Jan Prušinovský

„Jeden se snaží svůj život a co s ním neustále řešit a ten druhý to má absolutně na bábovce. Tohle Kryštof s Matějem nádherně vystihli,“ říká režisér Jan Prušinovský.

Jan Prušinovský (*1979) ukon­čil stu­di­um na FAMU ve tře­tím roč­ní­ku, kdy absol­vo­val scé­ná­řem František je děv­kař, kte­rý se stal i jeho hra­ným celo­ve­čer­ním debu­tem. V roce 2009 nato­čil pro tele­vi­zi Nova kome­di­ál­ní sérii Okresní pře­bor. Úzce spo­lu­pra­co­val s Terezou Vrabelovou na jejích tele­viz­ních séri­ích Soukromé pas­ti a Nevinné lži. Do obou sérií při­spěl jed­ním fil­mem pod­le vlast­ní­ho scé­ná­ře. V roce 2012 měl pre­mi­é­ru jím reží­ro­va­ný fil­mo­vý prequel seri­á­lu Okresní pře­bor s podti­tu­lem Poslední zápas Pepíka Hnátka s Miroslavem Krobotem v hlav­ní roli. Spolu s Krobotem a scé­náris­tou Petrem Kolečkem násled­ně pro Českou tele­vi­zi nato­čil autor­ský kome­di­ál­ní seri­ál Čtvrtá hvězda.

Ke scé­ná­ři Kober a Užovek jste řekl, že jste v nad­sáz­ce naštva­ný na to, že jste jej nena­psal sám. Co Vás na něm nej­ví­ce zau­ja­lo a kte­rý moment byl oním zlo­mo­vým, kdy jste si uvě­do­mil, že jej chce­te točit?

Bylo to v jed­nom mís­tě, kte­ré nechci pře­dem pro­zra­zo­vat. Tam jsem si uvě­do­mil, že čtu hod­ně nekom­pro­mis­ní text. Rozhodnutí bylo dost intu­i­tiv­ní, niko­li však náh­lé. Počkal jsem asi měsíc a sle­do­val sám sebe, jest­li na ten scé­nář mys­lím, nebo jest­li to ve mně ode­zní­vá a pře­stá­vá mě to zají­mat. Zjistil jsem, že mě to zají­má, že mi hla­va fabu­lu­je dál, a tak jsem sce­náris­tovi Jardovi Žváčkovi zavo­lal. Od té doby k rea­li­za­ci uběh­ly dva roky a to byl také doce­la test, jest­li se mě ten Jardův text drží.

Se sce­náris­tou Jaroslavem Žváčkem jste spo­lu v minu­los­ti rea­li­zo­va­li už i diva­del­ní hru. Dalo by se říct, že už jste jako autor­ská dvo­ji­ce sehra­ní? A jak moc jste spo­leč­ně dola­ďo­va­li scé­nář ke Kobrám a Užovkám?

Pravda je tako­vá, že my se s Jardou zase tak dob­ře nezná­me. Mám rád Jardův blog, je to hod­ně zají­ma­vé čte­ní. Divadelní hra Obludov vznik­la jako zakáz­ka pro A stu­dio Rubín. Bylo to v době, kdy jsme si vymě­ňo­va­li ver­ze scé­ná­ře toho­to fil­mu, tako­vá bokov­ka. Trochu jsem si tím tes­to­val, jest­li doká­žu pra­co­vat s Jardovým tex­tem v pra­xi. Myslím, že ta hra se poved­la. Nebo…, já osob­ně ji mám hod­ně rád. Kobry a Užovky vznik­ly jako baka­lář­ský scé­nář pod vede­ním Petra Jarchovského na FAMU. V této podo­bě vyhrál i cenu Filmové nada­ce. Já jsem měl k tomu tex­tu urči­té poznám­ky a chtěl jsem zvo­lit tro­chu jiný způ­sob vyprá­vě­ní, než kte­rý pou­ží­val Jarda. Takže jsme spo­lu udě­la­li něko­lik pře­pi­sů. Poslední pře­pi­sy před natá­če­ním jsem si dělal už sám. Některé změ­ny jsem zakom­po­no­val po čte­ných zkouš­kách. Jarda těch změn byl samo­zřej­mě účas­ten, jen role se tro­chu oto­či­ly. Poznámkoval on. Mám ke sce­náris­tům obrov­ský respekt. Je to samo­zřej­mě pro­to, že sebe pořád pova­žu­ji spíš za sce­náris­tu. Tenhle film lze bez nad­sáz­ky brát jako výsle­dek něko­li­ka­le­té peda­go­gic­ké prá­ce kated­ry sce­náris­ti­ky FAMU a Petra Jarchovského.

