IGOR OROZOVIĆ

Igor Orozovič  (nar. 1984, Praha) stu­do­val po gym­ná­ziu dva roky Konzervatoř J. Ježka, pak pře­sel na DAMU. Poté  byl v angaž­má v Národním diva­dle morav­sko­slez­ském v  Ostravě. Hrál tam např. ve hrách Donaha!, Amadeus, Její pas­tor­ky­ně, Marguerite, Pygmalion, Kuřačky, Balada pro ban­di­tu, Její pas­tor­ky­ně, Marguerite, Smrtihlav,). V sou­čas­né době je v angaž­má v Národním diva­dle v Praze,  kde se uve­dl  titul­ní rolí ve Strakonickém dudá­ko­vi. Hraje tam napří­klad v dra­ma­tu Les, ve hře brat­ří Čapků Ze živo­ta hmy­zu, v pohád­ce Deváté srd­ce, ve hře Audience u krá­lov­ny, V ryt­mu swin­gu buší srd­ce mé  nebo v Othellovi.

V roce 2011 byl nomi­no­ván na Cenu Alfréda Radoka 2011 v kate­go­rii TALENT. Byl nomi­no­ván na Thálii v kate­go­rii muzi­kál za Faraona v Josef a jeho úžas­ný pes­t­ro­ba­rev­ný
plášť. Je spo­luza­kla­da­te­lem spol­ku Cabaret Calembour, roz­ví­je­jí­cí­ho poe­ti­ku diva­del malých forem a lite­rár­ní­ho kaba­re­tu. Kromě herec­ké­ho účin­ko­vá­ní pro Cabaret píše tex­ty a rov­něž sklá­dá hud­bu.

Filmografie (výběr): Laputa (2015, režie Jakub Šmíd)), Fotograf (2015, režie Irena Pavlásková),  Zakázané uvol­ně­ní ( 2014, režie Jan Hřebejk), Bella Mia (2013, režie Marin Duba), Nepravděpodobná roman­ce (2013, režie Ivan Vojnár)

Jak bys­te cha­rak­te­ri­zo­val své­ho hrdi­nu Merlota a jeho vztah k ústřed­ní žen­ské hrdin­ce fil­mu Johance?

Dost tež­ko, pro­to­že sám Merlot se v tom pěk­ně plá­cá. A kdy­bys­te se zepta­li pří­mo jeho, nej­spíš by odpo­vě­děl jed­no­slov­ným vul­gár­ním slo­vem, aby se vyhnul upřím­né odpo­vě­di, ve kte­ré by musel říct, že je to vztah fatál­ní, osu­do­vý, zou­fa­lý, nena­pl­ně­ný, podě­la­ný...
Točit téměř celý film v kuli­se kavár­ny či spíš jakési klu­bo­vé hos­po­dy má pro her­ce asi své kouz­lo. Bavilo vás tako­vé „mini­ma­lis­tic­ké“ natá­če­ní?

To byl skvě­lý aspekt natá­če­ní. Hned jak jsme popr­vé do Laputy vstou­pi­li, jed­no­hlas­ně jsme vzdech­li. To neby­la dekorace...bylo to zhmot­ně­ní pod­ni­ku, o kte­rém se píše ve scé­ná­ři. Včetně zhmot­ně­ní jeho ducha a atmo­sfé­ry. Prostě jsme tam zača­li exis­to­vat... Pro her­ce ráj. Mám pros­tě pocit, že někde za Prahou exis­tu­je kafe­bar Laputa, kde jsme pro­ži­li nád­her­né obdo­bí plné pro­pi­tých, pro­ke­ca­ných i pro­ml­če­ných dnů a nocí s par­tou kama­rá­du a mrš­kou
lás­kou.

Jak se vám spo­lu­pra­co­va­lo s debu­tu­jí­cím reži­sé­rem?

Superlativy vždyc­ky zní neu­přím­ně ... ale bylo to váž­ně skvě­lé. Z jeho cho­vá­ní a pří­stu­pu bych v živo­tě neti­po­val, že je debu­tant. Naopak. Měl to nej­dů­le­ži­těj­ší, co reži­sér má pod­le mne mít. I ve chví­lích, kdy tře­ba nevě­děl, co s kon­krét­ní situ­a­cí nebo tex­tem, z něj vyza­řo­va­la ener­gie člo­vě­ka, kte­rý má jas­nou před­sta­vu o výsled­ku. To mi jako her­ci dáva­lo jis­to­tu, tím pádem uvol­ně­ní a chuť spo­lu­pra­co­vat a řešit kon­krét­ní pro­blémy. Nebo zby­teč­ně neke­cat, což bývá můj pro­blém. Ale Jakub byl trpělivý...Velmi dbal na něco, co mi čas­to chy­bí a po čem tou­žeb­ně volám. A to je - prá­ce s her­cem. Pomáhal nám sta­vět posta­vy, držet cha­rak­te­ry, nic mu neu­nik­lo a nic neod­pus­til. Paráda!

O čem pod­le vás pří­běh Laputy je pře­de­vším?

O Johance. Což byl, tuším, i jeden z prv­ních názvů fil­mu. Ale při­znám se, že jsem celé natá­če­ní dost vní­mal skr­ze svou postavu...takže se sám těším do kina. A uvi­dí­me.

---