Arnošt Gellner - Národy a nacionalismus

Jen málo čes­kých spo­le­čen­ských věd­ců dosáh­ne celo­svě­to­vé­ho význa­mu a popu­la­ri­ty. Gellner mezi tu malou sku­pin­ku urči­tě pat­ří (a ponech­me, pro­sím, stra­nou jeho kom­pli­ko­va­né „češ­ství“.

Gellnerova patr­ně nej­slav­něj­ší pub­li­ka­ce „Národy a naci­o­na­lis­mus“ pochá­zí z roku 1983 a jed­ná se o kni­hu, kte­rou beze­spo­ru mno­ho lidí vel­mi dob­ře zná navzdo­ry tomu, že by ji i (celou) čet­lo.

A je to také kni­ha, kte­rá byla už dlou­hou dobu na mém sezna­mu „k pře­čte­ní“.

Snad až pří­liš dlou­ho :).

Hned na začát­ku Gellner vyme­zu­je základ­ní ter­mi­no­lo­gii, defi­nu­je naci­o­na­lis­mus jako poža­da­vek na sho­du poli­tic­ké a národ­ní jed­not­ky. Gellner si ale uvě­do­mu­je, že počet mož­ných náro­dů dale­ko pře­vy­šu­je počet živo­ta­schop­ných stá­tů v našem svě­tě. V úvo­du se sna­ží i o obtíž­nou defi­ni­ci ter­mí­nu „národ“, uvá­dí dvě nej­čas­těj­ší vysvět­le­ní, a to pod­le kul­tur­ní defi­ni­ce (lidé pat­ří­cí ke stej­né­mu náro­du sdí­le­jí stej­nou kul­tu­ru v antro­po­lo­gic­kém slo­va smys­lu) a pod­le defi­ni­ce volun­ta­ris­tic­ké (lidé pat­ří ke stej­né­mu náro­du, když uzna­jí, že k němu pat­ří :-)). Buď jak buď, v obou mož­ných pří­pa­dech z toho ply­ne, že náro­dy jsou plo­dy lid­ských pře­svěd­če­ní.

Samotný vznik náro­da kla­de Gellner na pome­zí dvou důle­ži­tých etap vývo­je lid­ské spo­leč­nos­ti, a to mezi agrár­ní a prů­mys­lo­vý věk. Na člo­vě­ka v agrár­ním věku půso­bí vyso­ká kul­tu­ra vel­mi selek­tiv­ně, je to bytost, kte­rá povin­nos­ti k rodi­ně kla­de nad náro­ky povin­nos­tí k povo­lá­ní, zaměst­ná­ní jsou zde čas­to dědič­ná, apod. Člověk prů­mys­lo­vý je v tom­to smys­lu pra­vým opa­kem toho z obdo­bí agrár­ní­ho. Právě v prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti ros­te počet pra­cov­ních spe­ci­a­li­za­cí, rekva­li­fi­ka­ce tu však není zase až tak obtíž­ná, neboť zde exis­tu­je jis­tý uni­ver­zál­ní výcvik (prak­tic­ky všich­ni absol­vu­jí povin­nou ZŠ - umí tak číst, dnes jsou i počí­ta­čo­vě gra­mot­ní, apod.). Lidé zde pro­chá­ze­jí čás­tí stan­dar­di­zo­va­né­ho nespe­ci­a­li­zo­va­né­ho škol­ní­ho výcvi­ku, jehož výsled­kem je obec­ná gra­mot­nost. Následkem toho, je v prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti sku­teč­ně vel­mi málo doo­prav­dy nena­hra­di­tel­ných lidí (a nega­tiv­ním jevem je pak to, čemu říká­me „diplo­mo­vá nemoc“).

Vznik prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti byl zásad­ní v celo­svě­to­vém měřít­ku. Západní Evropa totiž svo­jí for­mou kolo­ni­za­ce ovlád­la takřka celý svět, jed­na­lo se o stá­ty ani ne tak ori­en­to­va­né na vojen­ství, ale zejmé­na na prů­my­sl...

