scé­nách a chví­le, kdy ani­ma­t­ro­nic­ké či počí­ta­čo­vě vymo­de­lo­va­né Chittiho tělo vystří­dá člo­věk v oble­ku, jsou také jed­no­du­še roz­po­zna­tel­né. Vytýkat fil­mu ješ­tě nedbá­ní na záko­ny fyzi­ky (nesmy­sl­né mag­ne­tic­ké schop­nos­ti Chittiho) a někdy i logi­ky (proč by měl mít robot sestro­je­ný pro vojen­ské úče­ly podo­bu huma­no­i­da a spous­tu v obo­ru neu­po­tře­bi­tel­ných funk­cí?) by už ovšem zna­me­na­lo neak­cep­to­vá­ní celé­ho žán­ru, kte­rý absurd­nost vyu­ží­vá jako zdroj zába­vy.

Podíváme-li se na Enthirana v kon­tex­tu Shankarovy nověj­ší tvor­by, může­me kon­sta­to­vat, že jde o vyvá­že­něj­ší a cel­ko­vě pove­de­něj­ší dílo, než byl Sivaji (2007), jemuž však zase chy­bí kon­cepč­ní rafi­no­va­nost Anniyana (2005) - jed­no­ho z mož­ná vůbec nej­po­ve­de­něj­ší masa­la fil­mů posled­ní doby. Zajímavé je, že v Enthiranovi úpl­ně chy­bí jaká­ko­li soci­ál­ní kri­ti­ka, jež se v Shankarových star­ších fil­mech obje­vo­va­la v nepo­kry­tě didak­tic­ké for­mě a pat­ři­la k jejich nej­cha­rak­te­ris­tič­těj­ším zna­kům. Enthiran nepra­ný­řu­je lenost, neteč­nost, korup­ci, ani vyko­řis­ťo­vá­ní; mís­to toho v něm indic­ký vědec sestro­jí robo­ta, kte­rý je i po dva­ce­ti letech stá­le pova­žo­ván za toho dosud nepo­kro­či­lej­ší­ho vůbec. Opustila snad Shankara kri­tič­nost díky sou­čas­né­mu prud­ké­mu vze­stu­pu Indie a její hos­po­dář­ské ces­tě až kam­si k svě­to­vým vel­mo­cem? Možná.

Pomineme-li spe­ci­ál­ní efek­ty, tak Enthiran vlast­ně z řady jiných kolly­wo­od­ských masa­la fil­mů nijak význam­ně nevy­ku­ku­je, ale může­me jej bez uzar­dě­ní zařa­dit k těm pove­de­něj­ším z nich. Zkušení divá­ci indic­kých sním­ků si jej urči­tě uži­jí a u těch nezku­še­ných zále­ží pře­de­vším na tom, jak se doká­ží vypo­řá­dat se samot­ným žánrem. Z osob­ních zku­še­nos­tí vím, že mož­né reak­ce býva­jí v zása­dě tro­jí: 1.) naně­ko­li­krá­te pro­to­če­né panen­ky a násled­ný odpor k čemu­ko­liv indic­ké­mu 2.) nepo­cho­pe­ní a zma­te­nost 3.) eufo­ric­ké nad­še­ní. Doufám a pře­ji vám, že se zařa­dí­te do té tře­tí kate­go­rie.

P.S: Co se týče dal­ších indic­kých vel­ko­pro­duk­cí, čeká nás napří­klad akč­ní sci-fi Ra.One inspi­ro­va­né indic­kou myto­lo­gií, telu­gský film o živo­tě Ježíše (!) a vel­ko­le­pá indicko-americká kopro­duk­ce o někdej­ší kon­tro­verz­ní pre­mi­é­r­ce Indíře Gándhí...

* Pokud vás tato infor­ma­ce pře­kva­pu­je a neví­te, jak se to má s růz­ný­mi indic­ký­mi národ­ní­mi kine­ma­to­gra­fie­mi, podí­vej­te se zde

^{** Vláda v Tamilnádu zne­vý­hod­ňu­je fil­my, kte­ré mají název v jiném jazy­ce, než je domá­cí tamil­šti­na. Proto tvůr­ci pro původ­ní, tamil­skou ver­zi zvo­li­li název Enthiran (popř. Endhiran), zatím­co hind­ská ver­ze nese název Robot a telu­gská Robo.}

Převzato z Internetového blo­gu libicher.blog.idnes.cz, jehož auto­rem je Miroslav Libicher, pod­lé­há licen­ci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.