Hmyz - DLOUHÁ SYNOPSE

Hospoda na malém měs­tě. Je pon­dě­lí. Zavírací den. Židle jsou pře­vrá­ce­né na sto­lech. U zad­ní stě­ny sálu, na vyvý­še­ném podiu je posta­ve­na scé­na do dru­hé­ho jed­ná­ní hry brat­ří Čapků Ze živo­ta hmy­zu. Domeček Cvrčků a dou­pě Lumíka. Uprostřed míst­nos­ti sedí u jed­no­ho sto­lu šest míst­ních ochot­ní­ků: Pan reži­sér, kte­rý si pro sebe vybral roli novo­man­že­la Cvrčka, Růžena, paní reži­sé­ro­vá v roli Cvrčkové, pan Václav posled­ní mile­nec paní Růženy, obsa­zen do role dra­vé­ho Lumíka, Pan Borovička – Chrobák, ajzn­boňák Kopřiva - Parazit a sleč­na Jituška, kte­rá bude hrát Larvičku, roz­maz­le­nou dce­ru Lumíka. Tulák leží doma s ischi­a­sem, Chrobáčice a Kukla ješ­tě nepři­šly (a ani nepři­jdou). Pan reži­sér uvá­dí her­ce do hry, ale nikdo ho nepo­slou­chá. Pan Václav se věnu­je paní Cvrčkové, Parazit po noč­ní spí, Larvička ple­te dupač­ky, ačko­liv je zřej­mé, že žád­né dítě nemá. Jen pan Borovička visí panu reži­sé­ro­vi na rtech. Pan reži­sér nechá kolo­vat škol­ní kra­bi­ci s brou­ky, kte­ré zřej­mě sám nachy­tal a vypre­pa­ro­val. Pan Borovička důklad­ně pro­hlí­ží kra­bi­ci a hle­dá mezi brou­ky chro­bá­ka. Konečně ho našel. Opatrně se roz­hléd­ne, zda ho někdo nesle­du­je a pak rych­le sešoup­ne chro­bá­ka i s jeho kulič­kou tru­su, ze špend­lí­ku do prázd­né kra­bič­ky od sirek. Zatím co reži­sér zabře­dl do teo­rie převtě­lo­vá­ní her­ce do role, pan Borovička pod sto­lem ote­vře kra­bič­ku a se zájmem pozo­ru­je chro­bá­ka, kte­rý před jeho oči­ma obživ­ne. Režisér nechá nalis­to­vat výstup Chrobák-Chrobáčice. Jelikož ale Chrobáčice ješ­tě nedo­ra­zi­la na zkouš­ku, tak za ní čte její text Jituška. Pan Borovička má straš­nou tré­mu, navíc se doma na text ani nepo­dí­val a tak pří­šer­ně kok­tá, zají­ká se a ple­te text. Jeho výkon je straš­ný. Pan reži­sér chví­li zne­chu­ce­ně poslou­chá, pak se sebe­re a ura­žen ze sálu ode­jde. Ochotníci, kte­ří mají z Borovičky legra­ci, ho pošlou, aby se reži­sé­ro­vi omlu­vil. Ten nej­pr­ve vyhro­žu­je, že nechá Chrobáka pře­ob­sa­dit, ale na Borovičkovo ujiš­tě­ní, že se zlep­ší, ho nako­nec pošle někam do ústra­ní, aby se text nau­čil. Borovička se i s tex­tem a chro­bá­kem zavře na zácho­dě a věnu­je se uče­ní role.

Režisér je mezi tím neu­stá­le pro­vo­ko­ván koke­to­vá­ním své ženy s panem Václavem. Pozve je na scé­nu a zkou­ší s nimi výstup, ve kte­rém pan Václav-Lumík má zavraž­dit paní Růženu-Cvrčkovou. Režisér však stá­le není s výko­nem pana Václava spo­ko­jen. Vadí mu stá­le jeho měk­kost, jeho ohle­dy ke Cvrčkové, kte­rou při vraž­dě­ní evi­dent­ně šet­ří. Chce na něm, aby byl při vraž­dě­ní pře­svěd­či­věj­ší. Nechává ho stá­le scé­nu opa­ko­vat, až nako­nec mu nůž vyrve z ruky a pošle ho do hle­diš­tě sle­do­vat, jak si tako­vou vraž­du před­sta­vu­je. Cvrčková se zachvě­je. Režisér v mas­ce Lumíka se k ní plí­ží s napřa­že­ným nožem a prud­ce jí bod­ne. Růžena se ská­cí na scé­nu, a reži­sér s výkři­ky „ty kur­vo, ty cou­ro“ do ní bodá a bodá, až krev stří­ká kolem. Cvrčková do toho slast­ně vzdychá, tak­že to nako­nec vypa­dá spí­še jako ero­tic­ká váš­ni­vá scé­na, než vraž­da. Všichni oněmí hrů­zou. Režisér se poma­lu uklid­ní a se slo­vy: tak aspoň takhle Václave, mu podá nůž. Cvrčková vstá­vá, a jako by se nic nesta­lo, pokra­ču­je ve zkouš­ce. Jedinou památ­kou na bouř­li­vý výstup jsou její kru­hy pod oči­ma.

Mezi tím pan Borovička zkou­ší na zácho­dě, před zrca­dlem, roli Chrobáka. Vžije se do své role tak, že se nako­nec převtě­lí do sku­teč­né­ho chro­bá­ka, vysko­čí oknem a při­dá se i s kulič­kou k ostat­ním hov­ni­vá­lům.

Režisér na scé­ně stá­le ješ­tě týrá pana Václava, až se Lumík zhrou­tí a skon­čí v bed­ně na odlo­že­né rekvi­zi­ty. Paní Růžena z výstu­pu vraždy-soulože otě­hot­ní a v prů­bě­hu zkouš­ky poro­dí zdra­vou hol­čič­ku.

Nakonec reži­sér povo­lá na scé­nu Jitušku-Larvičku a pana Kopřivu-Parazita. Sám čte text za nepří­tom­né­ho Tuláka. Pan Kopřiva „válí“, jako pro­fe­si­o­nál. On jedi­ný umí svou roli nazpa­měť a jeho herec­tví je pře­svěd­či­vé, není v něm nic ochot­nic­ké­ho. Pan reži­sér je nad­mí­ru s jeho výko­nem spo­ko­je­ný. Celý výstup ale kon­čí zta­jen před zra­ky divá­ků i reži­sé­ra v pro­pad­liš­ti (v dou­pě­ti Lumíka), kde pan Kopřiva sku­teč­ně Jitušku-Larvičku seže­re, tak jak mu to brat­ři Čapkové pře­de­psa­li.

K veče­ru pak naši zby­lí ochot­ní­ci (Režisér, Růžena a Kopřiva) spo­lu s malou Bohunkou (dosta­la jmé­no po otci) opouš­tě­jí hos­po­du a vykro­čí do uli­ce zali­té zapa­da­jí­cím slun­cem.

Jan Švankmajer, 13. srp­na 2016