Hans Rath: Super kniha o druhé míze a zlodějských čertech

Jaké to je zachra­ňo­vat duši dva­ce­ti­le­té dívči­ny... a opič­ky z výzku­má­ku. A sebe ze spá­rů ožra­lé­ho čer­ta, Mikuláše a andě­la. A sle­pi­ce z kle­cí. A kdy­by jen sle­pi­ce... Jen si před­stav­te, že za vámi při­jde někdo, kdo tvr­dí, že je Bůh a že od vás potře­bu­je pomoc. A jakou jinou než... spa­sit svět. Achbože, a je to tady již potře­tí. Hans Rath v tře­tím pokra­čo­vá­ní pří­bě­hů o Jakobu Jakobim pořád­ně zava­řil všem pří­tom­ným, jen co je prav­da.

Jakobovi nej­víc už jen tím, že se s ním opět potká­me před Vánoci ve chví­li, kdy ho čert, Mikuláš a anděl okra­dou a jen kou­sek chy­bě­lo poma­lu k tomu, aby si odne­sl i něja­ký ten šrám. Zato sva­tá tro­ji­ce si odnes­la hodin­ky v ceně, kte­rou snad ani nepří­liš úspěš­ný psy­cho­te­ra­peut Jakob, nikdy nevi­děl. A na krku tak má pro­blém i s exman­žel­kou. A pak s tím člo­vě­kem, kte­rý už měl být mrt­vý.

No jas­ně, není… i díky tomu se v této zele­né kni­ze zno­vu schá­zí­me.
Díky Bohu!

A při­prav­te si něco dob­ré­ho na pití, pro­to­že čte­ní ten­to­krát nebu­de tak leni­vé a svá­teč­ní, jako kdy­ko­liv před­tím. Snad je to tro­chu i tím, že nám Jakob chyt­ne dru­hou mízu, ale nebu­du před­bí­hat. Jednu z nepře­hléd­nu­tel­ných rolí budou hrát totiž i sle­pi­ce. A opi­ce.

A kdo­ví co ješ­tě...

Jsme zase tam, kde jsme byli v před­cho­zích dvou dílech. Hurá:

Klidu se ale nedo­čkám. Abel Baumann mě stra­ší i ve snech. Vidím obráz­ky z jeho pohřbu. Jsou monochro­ma­tic­ké a podiv­ně vybled­lé. Obrázky truchlí­cích pří­buz­ných a přá­tel. Obrázky muzi­kan­tů….

„Udělalo se krás­ně, co?“ ozve se najed­nou.

Polekaně sebou trh­nu.

Na lavič­ce ved­le mě sedí Abel Baumann a uka­zu­je na album. „Nemyslíš, že jsem měl krás­ný pohřeb, Jakobe?“

Chuť vína, stre­su, poho­dy a smys­lu živo­ta

Mám ráda, když si z čet­by mohu odnést jed­no­li­tý dojem. Dojem vůně, poci­tu, emo­ce nebo něja­ké­ho život­ní­ho moud­ra. V tom­to pří­pa­dě mne vel­mi ovliv­ňu­jí titul­ní obráz­ky, pro­to­že svou atmo­sfé­rou vel­mi dose­da­jí do toho, do čeho se noří­me v prů­bě­hu celé­ho pří­bě­hu. Nadhled, vtip, chuť vína a stre­su všed­ních dnů, a nao­pak i chvil, kdy při­chá­zí to, po čem lid­ská duše tou­ží – tro­cha kli­du a nale­ze­ní rov­no­váhy a život­ní moud­ros­ti po boku… no, tady povět­ši­nou Abela Baumanna, kte­rý zase v podo­bě „boha i ďáb­la“ při­chá­zí jakož­to Jakobův pří­tel. Ještě že ne zno­vu jako jeho paci­ent. Jakoba tu máme asi nej­vy­rov­na­něj­ší­ho ze všech tří dílů (A Bůh pra­vil, musí­me si pro­mlu­vit; Ďábel je taky jenom člo­věk – Anch-books), tak­že si autor dovo­lil výstře­lek. Když nemu­sí­me Abela řešit jako paci­en­ta, Jakob je už sko­ro načnu­tý k něja­ké té víře ve vyš­ší úmys­ly, tak mu dáme troš­ku svět­ských sta­ros­tí. Abel už se s ničím taky moc nepá­ře a posí­lá ho do akce mno­hem důraz­ně­ji. Jsme tedy v šir­ším svě­tě, vystu­pu­je nám tu více postav a stá­vá­me se svěd­ky sku­teč­ně cha­o­tic­ké­ho před­vá­noč­ní­ho obdo­bí, kte­ré při­ná­ší pře­kva­pe­ní kaž­dý den.

A tak kdo­ví, jest­li nako­nec nebu­de nej­hez­čí chví­le, až ti dva zase skon­čí před led­nič­kou, s vánoč­ní­mi dob­ro­ta­mi a sklen­kou vína a – všech­no bude zase tako­vé jako před rokem. Nebo ne?

Vlastně ne, bude­me o dal­ší pří­běh bohat­ší. Vtipný, leh­ký, svá­teč­ní i všed­ní - tako­vý je Hans Rath.

----------------------------------------------------------

O auto­ro­vi:

HANS RATH: Narodil jsem se v Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé toho­to regi­o­nu se živí země­děl­stvím a zahrad­ni­če­ním. Kdo se neho­dí ani na jed­no, musí na gym­ná­zi­um. Po matu­ri­tě jsem stu­do­val filo­zo­fii, ger­ma­nis­ti­ku a psy­cho­lo­gii v Bonnu, což pod­le Úřadu prá­ce před­sta­vu­je solid­ní základ, aby se člo­věk jed­nou mohl živit jako pomoc­ník při žních. Pracoval jsem jako čer­padlář, sta­veb­ní děl­ník, jevišt­ní tech­nik, poz­dě­ji jako diva­del­ní kri­tik a ana­ly­zo­val jsem scé­ná­ře.

Když mi v polo­vi­ně 90. let nabíd­li mís­to v novi­no­vém nakla­da­tel­ství půso­bí­cím v Německu, Česku a Maďarsku, vymě­nil jsem už spla­ce­né laclá­če země­děl­ské­ho pomoc­ní­ka za oblek s prouž­kem a začal pra­co­vat ve střed­ním manage­men­tu.

Krátce před svý­mi čty­ři­cá­ti­na­mi jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zku­sit štěs­tí v Berlíně jako autor na vol­né noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Weibusch a synem Mattim.

Vydalo nakla­da­tel­ství Anch Books, 2018, http://www.anch-books.eu/

 

---