Život je jinde - kniha

Tak se mi do rukou dosta­la dal­ší kni­ha od Milana Kundera, ten­to­krát Život je jin­de. Byla jsem zvě­da­vá, jest­li to bude lep­ší než minu­le a bohu­žel neby­lo. Kniha je roz­dě­le­na na sedm dílů, hned ten prv­ní pojed­ná­vá o zro­du bás­ní­ko­vu. Básníkova mat­ka pře­mýš­le­la, kde byl vlast­ně počat, jest­li na lavič­ce v par­ku nebo v bytě kole­gy bás­ní­ko­va otce, pří­pad­ně někde v roman­tic­ké kra­ji­ně. Básníkova mat­ka byla bez­na­děj­ně zami­lo­va­ná do jeho otce a tak když mu radost­ně ozná­mi­la své těho­ten­ství, oče­ká­va­la výbuch stej­né­ho nad­še­ní, ale nic tako­vé­ho se neko­na­lo. Právě nao­pak – bás­ní­kův otec podotkl, že má zná­mé­ho dok­to­ra, kte­rý jí těch­to sta­ros­tí zba­ví.

Samozřejmě její rodi­če, budou­cí babič­ka a děde­ček neby­li nad­še­ní, že si ho chce vzít, ale pak mu pro­mlu­vi­li do duše a on viděl, že nemů­že unik­nout, tudíž se pod­vo­lil. Po svat­bě a deví­ti měsí­cích při­šel porod a mat­ka bás­ní­ko­va se zmí­ta­la v nejis­to­tě, jest­li je to všech­no vlast­ně štěs­tí, když cizím lidem dala na odiv své obna­že­né tělo. Nevýslovně šťast­ná byla teh­dy, když bás­ník, tudíž její syn, kte­ré­mu dala jmé­no Jaromil, popr­vé pro­mlu­vil a vyslo­vil své prv­ní slo­vo – máma. Těsně před šes­tý­mi naro­ze­ni­na­mi, kdy měl jít hoch popr­vé do ško­ly, vyvsta­la otáz­ka, jest­li by neměl mít svůj vlast­ní pokoj.

Mamince to sice bylo líto, ale neda­lo se nic dělat – i její­mu syno­vi zača­ly léta ubí­hat. Po čase zača­la mít bás­ní­ko­va mamin­ka pocit, že by se chtě­la zno­vu o něko­ho malé­ho sta­rat, zjed­no­du­še­ně řeče­no přá­la si dal­ší dítě, i kvů­li tomu, aby prvo­ro­ze­ný Jaromil nezů­stal jedi­náč­kem. Nadhazovala to man­že­lo­vi, ale ten to odmí­tal a uvá­děl mno­ho důvo­dů, proč to odlo­žit. Nakonec se uchý­li­la k sexu­ál­ní­mu v uvo­zov­kách nási­lí, aby poslé­ze objas­ni­la man­že­lo­vi, že chce od něj ješ­tě dru­hé dítě, nej­lé­pe dce­ruš­ku. Ovšem ten její přá­ní abso­lut­ně nere­spek­to­val, nao­pak jí při­po­mněl, že on s ní žád­né dítě nechtěl, ale ustou­pil a nyní je řada na ní, aby ustou­pi­la, pro­to­že žád­né dal­ší dítě nebu­de.

Maminka nad tím­to vyjá­d­ře­ním pro­pla­ka­la celou noc. Asi tři týd­ny po této výmě­ně názo­rů dostal její muž mobi­li­zač­ní roz­kaz, pro­to­že vál­ka byla na spad­nu­tí. Pak tedy odjel a mamin­ka popi­so­va­la jejich syno­vy vel­mi bar­vi­tě, cože se to vlast­ně děje. Naštěstí se v Mnichově dohod­li ti nej­vět­ší a otec se vrá­til zpát­ky domů. Jednoho veče­ra, když otco­va ruka spo­či­nu­la na mamin­či­ných prsou, si ona pro­mít­la, jak nevy­bí­ra­vě ji před pár týd­ny poní­žil, když po něm chtě­la dru­hé dítě a tak mu to při­po­mně­la a ruku odsu­nu­la. Doufala, že s ní bude o tom mlu­vit, ale ten se oto­čil a vzá­pě­tí usnul.

Jaromil mezi­tím pro­ni­kl do svě­ta malo­vá­ní. Mamince se moc nelí­bi­lo, co nosí její syn Jaromil z hodin kres­le­ní. Považovala to za čmá­ra­ni­ce, kte­ré opra­vo­val sám malíř, u kte­ré­ho se učil. Maminka měla něko­lik námi­tek, jak malíř vede stu­di­um její­ho syna, ale ten je vesměs sme­tl všech­ny ze sto­lu. V pod­sta­tě se jed­na­lo o to, že Jaromil už vstu­po­val do nebez­peč­né­ho a cit­li­vé­ho věku a začí­nal se zají­mat i o jiné věci a malíř ho v tom vlast­ně nevě­dom­ky pod­po­ro­val. Maminka to zpo­zo­ro­va­la, když držel žeb­řík služ­ce Magdě a kou­kal jí při­tom pod suk­ni.

Tak tohle je zhru­ba tako­vý počá­teč­ní náčrt této kni­hy. Asi mi úpl­ně nese­dí díla Milana Kundery, pro­to­že podru­hé jsem v uvo­zov­kách zlá na tohle dílo, nicmé­ně dopo­ru­či­la bych to ženám, dá se to nazvat život­ním roman­tic­kým romá­nem. Má 364 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Atlantis.

• Autor: Milan Kundera
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Atlantis
• Datum vydá­ní: 2016

---