Jakub Šmíd - rozhovor

Váš celo­ve­čer­ní debut Laputa byl více­mé­ně výpo­vě­dí o jed­né, vám věko­vě blíz­ké, gene­ra­ci, zatím­co hrdi­no­vé vaše­ho nové­ho fil­mu jsou gene­rač­ně roz­vrstve­ni: kluk na pra­hu puber­ty, tee­nager­ka, rodi­če čty­ři­cát­ní­ci, babič­ka…  Čím vás zau­jal scé­nář Petry Soukupové?

Prozaickou tvor­bu Petry Soukupové jsem sle­do­val od jejích začát­ků a dlou­ho bylo mým snem nato­čit film pod­le její před­lo­hy. Obzvláště Zmizet mi utkvě­lo v pamě­ti pro svou syro­vou a záro­veň křeh­kou atmo­sfé­ru. V mé tvor­bě bylo mys­lím na čase posu­nout se k dospě­lej­ším téma­tům, i když para­dox­ně Na krát­ko je vyprá­vě­no z pohle­du jede­nác­ti­le­té­ho klu­ka.

Vždy jsem obdi­vo­val Petřinu prá­ci s dia­lo­gy, kte­ré jsou vel­mi stro­hé, jazy­ko­vě pros­té a přes­to výji­meč­ně úder­né. Jednotlivé situ­a­ce vyprá­ví bez sen­ti­men­tu a umí skvě­le vysta­vět kon­flikt, v němž se nejed­nou skrý­vá i tragi­ko­mic­ký roz­měr. Autorce nejde ani tak o vněj­ší dějo­vé zvra­ty (ač těch je ve fil­mu víc než dost, pře­ci jen náš hlav­ní dět­ský hrdi­na bere život do vlast­ních rukou), ale o dra­ma ode­hrá­va­jí­cí se uvnitř postav. Na krát­ko je pří­běh o rodi­ně, v níž všich­ni chy­bu­jí. I když čas­to nezá­měr­ně. Při pohle­du z vnějš­ku chy­bu­je nej­víc pro­blé­mo­vý Jakub, ale vinu na tom nesou pře­de­vším jeho rodi­če.

Petra Soukupová je už dnes úspěš­ná spi­so­va­tel­ka, byla pří­stup­ná něja­kým dis­ku­sím nad scé­ná­řem?

Na počát­ku naší spo­lu­prá­ce stál Petřin hoto­vý scé­nář, s nímž absol­vo­va­la praž­skou FAMU. Ten scé­nář byl v hrubých obry­sech totož­ný s povíd­kou Na krát­ko. Během násle­du­jí­cích dvou let Petra něko­li­krát scé­nář spo­leč­ně s dra­ma­tur­gem Tomášem Baldýnským upra­vi­la tak, abychom se ve fil­mu sou­stře­di­li pře­de­vším na posta­vu jede­nác­ti­le­té­ho Jakuba. Zatímco pró­za více­mé­ně spra­ved­li­vě děli­la svůj pro­stor mezi všech­ny čle­ny rodi­ny, film sle­du­je děj pře­de­vším z Jakubova úhlu pohle­du. Myslím, že naše spo­lu­prá­ce byla har­mo­nic­ká, Petra respek­to­va­la potře­bu reduk­ce pří­bě­hu a dia­lo­gů a nut­nost pře­ne­se­ní někte­rých scén z inte­ri­é­rů do exte­ri­é­rů a s trpě­li­vos­tí krok po kro­ku adap­to­va­la svou vlast­ní před­lo­hu.

Ústřední posta­vou fil­mu je jede­nác­ti­le­tý Jakub. Jak těž­ké pro vás bylo hle­dá­ní jeho herec­ké­ho před­sta­vi­te­le (a co vás nako­nec ved­lo k vol­bě Jindřicha Skokana) a poslé­ze jeho režij­ní vede­ní.  Podobně u nehe­reč­ky Julie Issa v roli Jakubovy sest­ry.

