#2040: Počítání mrtvých

Počítání mrtvých (Bodycount)

Příběh se ale na prv­ní pohled neto­čí kolem téhle dvo­ji­ce, ta se k hlav­ní­mu dění dostá­vá spí­še náho­dou. Casey pro­to, že si pro jed­nu rvač­ku vybral špat­né mís­to, a Raphael pros­tě pro­to, že ho tam sce­náris­ta chtěl mít. a tak se v jed­nu chví­li také zapo­jí do bit­ky, aby se jako neřeklo. Ale proč ne, má tam vystu­po­vat, tak je nástup ale­spoň pořád­ně rych­lý. V prv­ní řadě jde ale o vyvi­nu­tou ženu Midnight, kte­rá utí­ká před svý­mi pro­ná­sle­do­va­te­li, kte­ří ji roz­hod­ně nechtě­jí jen tro­chu ublí­žit. Podle vše­ho jim jde o to, aby ji zabi­li. A když je v jejich čele Johnny Woo Woo, je jas­né, že se mu to pove­de, pro­to­že tohle je týpek, kte­rý vždyc­ky dosta­ne, koho má dostat. Podobnost se jmé­nem reži­sé­ra Johna Woo není náhod­ná. Kevin Eastman v závě­ru uvá­dí, že fil­my Johna Woo byly inspi­ra­cí pro ten­to komiks, bohu­žel je to vidět jen v tom, že je zde hod­ně akce a hod­ně se stří­lí. Co se týče dějo­vé lin­ky a její ply­nu­los­ti a smys­lu­pl­nos­ti, tam už se auto­ři u Wooa nein­spi­ro­va­li.

Midnight se dá dohro­ma­dy s Caseym a Raphem a spo­leč­ně se sna­ží dostat do něja­ké Svatyně, kde si Midnight mys­lí, že by moh­la najít něja­kou pomoct, nebo mini­mál­ně úto­čiš­tě, aby vyře­ši­la svůj pro­blém s Johnnym, kte­rý je ale sku­teč­ně neod­byt­ný a jde přes moře mrt­vol, aby ji mohl zabít. Takže se vlast­ně jen stří­da­jí masa­k­ry s pře­su­ny, kte­ré jsou naštěs­tí hod­ně rych­lé. Trochu pro­blém je pak v tom, že i v závě­ru se Kevin Eastman sna­žil o něco, jako o rozuz­le­ní, kte­ré by snad mělo být pře­kva­pi­vé, nebo mini­mál­ně zábav­né. z mého pohle­du se mu nepo­ved­lo ani jed­no, ten závěr je jen div­ný, div­ně pře­kom­bi­no­va­ný, tak­že bude­te mít z komik­su cel­ko­vě pocit, že tam se už při psa­ní scé­ná­ře sta­lo něco div­né­ho, co se pak jen nega­tiv­ně pro­mít­lo do komik­su, kte­rý se jinak sna­ží pou­ze o to, aby byl jed­no­du­chou a jed­no­du­še pří­mo­ča­rou jízdou. A tou je, nic moc navíc v něm sku­teč­ně není. Ani emo­ce.

Kniha „Počítání mrtvých“ je přes­ně to, co je urče­né pro fanouš­ky, kte­ří mají rádi nama­chro­va­né čte­ní ve sty­lu Loba, co si uží­va­jí spous­tu hlá­šek, kdy sko­ro žád­ná není vtip­ná, ale je drs­ná. Já jsem fanou­šek pří­bě­hu, kte­rý zde chy­bí, ale jsem i fanou­šek kres­by, kte­rá je dosta­teč­ně expli­cit­ní, a to se musí Simonovi Bisleymu nechat. Pokud doká­zal něco skvě­le nakres­lit, jsou to masa­k­ry, jež jsou sou­čás­tí toho­to komik­su. Jeho kresbě sku­teč­ně věří­te vyvrh­nu­té moz­ky, roz­pů­le­ná těla, use­ka­né kon­če­ti­ny, cel­ko­vě krev, kte­rá se na vás ze strá­nek hrne. V tomhle ohle­du jeho kres­ba fun­gu­je skvě­le, a to i přes­to, že je zře­tel­ně sty­li­zo­va­ná. Minimálně pro tohle sto­jí za to komiks pře­číst. A mož­ná tro­chu i pro­to­že, že máte rádi Želvy nin­dža, i když pří­tom­nost Raphaela je na někte­rých strán­kách sku­teč­ně spí­še sym­bo­lic­ká.