Až rozkvete jasmín

jasmín

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Občas není vůbec na ško­du sáh­nout po kni­ze z malin­ko jiné­ho soud­ku, než nor­mál­ně čte­me, a prá­vě jed­nou z tako­vých výji­meč­ných knih je i kni­ha „Než roz­kve­te jasmín“ od autor­ky best­selle­ru Vlaštovčí kopec od Donny Everhartové.

A na co se může­te těšit? Jedná se pře­váž­ně o str­hu­jí­cí román zasa­ze­ný na ven­kov v oblas­ti Severní Karolíny v obdo­bí, kdy pro­puk­la vál­ka Severu pro­ti Jihu, a dále o síle morál­ních zásad a obrov­ské odva­ze jed­né milu­jí­cí a obě­ta­vé mat­ky, jež za žád­ných okol­nos­tí nehod­la­la z těch­to zásad ustou­pit, a to i za cenu nej­vět­ších ztrát. 

Ústřední posta­vou je Joetta McBrideová, kte­rá spo­lu se svo­jí rodi­nou, man­že­lem Ennisem, tchá­nem a dvě­ma dospí­va­jí­cí­mi syny tj. pat­nác­ti­le­tým Henrym a jede­nác­ti­le­tým Robertem, žije vel­mi skrom­ně na malič­ka­té far­mě, kde pěs­tu­jí plo­di­ny a cho­va­jí hos­po­dář­ská zví­řa­ta tak, aby byli sami sobě dosta­teč­ně soběstač­ní.

Všichni čle­no­vé rodi­ny - tedy až na tchá­na - zastá­va­jí názor, že se jich hro­zí­cí a násled­ný váleč­ný kon­flikt netý­ká a od vše­ho se sna­ží distan­co­vat. Nijak se neza­po­ju­jí do veřej­né­ho živo­ta, natož aby vyjá­d­ři­li svůj poli­tic­ký názor a smýš­le­ní, natož na jakou stra­nu, ať už Severu nebo Jihu se při­klá­ní. Většina rodi­na se nepři­klá­ní k žád­né­mu názo­ru a zůstá­va­jí vůči všem poli­tic­ky neut­rál­ní, což může být takří­ka­jíc trnem v oku všech ostat­ních.

Rozdělení Severu a Jihu bylo jako hlu­bo­ká trh­li­na v zemi, zejí­cí chřtán nedů­vě­ry, a s kaž­dým dal­ším kon­flik­tem se roz­dí­ly ješ­tě zvět­šo­va­ly, při­ži­vo­va­né narůs­ta­jí­cím odhod­lá­ním a pře­svěd­če­ním o vlast­ní neo­myl­nos­ti. A tady, v té roz­dě­le­né kra­ji­ně, Joetta žila, nestran­ná a neza­u­ja­tá a dou­fa­la, že tako­vou zůsta­ne až do samé­ho kon­ce.

Od počát­ku se mi vůbec neza­mlou­va­lo cho­vá­ní její­ho tchá­na, nabubře­lé­ho staré­ho páva, kte­rý sice nemohl sám jít bojo­vat, ale nabá­dal své vlast­ní vnu­ky, že jít bojo­vat je vlast­ně hrdin­ský čin., niko­liv se celý život pla­ho­čit a otro­čit na své vlast­ní far­mě.

Tohoto se však chyt­ne nej­star­ší a dopo­sud nevy­zrá­lý syn Henry, a jed­nou v noci pota­jí utí­ká z domo­va, aby naru­ko­val do běs­ní­cí­ho pek­la vál­ky. A jeli­kož je Joetta ztrá­tou své­ho syna vel­mi zdr­ce­ná a zou­fa­lá, a nedá se nikým a ničím uti­šit, odchá­zí její man­žel Enis, aby ho našel a při­ve­dl zpět domů. A tak Joetta ztrá­cí nejen dva milo­va­né muže, ale i poma­lu a jis­těi pev­nou půdu pod noha­ma.

Dny však ubí­ha­jí a nikdo se nevra­cí, nao­pak, kon­flikt a váleč­né běs­ně­ní se pro­hlu­bu­jí, a Joetta nemá od obou mužů žád­né zprá­vy. Bohužel tchán, aby se z toho vše­ho pou­čil, dál nebo­hé Joettě pro­střed­nic­tvím svých řeší naklá­dá na její bed­ra. Dál ve svém oko­lí a ve měs­tě plá­cá své vel­ko­hubé řeči, jež vyvo­lá­va­jí nechtě­ný domi­no­vý efekt a dáva­jí do pohy­bu udá­los­ti, jež už nejdou zasta­vit a budou mít fatál­ní násled­ky pro dal­ší půso­be­né této rodi­ny.

Bohužel všech­no hos­po­dář­ství musí nyní Joetta obsta­rat sama a uži­vit tak tři hla­do­vé krky, a to jen z toho mála, co se uro­dí nebo najdou v dalekých lukách a lesích. Joetta se však tak lehce nevzdá­vá a hle­dá nej­růz­něj­ší způ­so­by, jak zao­pat­řit obži­vu a jíd­lo v tak těž­ké době, kdy ho není nikde moc nazbyt.