Během roz­sáh­lé­ho cas­tingu dět­ských rolí (ve fil­mu hra­je pod­stat­nou roli i něko­lik Jakubových stej­ně sta­rých spo­lu­žá­ků) jsme se Zuzanou Povýšilovou, kte­rá měla cas­ting na sta­rost, krom oby­čej­ných kon­kur­zů absol­vo­va­li návštěvy nej­růz­něj­ších dra­ma­tic­kých krouž­ků a dět­ských vystou­pe­ní, až jsme se jed­nou ocit­li na vystou­pe­ní Dismanova roz­hla­so­vé­ho dět­ské­ho sou­bo­ru v diva­dle Minor. Stran hlav­ní­ho dění tam stál na jeviš­ti Jindra se smut­ný­ma oči­ma a já si řekl, že to je člo­věk, kte­ré­ho si dove­du před­sta­vit v roli Jakuba. Doufal jsem, že se divák s tím­to klu­kem se “sta­rou duší” bude scho­pen iden­ti­fi­ko­vat i přes všech­ny špat­né věci, kte­ré mu scé­nář pře­de­pi­su­je ve fil­mu dělat.

S dět­mi a neher­ci obec­ně je tře­ba pra­co­vat více intu­i­tiv­ně. Není mož­né je zatě­žo­vat slo­ži­tou psy­cho­lo­gií postav a okol­nos­tí, ale vychá­zet z jejich při­ro­ze­nos­ti. Přesto jsem s Jindrou i Julií inten­ziv­ně pra­co­val ješ­tě před začát­kem samot­né­ho natá­če­ní, abych dosá­hl co mož­ná nej­vět­ší auten­ti­ci­ty v dia­lo­zích. Nechtěl jsem totiž jazyk autor­ky pří­liš při­způ­so­bo­vat her­cům.

Jindra má můj hlu­bo­ký obdiv, pro­to­že zvlá­dl fyzic­ký i psy­chic­ký nápor celé­ho natá­če­ní bra­vur­ně. Strávil s námi všech­ny natá­če­cí dny a nikdy si nepo­stes­kl nebo neza­zlo­bil. Byl to pro­fík a par­ťák, na kte­ré­ho se dalo kdy­ko­li spo­leh­nout, ať už byl vel­ký mráz ane­bo ostat­ní pada­li úna­vou.

Příběhů o nefunkč­ních, roz­bi­tých rodi­nách zná­me spous­ty jak z lite­ra­tu­ry, tak i fil­mu – a hlav­ně z rea­li­ty.  Už to vní­má­me jako běž­nou nor­mu, ale při sle­do­vá­ní Jakubova trá­pe­ní si musí­me zno­vu nalé­ha­vě uvě­do­mit sobec­kost a zba­bě­lost dospě­lé­ho svě­ta ničí­cích dět­ské duše. Je hlav­ní ambi­cí fil­mu tohle lidem při­po­me­nout? 

Chci kon­fron­to­vat divá­ka pro­střed­nic­tvím fil­mu se svý­mi emo­ce­mi a vidě­ním svě­ta. Nesnažil jsem se ale vyná­šet obec­né sou­dy o sta­vu spo­leč­nos­ti či úrov­ni mezi­lid­ských vzta­hů. Na to je náš film pří­liš kon­krét­ní. Divák může sle­do­vat cizí omy­ly a to, jak spo­lu kon­krét­ní posta­vy nesnad­ně komu­ni­ku­jí. A je jen na něm, jak svou divác­kou zku­še­nost pře­ta­ví do vlast­ní­ho živo­ta. Nebudu však popí­rat, že dneš­ní spo­leč­nost vní­mám spí­še skep­tic­ky. Vše sto­jí a padá na výcho­vě dětí. Lhostejní rodi­če vycho­vá­va­jí lhos­tej­nou budou­cí gene­ra­ci, kte­rá se nechá sle­pě ovlá­dat v naiv­ním zdá­ní svo­bo­dy. Apatie nás dostih­la. I o tom je Na krát­ko.