O čem pod­le Vás Kobry a Užovky pri­már­ně jsou?

Selsky řeče­no je to o ele­men­tár­ní tou­ze - mít se dob­ře - co to vlast­ně zna­me­ná a co je člo­věk ocho­ten pro to obě­to­vat. Já si vždyc­ky dlou­hou dobu před natá­če­ním sklá­dám doma tako­vý osob­ní hudeb­ní soun­d­track k fil­mu, kte­rý mě čeká. Pak ho poslou­chám pořád doko­la. Některé pís­ně mám jen pro nála­du, u jiných pís­ní vím, že urči­té scé­ny budu natá­čet pří­mo na ně. Když se podí­vám jen na názvy pís­ni­ček  pla­y­lis­tu  Kober a Užovek jsou tam Tohle je ráj, Země vzdá­le­ná, Žijeme len raz, My děti ze sta­ni­ce Bullerbyn, Jebej par­ket. Ono to nějak samo vypo­ví­dá za sebe. Dost mě nako­pá­val dvoj­verš Tonyho Ducháčka: „Začal jsem se měnit ku pro­spě­chu věcí, bude ze mě mon­strum, nechci žád­nej kys­lík“.

Kobry a Užovky popi­su­je­te jako divác­ky atrak­tiv­ní film, kte­ré­mu nechy­bí humor ve sty­lu brit­ských soci­ál­ních dra­mat. Kde všu­de bychom nalez­li Vaše inspi­rač­ní zdro­je a jak se jim nako­nec výsled­ný tvar podo­bá?

Ohlédnu-li se v čase, tak jsou urči­té typy fil­mů, kte­ré mě zřej­mě hod­ně ovliv­ni­ly, a já se z toho už nevzpa­ma­to­val. Pamatuji se, že jsem byl snad šest­krát v kině na fil­mu Trainspotting. V něja­ké recen­zi jsem si pře­če­tl, že ten film nava­zu­je na tra­di­ci tzv. brit­ské­ho soci­ál­ní­ho fil­mu. Takže jsem začal nakou­ká­vat fil­my, jako jsou Ohlédni se v hně­vu, sním­ky Kena Loache, Mikea Leigha a Stephena Frearse. Zároveň jsem hltal fil­my Martina Scorseseho z jeho rané­ho obdo­bí. Myslím, že urči­té para­le­ly, pře­de­vším ve vzta­hu hlav­ních bra­tr­ských postav, najde­te ve fil­mu Špinavé uli­ce, tam jsou to tedy bra­tran­ci. Možná to bude půso­bit doce­la vzdá­le­ně, ale jeden z vel­mi sil­ných momen­tů, na kte­rý jsem si při čte­ní Kober vzpo­mněl, byl ve fil­mu čer­noš­ské­ho reži­sé­ra Spikea Lee Horečka džun­gle, kde má hlav­ní hrdi­na bra­t­ra feťá­ka. Vím moc dob­ře, že napo­do­bo­vat styl tako­vých reži­sé­rů je blbost a já ani nejsem dost zruč­ný reži­sér, abych to vůbec napo­do­bit uměl. Mě spíš zají­ma­lo, jak ta téma­ta řeší sce­náris­tic­ky a vypra­věč­sky, ne este­tic­ky. Ty fil­my jsou totiž přes svou vnitř­ní kom­pli­ko­va­nost napros­to pře­hled­ně vyprá­vě­né a přes to, že řeší vel­mi trau­ma­tic­ké věci, jim nechy­bí humor. Estetická for­ma Kober je odji­nud, tu zase čer­pám, při­ro­ze­ně, z čes­kých fil­mů. Když jsem se s Petrem Koblovským bavil o vizuál­ní podo­bě, done­sl jsem mu Džusový román od Fera Feniče. To je straš­ně zají­ma­vý film. Působí to jako doku­ment, a při­tom je to neu­vě­ři­tel­ně este­tic­ky vypi­lo­va­ný sní­mek, pře­de­vším davo­vý­mi scé­ná­mi zábav a tová­ren. Jak jsem kame­ra­ma­novi potře­bo­val ale­spoň tro­chu při­blí­žit, co se mi honí v hla­vě, vytá­hl jsem zce­la intu­i­tiv­ně z při­hrád­ky tohle.

