Babičky: Na útěku – Minna Lindgrenová

Babičky Siiri, Irma a Anna-Liisa se vra­cí opět na scé­nu. V prv­ním díle byly na sto­pě podiv­né­ho úmr­tí kucha­ře, ten­to­krát utí­ka­jí před život ztě­žu­jí­cí rekon­struk­cí domo­va důchod­ců Podzimní háj do spo­leč­né­ho bytu v jed­né hel­sin­ské čtvr­ti. Ale spo­leč­né byd­le­ní nepři­ná­ší jen útěk od hlu­ku z rekon­struk­ce, ale jiné pro­blémy, kte­rých by se v domo­vě důchod­ců jen tak nena­dá­ly.

Poklidně ply­nou­cí život v domo­vě důchod­ců Podzimní háj naru­ší jed­no­ho dne rekon­struk­ce.

„Siiri Kettunenovou pro­bu­dil straš­li­vý rámus. Myslela si, že se ocit­la v pekle. Poslouchala rachot sho­ra, kano­ná­du zpo­za zdi i třeskot odně­kud z dál­ky a vzpo­mně­la si, že oby­va­te­lům Podzimního háje už něja­kou dobu vyhro­žo­va­li rekon­struk­cí vodo­in­sta­la­ce. V květ­nu obklí­či­lo celý dům s pečo­va­tel­skou služ­bou leše­ní a zakry­ly ho plas­to­vé plach­ty, schá­zel už jenom vod­ní pří­kop. […] Rámus se stá­val čím dál nesne­si­tel­něj­ším. Kdosi bušil za zdí tak sil­ně, až se Siiri bála, že celý dům spad­ne. Mají snad tihle děl­ní­ci všech­ny sta­re lidi za hlu­ché, že se jako bláz­ni dali do prá­ce hned od čas­né­ho rána bez ohle­du na oby­va­te­le? Siiri se poma­lu zved­la, spus­ti­la sta­ré nohy na šedé lino a chví­li počka­la, než pole­ví huče­ní v hla­vě. Nohy se věkem změ­ni­ly v tlus­té sloup­ky, při­tom zamla­da míva­la pře­krás­né kot­ní­ky, a kolik kom­pli­men­tů si od mužů pokaž­dé vyslech­la!“

Dům se změ­ní k nepo­zná­ní. Díry ve zdi, všu­dypří­tom­ný hluk, cizím jazy­kem nadá­va­jí­cí děl­ní­ci, ome­ze­ní akti­vit, jíd­la, obec­ně celé­ho cho­du domo­va důchod­ců jejich oby­va­te­lům sil­ně zne­pří­jem­ňu­je život. Siiri, Irma a Anna-Lisa se roz­hod­nou, že v tako­vém pro­stře­dí se nedá žít a po vzo­ru mla­dých lidí budou po dobu rekon­struk­ce byd­let ve spo­leč­ném bytě. A tak se stě­hu­je tato tro­ji­ce, spo­lu s Annou-Liisou i její man­žel a Margit. Soužití není jed­no­du­ché, pro­to­že kaž­dá má své zvy­ky a libůst­ky a navíc někdo se musí ujmout sta­ros­ti o jíd­lo a náku­py. Byt je na babič­ky moder­ně vyba­ven, tudíž mnoh­dy nevě­dí, jak si s někte­rý­mi moder­ní­mi vyná­le­zy pora­dit.

Brzy se uka­zu­je, že rekon­struk­ci pro­vá­dí pode­zře­lá fir­ma a hrdin­ky si uvě­do­mu­jí, že své věci, kte­ré si nevza­li s sebou, už jen tak neu­vi­dí. Stejně tak jejich dočas­né úto­čiš­tě má nedobrou pověst, ze stříp­ků se jen domní­va­jí, co se ve zdej­ším bytě dělo. Navíc se uka­zu­je, že spo­ji­tost se vším má i man­žel Anny-Liisi …

Kniha se dotý­ká otá­zek a pro­blé­mů spo­je­ných se stá­řím, kte­ré je v dneš­ní spo­leč­nos­ti tak nějak opo­mí­je­no, a se smr­tí, jež se týká kaž­dé­ho, přes­to je z ní jakési tabu, o kte­rém se roz­hod­ně pří­liš nemlu­ví. Lidé běž­ně umí­ra­jí v nemoc­ni­cích odlou­če­ní od svých blíz­kých, mnoh­dy vel­mi dlou­ho. Je toto, co si sta­rý člo­věk sku­teč­ně pře­je? Je etic­ké pomo­ci člo­vě­ku důstoj­ně zemřít, nebo už je to za hra­ni­cí? I těch­to témat se kníž­ka dotý­ká.