Díky posta­vě mat­ky v podá­ní Petry Špalkové se může zdát, že lás­ku a sou­cit zastu­pu­je žen­ský ele­ment, ale i ona nese díl viny na Jakubově dra­ma­tu … Podobně babič­ka Marty Vančurové není zrov­na pro­to­ty­pem vře­lé a milu­jí­cí pří­sluš­ni­ce rodi­ny. Nevidí Petra Soukupová svět dospě­lých moc tem­ně?

 

Na Petřině tvor­bě se mi líbí její zdra­vá skep­se. A to, že žád­né z postav nestra­ní. Mistrně míchá kru­tost a křeh­kost mezi­lid­ských vzta­hů. Postavy mat­ky i babič­ky opa­ku­jí zave­de­ný model špat­né komu­ni­ka­ce, kdy se o pro­blé­mech nemlu­ví nebo se o nich mlží. Lež stí­há lež, a i když na počát­ku stá­la sna­ha ochrá­nit dítě milo­srd­nou lží, na kon­ci je z toho zma­tek v hla­vě dítě­te, kte­ré se brá­ní, jak jen umí, a kope kolem sebe. Určitá nadě­je, ale na kon­ci fil­mu exis­tu­je. Postavy si pro­jdou těž­kou zkouš­kou a snad se budou v budouc­nu cho­vat pou­če­ně­ji a lépe. Snad už nebu­dou tako­ví sob­ci jako na počát­ku pří­bě­hu.

Chladný zim­ní čas, v němž se pří­běh ode­hrá­vá, souzní s šedi­vos­tí živo­tů jed­not­li­vých postav i jejich dušev­ním nala­dě­ním. Z obra­zů zasně­že­né kra­ji­ny pří­mo mra­zí a je znát, že to neby­la žád­ná kaší­ro­va­ná zima.  To jste si štáb, kame­ra­man i her­ci muse­li – zejmé­na ve scé­nách u řeky a na řece – užít drs­né chví­le… Byla zima sou­čás­tí pří­bě­hu?

Zimní čas pře­de­pi­so­va­la už kni­ha a my měli vel­ké štěs­tí, že jsme toči­li v době, kdy napa­dl sníh. Všechna ta roz­břed­lá kaše, ran­ní inver­ze a šeď pane­lá­ko­vé­ho síd­liš­tě dotvá­ře­la atmo­sfé­ru sním­ku. Natáčení v tako­vých pod­mín­kách není nej­po­ho­dl­něj­ší, ale skvě­le pomá­há vytvo­řit atmo­sfé­ru pro her­ce, kte­ří jsou v tako­vých pod­mín­kách schop­ni vel­ké auten­ti­ci­ty. To bylo pod­stat­né hlav­ně při natá­če­ní s naším dět­ským hrdi­nou. Společně s kame­ra­ma­nem Vidu Gunaratnou jsme zvo­li­li k sní­má­ní ruč­ní kame­ru, abychom co mož­ná nejmé­ně upo­zor­ňo­va­li na for­mál­ní strán­ku sním­ku. Nešlo nám o efekt­ní obra­zy, ale o dishar­mo­nic­kou zprá­vu o jed­né nefunkč­ní rodi­ně.

V kni­ze ani ve scé­ná­ři neby­lo vyty­če­no kon­krét­ní mís­to děje a já jsem nechtěl, aby šlo o jed­no kon­krét­ní měs­to. Proto pro­stor naše­ho fil­mu vzni­kl kom­bi­na­cí měst Děčína, Ústí nad Labem, Neratovic a Kralup nad Vltavou. Všechna ta mís­ta ale spo­ju­je urči­tá vyko­ře­ně­nost a dis­kon­ti­nu­i­ta. Paneláky jsou na sebe nale­pe­ny bez něja­ké­ho vněj­ší­ho řádu, este­ti­ka veřej­né­ho pro­sto­ru je nulo­vá a mezi­tím tím vším žijí naše posta­vy, kte­ré se kaž­do­den­ně sna­ží nalézt své štěs­tí.

---