Cesta

Postapokalyptická téma­ti­ka je ve fil­mu již dost dlou­ho zako­ře­ně­nou, avšak fil­ma­ři se k ní stá­le vra­ce­jí, aby ji uká­za­li v novém svět­le, nebo jako v pří­pa­dě Cesty ve svět­le stej­ném, avšak z jiné­ho pohle­du. Pamatujete si na něko­lik let sta­rou Book of Eli? Zhruba podob­ně je posta­ven i svět ve fil­mu od ne tolik zná­mé­ho reži­sé­ra Johna Hillcoata. Svět, jak ho zná­me my, je nadob­ro zni­čen (nikdo pořád­ně neví proč a jak se to sta­lo) a lid­stvo spo­leč­ně se vším živým vymí­rá. Země se stá­vá neo­by­va­tel­nou, pro­to­že nic neros­te, a tudíž není, co jíst. Posledních pár lidí, kte­ří pře­ží­va­jí se mezi sebou vraž­dí a nezů­stá­va­jí jen u toho, pro­to­že maso je maso…

Kde nemů­že žít člo­věk, nemů­že ani Bůh.

V tom­to nehos­tin­ném pro­stře­dí pře­ží­vá posled­ních pár jedin­ců. Naše Cesta sle­du­je pří­běh táty se synem (nema­jí jmé­na… zdra­vím pane Kafka), kte­ří se sna­ží dostat na jih k moři, kde ‚jak dou­fa­jí, nalez­nou lep­ší pro­stře­dí k živo­tu. Tohle je v pod­sta­tě děj celé­ho fil­mu, ovšem hlav­ní deví­za Cesty není v osl­ni­vé sto­ry, bri­lant­ní cha­rak­te­ris­ti­kou postav nebo pře­vrat­nou kom­po­zi­cí. Důvod, proč je tenhle film mož­no dopo­ru­čit, je jed­no­znač­ně v atmo­sfé­ře. V pod­sta­tě od úpl­né­ho začát­ku se topí­me v samo­tě a bez­na­dě­ji ztra­ce­né­ho svě­ta, to je dopl­ně­no (a pod­po­ře­no) výteč­ným vizu­á­lem. Kolikrát bude­te hle­dat bra­du, když ústřed­ní dvo­ji­ce půjde po roz­pad­lém měs­tě a kame­ra se nebo­jí zabrou­sit do dal­ších a dal­ších úhlů, ve kte­rých si může­te vychut­nat tu zká­zu plný­mi douš­ky.

Na film Cesta může­me nahá­zet vel­ké množ­ství kri­ti­ky, pro­to­že mu dochá­zí dech v mno­ha důle­ži­tých aspek­tech fil­mo­vé tvor­by. Ať už mlu­ví­me o cha­rak­te­ru postav, scé­ná­ři nebo nijak osl­ni­vých herec­kých výko­nech, všu­de si najde­me mís­to pro kri­ti­ku. Scénář je totiž stro­hý a nena­bí­zí žád­né zvra­ty, posta­vy jsou tupé (a v pří­pa­dě syna snad ješ­tě hůř) a dost sil­ně pochy­bu­ji, že by zrov­na tito dva pře­ži­li mezi posled­ní­mi na pla­ne­tě, nehle­dě na to, jak nelo­gic­ky se posta­vy cho­va­jí. U jakého­ko­liv jiné­ho fil­mu by to byla koneč­ná, u Cesty ces­ta pokra­ču­je… Jak už jsem totiž zmí­nil výše, hlav­ním jádrem fil­mu je atmo­sfé­ra.

Hillcoat vás nechá­vá vychut­nat si bez­na­děj plný­mi douš­ky, v momen­tě, když dopl­ní bez­na­děj ješ­tě stra­chem v až horo­ro­vých pasá­žích, nebu­de na sedač­ce sedět v kli­du. Dětský prvek (ačko­liv s IQ hou­pa­cí­ho koně po defek­tu zad­ní nohy) dodá­vá emoč­ní vypě­tí a táta se zou­fa­le sna­ží své­ho malé­ho klu­či­nu ochrá­nit před nebez­pe­čím. Těžko popsat jádro toho­hle fil­mu, ale tře­ba opro­ti podob­ně zamě­ře­ným „Potomkům lidí“ jsou uko­čí­ro­vá­ny s vel­kým nad­hle­dem. Takže ačko­liv scé­nář sto­jí za sta­rou bač­ko­ru, je Cesta výteč­ným dílem, na kte­ré jen tak neza­po­me­ne­te.

---

---