Pro hrdin­ky jsou to téma­ta sku­teč­ně aktu­ál­ní, smr­ti se ve svém věku nebo­jí, ale před­čas­ně umí­rat nehod­la­jí. Přesto si ten čas, co jim zbý­vá, hod­la­jí ješ­tě užít. K tomu jim pomá­há i sku­teč­nost, že ačko­li jim je již přes deva­de­sát let, jsou stá­le ve for­mě a soběstač­né, což je přá­ním asi kaž­dé­ho člo­vě­ka, aby nemu­sel být niko­mu na obtíž. I ve stá­ří si lze život uží­vat, jak doka­zu­jí hrdin­ky kníž­ky.

Oceňuji na kníž­ce, že je celá pro­dchnu­ta opti­mis­mem, se kte­rým hrdin­ky pro­ží­va­jí své dny. Není to lamen­to­vá­ní nad stá­řím, nemo­ce­mi, ale nao­pak hle­dá­ní toho pozi­tiv­ní­ho na živo­tě, co ješ­tě nabí­zí, i když běž­ná rea­li­ta je pro ně cho­ze­ní na pohřby či pro­ble­ma­ti­ka euta­na­zie a smr­ti. Svým způ­so­bem jsou pro čte­ná­ře hrdin­ky návo­dem k zamyš­le­ní nad vlast­ním živo­tem, pře­hod­no­ce­ním své­ho posto­je k živo­tu, ale i ke sta­rým lidem, na kte­ré je mnoh­dy pohlí­že­no s despek­tem, niko­li s tole­ran­cí a chá­pa­vos­tí.

I hlav­ní hrdin­ky smrt blíz­kých zasáh­ne, ale díva­jí se na ni už pře­ci jen jinak než mla­dý člo­věk. „Siiri se šťast­ně díva­la na Irmu, pře­mí­ta­la o man­žel­ském páru leží­cím ved­le na kula­té poste­li a cíti­la nesku­teč­nou úle­vu. Měla radost z krás­né smr­ti a cíti­la se vyvo­le­ná, že ji moh­la sle­do­vat tak zblíz­ka. Připadalo jí neu­vě­ři­tel­ně báječ­né, že má v šesta­de­va­de­sá­ti letech kolem sebe tako­vé lidi, s nimiž může sdí­let nej­dů­le­ži­těj­ší věci živo­ta.“

Ačkoli je kníž­ka nazý­vá­na jako detek­tiv­ka, má pří­liš málo záple­tek a napě­tí, její pří­běh je poměr­ně jed­no­du­chý. Jako celek kníž­ku hod­no­tím prů­měr­ně. Děj vní­mám jako tro­chu z nad­hle­du popsa­né urči­té obdo­bí živo­ta něko­li­ka babi­ček. Je samo o sobě pře­kva­pi­vé, že babič­ky jsou ve svém věku tak soběstač­né a čilé. Zřejmě ve Finsku běž­ný jev než v naší repub­li­ce.  Ale na zákla­dě prvot­ní­ho popi­su, kte­rý jsem si o kníž­ce pře­čet­la, jsem od ní čeka­la více napě­tí, dějo­vých zvra­tů a i humo­ru.

Ale i tak se dá dopo­ru­čit čte­ná­řům jako kníž­ka opti­mis­tic­ká, při­bli­žu­jí­cí život babi­ček, kte­ré si živo­ta umí uží­vat. Může tak čte­ná­ři při­nést tro­chu lep­ší poro­zu­mě­ní sta­rým lidem, i když hrdin­ky jsou dle mého názo­ru hod­ně spe­ci­fic­ký vzo­rek star­ší popu­la­ce.

---

Vydalo nakla­da­tel­ství XYZ.

Počet stran: 323

Rok vydá­ní: 2016

Žánr: detek­tiv­ka, humor

Knihu lze zakou­pit na strán­kách Albatros Media.

---