Gellner si vší­má i důle­ži­tos­ti jazy­ka pro národ, kde je však dost důle­ži­tá kul­tur­ní slož­ka, neboť leckte­ré slo­van­ské jazy­ky jsou navzá­jem méně roz­díl­né, než napří­klad růz­né dia­lek­ty v rám­ci uni­tár­ní­ho jazy­ka (napří­klad arabšti­ny), rov­něž tako­vý skot­ský naci­o­na­lis­mus prak­tic­ky zce­la igno­ru­je jazy­ko­vou část. Gellner tedy opět tvr­dí, že naci­o­na­lis­mus roz­hod­ně není pro­bu­ze­ní něja­ké sta­ré, dří­ma­jí­cí síly, ale jed­ná se o důsle­dek nové podo­by spo­le­čen­ské orga­ni­za­ce, kte­rá jen nějak pře­tvá­ří pře­de­šlé kul­tu­ry. Je to naci­o­na­lis­mus, kte­rý plo­dí náro­dy. Namísto slo­ži­tých lido­vých kul­tur naci­o­na­lis­mus při­ná­ší ano­nym­ní spo­leč­nost jed­not­né kul­tu­ry, což je čas­to opak toho, čemu někte­ří zapá­le­ní naci­o­na­lis­té věří :-).

Velmi zají­ma­vá část je ta věnu­jí­cí se ent­ro­pii a pro­ti ent­ro­pic­kým zna­kům ve spo­leč­nos­ti. V ide­ál­ní prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti se do funk­cí vyzdvi­hu­jí schop­ní, fle­xi­bil­ní a kom­pe­tent­ní jedin­ci, kte­ří netr­pí pře­hna­nou loa­ja­li­tou vůči pod­sku­pi­nám (pří­buz­ní, přá­te­lé) ve svém zaměst­ná­ní. Může se ale i stát, že někdo na zákla­dě napří­klad své­ho nábo­žen­ské­ho pře­svěd­če­ní, bar­vou pokož­ky, apod. je toho­to pro­ce­su - navzdo­ry své schop­nos­ti - vyřa­zo­ván. To jsou prá­vě ony pro­ti ent­ro­pic­ké zna­ky.

Gellner ve své kni­ze dělí naci­o­na­lis­mus na 3 sku­pi­ny:

1) Klasický Habsburský: k vyso­ké kul­tu­ře mají výhrad­ní pří­stup drži­te­lé moci. Bezmocným chy­bí pří­stup ke vzdě­lá­ní. Bezmocní mají „vzpo­mín­ku“ na jejich dří­ve exis­tu­jí­cí stát­ní útvar. V tom­to smě­ru pra­cu­jí jejich budi­te­lé a pokud se naskyt­nou pod­mín­ky, vytvo­ří vlast­ní stát. Jedná se o naci­o­na­lis­mus východ­ní.

2) Sjednocovací naci­o­na­lismy deva­te­nác­té­ho sto­le­tí: jed­ná se napří­klad o Německo a Itálii, je zde malý podíl na moci (viz roz­dro­be­né Německo), ale záro­veň vel­ká úro­veň vzdě­lá­ní, chy­bí zde tak poli­tic­ké zastře­še­ní kul­tu­ry. Tento naci­o­na­lis­mus je ozna­čo­ván jako naci­o­na­lis­mus západ­ní a pod­le Gellnera je zde o pozná­ní méně nut­nos­ti k nási­lí a vyhá­ně­ní jiných sku­pin oby­va­tel.

3) Nacionalismus v diaspo­ře: Izrael, měst­ské oby­va­tel­stvo (Židé z Evropy) se vra­cí na ven­kov (Izrael), jed­ná se do jis­té míry o obrá­ce­ný vývoj než u kla­sic­ké­ho habsbur­ské­ho naci­o­na­lis­mu. Výsledkem pak může být půso­be­ní soci­a­lis­tic­ké ide­o­lo­gii (kibuc, apod..)

Gellner razí myš­len­ku, že o naci­o­na­lis­mu se mno­ho nena­u­čí­me, pokud bude­me stu­do­vat myš­len­ky naci­o­na­lis­tů. Klíčová myš­len­ka vět­ši­ny naci­o­na­lis­mů je vel­mi pros­tá, dokon­ce až nato­lik, že vyvo­lá­vá domněn­ku, že naci­o­na­lis­mus je cosi při­ro­ze­né­ho. Gellner ale uzná­vá exis­ten­ci pra­dáv­né­ho patri­o­tis­mu a tvr­dí, že naci­o­na­lis­mus je urči­tý druh patri­o­tis­mu za urči­tých pod­mí­nek.

Jako mno­ho podob­ných vědec­kých pra­cí, je i tato kni­ha kni­hou, kte­rá vzbu­di­la (a asi i stá­le vzbu­zu­je roz­sáh­lou pole­mi­ku). Nemusíme nut­ně se vším sou­hla­sit, ale Gellnerově kni­ze roz­hod­ně nelze upřít pod­nět­nost mno­ha myš­le­nek o naší minu­los­ti i sou­čas­nos­ti (a snad i budouc­nos­ti).

---