Dědictví aneb Opakovanývtipnenívtipem

Jakkoliv je mi to nemi­lé napsat, do znač­né míry ano. Scénář, kte­rý vytvo­řil pro pokra­čo­vá­ní kul­tov­ní­ho „Dědictví“, je bez jaké­ho­ko­liv nové­ho nápa­du a o žád­né dědic­tví v něm nejde. Slovem, kte­ré sym­bo­li­zo­va­lo drzost prvo­ti­ny, se neú­čel­ně plýtvá. Nad dějem pře­vlá­dá vata, kte­rou neo­spra­ve­dl­ní ani čas­tý pro­duct pla­ce­ment v zájmu finan­co­vá­ní fil­mu. Věčně se létá vrtu­l­ní­kem nad širou kra­ji­nou a zábě­ry vypa­da­jí jako rekla­ma na obil­ní skli­zeň.  Útulné pohle­dy na ves­nič­ku, dopro­vá­ze­né lidov­ka­mi, ne a ne skon­čit.

„Dědictví II.“ má na svě­do­mí reži­sér Robert Sedláček, kte­rý zjev­ně neví kudy kam. Tam, kde ser­ví­ro­va­la Věra Chytilová v prvo­ti­ně „více Polívky“, ser­ví­ru­je Sedláček říd­kou kaši. Rozjezd fil­mu je tak uny­lý, že trvá dva­cet minut, než se pří­běh roze­běh­ne. Jako by měl reži­sér pocit, že jsme po dva­a­dva­ce­ti letech na kul­tov­ní „Dědictví“ zapo­mně­li a zbaš­tí­me coko­liv.

Pokud už se ve fil­mu něco děje, pak jsou to obra­zo­vé i slov­ní odka­zy na „Kurvahošigutntág“ a někte­ré hláš­ky, kte­ré dří­ve zazně­ly. Nyní vyzní­va­jí vylo­že­ně trap­ně, nepa­t­řič­ně nebo nedů­vě­ry­hod­ně. Z postav „ori­gi­ná­lu“ čer­pá scé­nář do té míry, že by se s troš­kou čer­né­ho humo­ru dalo napsat, že kdo z původ­ní­ho „Dědictví“ do dneš­ních dnů pře­žil, ten si i zahrál. Naopak motiv zesnu­lé Vlastičky, je zce­la zby­teč­ný, ruši­vý a Dagmar Havlová v něm opět potvr­zu­je, že role potrh­lých a ke vše­mu svol­ných holek jí šly na tělo mno­hem lépe, než role „důstoj­ných“ dam. Motiv andě­la, kte­rý se zje­vil na kon­ci ori­gi­ná­lu a umoc­nil nad­sáz­ku, s jakou byl ori­gi­nál vytvo­řen, je deval­vo­ván na napros­to samo­ú­čel­ný motiv posta­vou všu­de se obje­vu­jí­cí­ho ducha ženuš­ky, kte­rá posta­vi­la do latě nespou­ta­né­ho bura­na. Vždyť, začít zno­vu chlastat lze i z jiných důvo­dů, než jako důkaz truch­le­ní. Tím spíš, když dří­ve Bohuš k nezří­ze­né­mu pití žád­ný důvod nepo­tře­bo­val.

Na dru­hou stra­nu zůstal Bolek Polívka skvě­lým kome­di­ál­ním her­cem, kte­rý umí „vynést vtip“ v momen­tě, kdy už v něj nikdo nedou­fá a mimem, kte­ré­mu sta­čí pohyb těla nebo výraz obli­če­je, aby se divák zasmál. Škoda, že je v menu, kte­ré dvoj­ka „Dědictví“ nabí­zí, tak málo Polívky, pro­to­že někte­ré momen­ty, pře­de­vším tam, kde se Bohuš Stejskal nechá­vá strh­nout k dří­věj­ší­mu roš­ťác­tví a Bolek Polívka k živo­čiš­né­mu herec­tví, jsou vyni­ka­jí­cí. Stejně bla­ho­dár­ně ve fil­mu půso­bíArnošt Goldflam, Jiří Pecha a dokon­ce i Karel Gott, jak­ko­liv je jeho pří­tom­nost samo­ú­čel­ná. Ve chví­li, kdy začne zpí­vat lidov­ku a je vidět jeho nehy­nou­cí nad­še­ní, najed­nou jako­by neva­di­lo, že „jsme všich­ni zestár­li“. Jen kdy­by se méně „hrá­lo“ a her­ci i celý film by byli více sebou samý­mi.

Právě těch něko­lik skvě­lých momen­tů, kdy se divák poba­ví a zasmě­je, dělí v mých očích film„Dědictví aneb Kurva se neří­ká“ od pro­pa­dá­ků, jaký­mi byli v posled­ní době jiná zby­teč­ná pokra­čo­vá­ní kdy­si kul­tov­ních fil­mů, či seri­á­lů „Sněženky a machři po 25 letech“, „Nemocnice na kra­ji měs­ta“ nebo „Sanitka“ a sta­ví jej v mém žeb­říč­ku hod­no­ce­ní na o fous vyš­ší stu­pí­nek. Ale jak­ko­liv jsem si rád při­po­mněl posta­vy a scén­ky, kte­ré se mi kdy­si tak líbi­ly, nic to nemě­ní na mém názo­ru, že by bylo fajn, kdy­by tvůr­ci upus­ti­li od dal­ších poku­sů vzkří­sit sta­ré legen­dy ve jmé­nu snad­né­ho výděl­ku a pato­lo­gic­ké nos­tal­gie.

Moje hod­no­ce­ní: 50%

Odkaz na blog auto­ra.