Do hlav­ních rolí bra­trů se Vám poda­ři­lo obsa­dit sku­teč­né sou­ro­zen­ce, Kryštofa a Matěje Hádkovy. Jak zpět­ně hod­no­tí­te tuto vol­bu a bylo natá­če­ní s nimi, díky jejich rodin­né­mu pou­tu, v něčem odliš­né? A co jste si říkal, když jste je spo­lu viděl popr­vé pří­mo na pla­ce? 

Neříkal jsem si vůbec nic. Oni jsou pro­fe­sí her­ci a jako her­ci se na natá­če­ní cho­va­li. Já jsem s jejich pří­stu­pem k tomuhle fil­mu hroz­ně spo­ko­je­ný. Jejich rodin­né pou­to se pro­je­vo­va­lo mini­mál­ně, já jsem ho moc necí­til. Cítil jsem ho para­dox­ně, když na pla­ce spo­lu neby­li a stří­da­li se mi tam. Vždycky se mě pta­li, co vče­ra brá­cha. Zajímalo je to. Když nad tím tak zpět­ně pře­mýš­lím, tak je v tom fil­mu scé­na, kte­rá by asi nemě­la tako­vý úči­nek, kdy­by ti klu­ci neby­li brá­cho­vé, ale nebu­du říkat kte­rá.

Gagy i dra­ma­tic­ké situ­a­ce obec­ně vychá­ze­jí z kon­tras­tů. Jaké jsou pro Vás klí­čo­vé kon­tras­ty mezi Kobrou a Užovkou, respek­ti­ve Matějem Hádkem a Kryštofem Hádkem?

Asi nej­vý­raz­něj­ší kon­trast­ní aspekt, kte­rý cítím v těch posta­vách je, že jeden se sna­ží svůj život a co s ním neu­stá­le řešit a ten dru­hý to má abso­lut­ně na bábov­ce. Tohle Kryštof s Matějem nád­her­ně vystih­li.

Vy sám pochá­zí­te z obce na seve­ro­zá­pad­ní hra­ni­ci Prahy, při­čemž jste děj Kober a Užovek situ­o­val do oblas­ti střed­ních Čech, kte­ré pova­žu­je­te za nej­zde­vas­to­va­něj­ší mís­to naší země. Proč?

Jarda psal ten pří­běh původ­ně na Javorník, pro­to­že z toho mís­ta pochá­zí. Já jsem si při čte­ní říkal: „To je stej­né jako u mě. Jako přes kopí­rák.“ Česko-polské pohra­ni­čí v sobě ale má tako­vou urči­tou roman­ti­ku, něco tako­vé­ho dře­vo­ru­bec­ké­ho, a hlav­ně ti lidé tro­chu jinak mluví. Prostě jsem neznal to pro­stře­dí tak dob­ře, tak jsem se Jardou doho­dl, že děj pře­ne­su do střed­ních Čech, pro­to­že to je uni­ver­zál­ní pří­běh a mně se to bude lépe rea­li­zo­vat. Střední Čechy to je fakt spe­ci­fic­ká díra. Prstenec, kte­rý je vysá­ván hlav­ním měs­tem, men­tál­ně i eko­no­mic­ky. Nejvíc je to cítit na těch vět­ších měs­tech. Kralupy, Neratovice, Benešov, Rudná, Kladno... Krajina je tako­vá plac­ka plná skla­dišť pro­tí­na­ná sítí nedo­sta­vě­ných dál­nic. Billboard, kam se podí­vá­te. Co k tomu říct? Mám to tam rád.

Vaše původ­ní, ať už seri­á­lo­vé, nebo fil­mo­vé pro­jek­ty jako Okresní pře­bor, byly obsa­ze­ny vel­kým množ­stvím tuzem­ských herec­kých hvězd. V Kobrách a Užovkách se kro­mě bra­trů Hádkových a Jany Šulcové obje­vu­je spí­še nastu­pu­jí­cí herec­ká gene­ra­ce. Čím je tato změ­na zapří­či­ně­na?

Je to dané žánrem. Ten film není kome­die, ale dra­ma. U toho­to fil­mu je pod­stat­né, aby to bylo nad­mí­ru auten­tic­ké. Nedovedu si před­sta­vit, že by šéfa dis­ko­té­ky mohl hrát tře­ba Ivan Trojan, nebo Ondra Vetchý. Oni by to samo­zřej­mě sehrá­li skvě­le, ale pros­tě by to na divá­ka fun­go­va­lo jinak, než bych chtěl. Nechtěl jsem, aby při odcho­du z kina říka­li, jak byl ten Vetchý zase skvě­lej, ale spíš: „co to bylo za člo­vě­ka za tím barem?“. V kome­dii je to jinak. Tam zase nao­pak pra­cu­je­te způ­so­bem, co s tou tvá­ří, kte­rou všich­ni zna­jí, udě­lá­te. Lámete si hla­vu, jak ji divá­kovi uká­zat zase z jiné­ho úhlu.