Svého „neut­rál­ní­ho názo­ru“ se nechce za žád­nou cenu vzdát, a pro­to ji není cizí hos­tit ve svém domě pro­chá­ze­jí­cí vojá­ky, a je jí jed­no, na jaké stra­ně bari­ká­dy prá­vě boju­jí, neboť pro ní jsou všich­ni jen ztrá­pe­né a zbí­da­če­né lid­ské bytos­ti, jež potře­bu­jí tro­chu vody na osvě­že­ní a odpo­či­nek ve stí­nu stro­mů.

Toto jed­ná­ní se jí však nevy­plá­cí a ošk­li­vě se to posta­ví pro­ti ní. Joetta se dostá­vá do stá­le vět­ších roz­po­rů a nepří­jem­nos­tí se svým vlas­tím oko­lím, jež se od ní distan­cu­jí, děla­jí ji naschvá­ly, a s pro­mi­nu­tím je těší její utr­pe­ní, až nako­nec jeden dob­rý sku­tek, kte­rý jí pomohl uvě­do­mit si, že je stá­le živá  a potřeb­ná tu stá­le pro něko­ho být, málem při­ve­de její rodi­nu téměř na pokraj zká­zy.

Navzdory nepří­z­ni osu­du zůstá­vá Joetta věr­ná svým zása­dám a pev­ně věří, že její rodi­na pře­ži­je. Bude si dělat, co bude chtít, vždyť co by ješ­tě moh­la ztra­tit? Všechno, co pro ni sku­teč­ně něco zna­me­na­lo, bylo pryč, buď jí to někdo vzal, nebo ji to opus­ti­lo samo. 

Kdo ví, kde budou za měsíc, za rok či poz­dě­ji. Jedinou útě­chou jí bylo vědo­mí, že to neví nikdo. Nezbývalo než žít ze dne na den; nic víc se plá­no­vat neda­lo. Jediným úko­lem bylo pře­žít...

Kniha „Až roz­kve­te jasmín“ doslo­va chy­tí kaž­dé­ho čte­ná­ře za srd­ce. Je to vel­mi sil­ný pří­běh o milu­jí­cí ženě a mat­ce, jež je vrže­na před neleh­ké zkouš­ky, kte­rým čelí se vzty­če­nou hla­vou, aniž by muse­la sle­vit ze svých morál­ních zásad.

A i když je to pro ni vel­mi těž­ké, umí si pora­dit i za cenu, že si na srd­ci nese boles­ti­vé rány, jež ne a ne se zace­lit, a i tak nadá­le peču­je o své­ho dru­hé­ho syna i tchá­na, kte­rý svo­jí pro­s­to­ře­kos­tí vyvo­lá­vá kon­flik­ty s nej­bliž­ším oko­lím. 

Obdivuji, jak nejen doká­za­la tvr­dě pra­co­vat na far­mě, ale i z mála vykouz­lit jíd­lo, na němž si ale­spoň čás­teč­ně zbý­va­jí­cí čle­no­vé rodi­ny pochut­na­li. Ale ze vše­ho nej­víc obdi­vu­ji tu její odva­hu a sílu jít dál, a i když to neby­lo vůbec jed­no­du­ché, poku­sit se žít ze dne na den a poku­sit se toto běs­ně­ní pře­žít.

Moc se mi líbí, jak autor­ka nejen vystih­la skvě­lý pří­běh a doko­na­le vykres­le­né cha­rak­te­ry jed­not­li­vých postav, ale pře­de­vším onu his­to­ric­kou atmo­sfé­ru a důsled­ky vál­ky Severu pro­ti Jihu, jež zasáh­lo pře­de­vším oby­čej­né lidi, jež vytrh­lo z jejich poklid­ných živo­tů.

Ukazuje tu zášť a nená­vist lidí, pokud jste s nimi poli­tic­ky nesym­pa­ti­zo­va­li, ale na stra­nu dru­hou i lidé, jež i za cenu vlast­ní­ho nepo­hod­lí se sna­ži­li pota­jí podat pomoc­nou ruku, nechy­bí tu váleč­né vyko­řis­ťo­vá­ní a krá­de­že ve pro­spěch voj­ska, dran­co­vá­ní a v nepo­sled­ní řadě i lin­čo­vá­ní od spo­leč­nos­ti.

Kromě toho je tu zob­ra­ze­na obrov­ská mateř­ská lás­ka, empa­tie, sou­cí­tě­ní, kte­rou je Joetta při­pra­ve­na vždy a za kaž­dých okol­nos­tí dávat nejen svým vlast­ním synům, ale i sirot­ko­vi, jež nemá kam jít, a při­jmout ho, jako by to byl její vlast­ní syn, a dát mu nejen péči, ale i lás­ku.

Až roz­kve­te jasmín je kni­ha, kte­rá vás chyt­ne a nepus­tí, a i když má začá­tek poma­lej­ší nástup, zbý­va­jí­cí čás­ti kni­hy vám to dvoj­ná­sob vyna­hra­dí. Je to kni­ha, jež ve vás vyvo­lá nejen spous­tu otá­zek , ale donu­tí vás i k zamyš­le­ní. Moc krás­ně napsa­né.

AŽ ROZKVETE JASMÍN

Napsala: Donna Everhartová

Přeložila: Irena Steinerová

Vydalo Nakladatelství JOTA, s.r.o.

První vydá­ní

V Brně roku 2025

Počet stran: 389

SIBN 978-80-7689-565-2