Pln nadšení a filmových zážitků se vracím ze svého krátkého třídeního pobytu na festivalu v Karlových Varech. V několika následujících článcích bych vám rád představil několik snímků, které mě zaujaly, a dodal Vám tak důvod k jejich návštěvě. Festival nám letos jako již obyčejně nabídl velkou spoustu snímků a mě samotného až překvapilo, jak málo z nich bylo českých. Ovšem není bez zajímavosti, že dva ze snímků, které mě zaujaly, vychází právě z tuzemské produkce. A ten, co bych chtěl popsat níže, není vyjímkou.
Nyní již ale zpátky k filmu, o kterém tu chci dneska psát. Měl jsem tu možnost jej vidět na světové premiéře ve Velkém sále, což je dost možná způsobeno tím, že se jedná o dokumentární snímek, pročež fronta na něj nebyla až tak dlouhá. Film Ještě nejsem, kým chci být je životopisným filmem o životě přední české fotografky Libuše Jarcovjákové. Její mnohdy nelehké osdy nám pak zprostředkovává vycházející hvězda české dokumentární školy Klára Tasovská. Ta je autorkou filmů jako Pevnost, Nic není jako dřív (za ten získala nominaci na lva) nebo přispěla do série Gottland. V tomto svém posledním filmu se možná poprvé dostává k žánru portrétu a myslím, že si jej adaptuje přímo geniálně.
Libuše Jarcovjáková jakožto dlouholetá fotografka má totiž samozřejmě bohatý fotografický archiv. Ten sám o sobě je unikátní vizuální dokumentací jejího života, která nám umožňuje nahlédnout do i 20 let starých vzpomínek. K tomu režisérce ještě zpřístupnila své déníkové záznamy, pročež jsme získali i fonetický záznam událostí jejího života. Tasovská pak oba tyto zdroje propojuje a přináší nám film v žánru still image cinema. Jedná se tedy o film tvořený pouze ze statických fotek, spojených dohromady pomocí velmi dobré střihové montáže. Tento je typický zejména pro kratší avantgardní snímky, za všechny bychom mohli zmínit třeba prvotinu Geroge Lucase „Look at life“. Tasovská zde ale tuto metodu používá na více než hodinové stopáži a troufám si tvrdit, že to vůbec nevadí. Spíše naopak, neotřelým stylem dokáže autorka chytit divákovu pozornost a v momentě, kdy cítí, že by jej již zájem mohl opouštět, drobnou změnou ve střihové skladbě jej opět přitáhne k plátnu. Pochválit a zmínit je pak zapotřebí i velmi dobrý soundtrack. Jedinou věcí, kterou bych filmu vytkl je ten námět. Protože lidí, kteří žili v této době a mají bohatý fotografický archiv budou desítky, ne - li přímo nižší stovky... tak je otázkou, proč by byl zrovna tento pohled na svět něčím zajímavý... Nicméně vzhledem k tomu, že film jako celek vypadá naprosto nádherně, dá se i toto autorce odpustit.
Jako celek bych tento dokument ke zhlédnutí doporučil. Tam je všechno, nápaditý vizuál, přijatelný zvuk a v rámci možností i zajímavý a silný příběh. Hlavní cena festivalu z toho asi nebude, nicméně nějaká ta nominace na lva by z toho být určitě mohla.