Jste znám jako tvůr­ce kome­dií či kome­di­ál­ních sérií, kte­ré zli­do­vě­ly. Na ser­ve­ru YouTube může­me najít desít­ky krát­kých uká­zek z Vašich fil­mů a seri­á­lů, při­čemž v drti­vé vět­ši­ně jde o divá­ky milo­va­né hláš­ky. Myslíte, že Kobry a Užovky mají stej­ný poten­ci­ál, nebo se ten­to­krát ubí­rá­te někam jinam?

Těžko říct. I v tomhle fil­mu mám hod­ně oblí­be­ných hlá­šek, ale já bych byl mno­hem rad­ši, kdy­by ho lidé oce­ni­li jako celek. Myslím si také, že ačko­li jsem znám pře­de­vším jako tvůr­ce dvou kome­di­ál­ních seri­á­lů, tak moje útlá fil­mo­gra­fie obsa­hu­je i váž­něj­ší poku­sy. Ti lidé, kte­ří zna­jí mou, řek­ně­me dra­ma­tič­těj­ší tvor­bu, z toho­to fil­mu pře­kva­pe­ní nebu­dou.

Tuzemské kine­ma­to­gra­fii je obec­ně vyčí­tá­no jis­té pro­tě­žo­vá­ní cha­rak­te­rů, kte­ré svůj boj se živo­tem a oko­lím neu­stá­le pro­hrá­va­jí. Na prv­ní pohled by se moh­lo zdát, že Kobry a užov­ky k nim budou také pat­řit. V čem je film a jeho hrdi­no­vé jiný? 

Tak pře­de­vším bych rád vyvrá­til, že na ten­to film pat­ří nálep­ka lůzrov­ský. Pro mě je to defi­ni­ce fil­mů o lidech, kte­ří se patla­jí pře­de­vším sami v sobě. Samotáři, Kamenný most a tak podob­ně, a to nemys­lím nijak han­li­vě. Postavy naše­ho fil­mu se v sobě moc nepa­tla­jí, já si mys­lím, že to v sobě mají nao­pak doce­la dost srov­na­né a nechy­bí jim urči­tá dáv­ka sebe­vě­do­mí. Nebo sle­du­je­me, jak jim sebe­vě­do­mí ros­te. To, že ti lidé jsou, řek­ně­me z chud­ší vrst­vy oby­va­tel­stva, pře­ce nezna­me­ná, že jsou lůzři. Takové myš­le­ní se mi vlast­ně i dost pří­čí.

Vnímáte sám sebe jako znač­ku, to zna­me­ná, mys­lí­te si, že lidé půjdou na nový film od Prušinovského, toho co nato­čil Čtvrtou hvězdu a Okresní pře­bor? A mys­lí­te si, že Kobry a Užovky jsou pro stej­ný typ divá­ka?

Je fajn, že se může­te opřít o své před­cho­zí úspě­chy, ale při­ná­ší to i urči­tá úska­lí. Pokud si chce­te udr­žet něja­kou znač­ku, a v mém pří­pa­dě je mys­lím pří­liš brzo o něja­ké znač­ce vůbec hovo­řit, musí­te být pořád stej­ně dob­rý, což prak­tic­ky nelze. Nebo točit neu­stá­le stej­ný žánr, což by mě neba­vi­lo. Neočekávám, že ten­to film bude mít tako­vou maso­vou divác­kou úspěš­nost a obli­bu, jako Okresní pře­bor, pro­to­že je to pros­tě něco jiné­ho. Dělal jsem ho ale se stej­nou pocti­vos­tí a ener­gií, což si mys­lím, je pro budo­vá­ní něja­ké znač­ky mož­ná mno­hem více pod­stat­né, než divác­ké rekor­dy.

Kdybyste si měl vybrat, s kým bys­te doká­zal vyjít lépe, byl by to Kobra, nebo Užovka? A proč?

Kobra je čitel­něj­ší, ale jak se znám, vybral bych si Užovku, kte­rý by mě poslé­ze zkla­mal.

---