Gomora

Jak pra­ví dis­tri­buč­ní slo­gan: „Jde o nej­prav­di­věj­ší a nej­sy­ro­věj­ší film o mafii.“ Asi ano. Pseudodokumentární film reži­sé­ra Mattea Garroneho je oprav­du syro­vý, asi prav­di­vě líčí život v chu­din­ské čtvr­ti Scampia v Neapoli, kde prak­tic­ky všich­ni žijí ve svě­tě Camorry a sna­ží se pře­žít neu­stá­va­jí­cí vál­ku mezi zne­přá­te­le­ný­mi kla­ny. Film vyprá­ví něko­lik para­lel­ních pří­bě­hů oby­čej­ných lidí z toho­to pro­stře­dí:

- mla­dé­ho chlap­ce, kte­rý se tepr­ve postup­ně zapo­ju­je do běž­né­ho živo­ta v rám­ci mafie (dis­tri­bu­u­je dro­gy a postup­ně pozná­vá, že přá­tel­ství může snad­no ustou­pit tla­ku „váleč­né­ho sta­vu“

- nepří­liš odváž­né­ho Dona Cira, kte­rý vyplá­cí pří­spěv­ky rodi­nám, jejichž čle­no­vé jsou ve věze­ní - není žád­ný hrdi­na a sna­ží se zůstat v bláz­ni­vé vál­ce naži­vu

- dvou mla­dí­ků, kte­ří se nechtě­jí podří­dit žád­né­mu kla­nu a sna­ží se „pod­ni­kat“ na svou pěst a bohu­žel také na své rizi­ko, pro­to­že pro orga­ni­za­ci před­sta­vu­jí nebez­peč­nou neří­ze­nou stře­lu

- krej­čí­ho Pasqualeho, kte­rý lás­ky­pl­ně a kva­lit­ně vyko­ná­vá svou prá­ci, ale necí­tí žád­né oce­ně­ní, pro­to se sna­ží ho zís­kat v čín­ské kon­ku­renč­ní díl­ně

- mla­dí­ka, kte­rý spo­lu­pra­cu­je s člo­vě­kem zaři­zu­jí­cím „likvi­da­ci“ toxic­ké­ho odpa­du v jakých­ko­li dostup­ných pro­sto­rech v Kampanii

Vše pro­bí­há v pro­stře­dí, kde domi­nu­je výhrad­ně síla a pení­ze (odpo­čí­tá­vá­ní peněz je ve fil­mu vel­mi čas­tou scé­nou). Jen málo­kdo má sílu se tomu­to svě­tu vze­přít a ješ­tě men­ší­mu počtu se tuto vzpou­ru poda­ří pře­žít. Dost bez­vý­chod­ná situ­a­ce.

Zajímavá mís­ta:

- Současní mafi­á­ni nema­jí ani tro­chu z kmo­t­rov­ské ele­gan­ce dáv­ných mafi­án­ských věků - jsou to vět­ši­nou oby­čej­ní tlus­tí chla­pí­ci s řetě­zy kolem krku a v lev­ných kraťa­sech „z trž­ni­ce“.

- Bezemoční roz­chod nej­lep­ších kama­rá­dů z dět­ství do dvou růz­ných zne­přá­te­le­ných sku­pin („teď jsou z nás nepřá­te­lé, tře­ba zabi­ju já tebe nebo zabi­ješ ty mne“)

- Scéna, kdy je tře­ba odjet s nákla­ďá­ky sklá­da­jí­cí­mi sudy s toxic­kým odpa­dem - mís­to nespo­lu­pra­cu­jí­cích řidi­čů jsou povo­lá­ni malí klu­ci z oko­lí, kte­ří s tako­vým úko­lem nema­jí pro­blém

- Jediným záva­nem nor­mál­ní­ho živo­ta je na něko­lik vte­řin oby­čej­ná svat­ba

- Zkouška dospě­los­ti pro mla­dé klu­ky - jsou stře­le­ni do spe­ci­ál­ní ochran­né ves­ty a pak si pyš­ně hýč­ka­jí mod­ři­nu na své hru­di.

Na fil­mech podob­né­ho typu je dost nároč­né pře­žít začá­tek fil­mu do doby, než se jed­not­li­vé pří­běhy začnou vět­vit a pro­plé­tat mezi sebou. Potíž fil­mu Gomora je v tom, že se vůbec pro­plé­tat nezač­nou a kdo nemá pseu­do­do­ku­men­ta­ris­ti­ku vyprá­vě­nou bez nos­né­ho pří­bě­hu rád, zaži­je víc jak dvě hodi­ny bez­útěš­né nudy. Milovníci arto­vé výluč­nos­ti budou jásat. Já se nudil sko­ro celou prv­ní půl­ku fil­mu a musel jsem se dost pře­svěd­čo­vat v tom, že mám sedět dál. Druhá půl­ka už se mi zdá­la lep­ší, pro­to­že obsa­ho­va­la aspoň názna­ky vývo­je pří­bě­hu. Taky dyna­mic­ká ruč­ní kame­ra mi už za chví­li lez­la krkem. Dobré a výsost­ně doku­men­ta­ris­tic­ké, ale ne pořád! Holt už nejsem tím správ­ně avant­gard­ním divá­kem a polas­kat tro­chou pří­bě­hu nut­ně potře­bu­ju.

Každopádně mi ale cel­kem neva­dí, že neži­ju zrov­na v nea­pol­ské Scampii. Přesto jsem po odcho­du z kina měl ješ­tě not­nou chví­li para­no­id­ní pocit, že mne z oko­lo­je­dou­cích aut někdo zastře­lí. Ještěže jez­dím domů vla­kem!