Jindřich Skokan (rozhovor)

Jaké pro tebe bylo samot­né natá­če­ní?

Film Na krát­ko je mým prv­ním fil­mem. Do té doby jsem s kame­rou a fil­mo­vá­ním zku­še­nos­ti vůbec neměl. Pan reži­sér Jakub Šmíd si mě vybral při před­sta­ve­ní Dismanova roz­hla­so­vé­ho dět­ské­ho sou­bo­ru. Líbilo se mu, jak říkám text chlap­ce, kte­rý byl v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře. Pak mě pozva­li na kame­ro­vé zkouš­ky. Z fil­mo­vá­ní samot­né­ho jsem byl nejdřív straš­ně ner­vóz­ní. Vůbec jsem nevě­děl, co mám čekat, ale jak štáb, tak her­ci byli napros­to úžas­ní.

Co pro tebe bylo při natá­če­ní nej­hor­ší?

Nedívat se do kame­ry. To jsem se musel odna­u­čit. Kamera pro mě před­sta­vo­va­la pub­li­kum, kte­ré při fil­mo­vá­ní vlast­ně nemá­te. Nakonec jsem se to odna­u­čil, ale trva­lo to. Zatím jsem měl zku­še­nos­ti jenom z diva­dla a to je něco úpl­ně jiné­ho. Publikum rea­gu­je hned, když udě­lá­te chy­bu na jeviš­ti, nemů­že­te ji vzít zpát­ky.

A co tě nej­víc pře­kva­pi­lo?

Určitě mě pře­kva­pi­lo, kolik u fil­mu pra­cu­je lidí a jak detail­ně mají roz­dě­le­né pro­fe­se. Třeba jsem netu­šil, že exis­tu­je pozi­ce „ostřič kame­ry“. To jsem zjis­til až při natá­če­ní. Taky jsem byl pře­kva­pe­ný, co všech­no děla­jí rekvi­zi­tá­ři. Nám dokon­ce vaři­li jíd­lo, kte­ré jsme ve fil­mu jed­li. Nejvíc si pama­tu­ju na lanč. To je ta scé­na, kdy mi lanč udě­lá otec k veče­ři. V nor­mál­ním živo­tě jsem lanč jedl jen pár­krát, ale tu chuť lan­če z téhle fil­mo­vé scé­ny asi neza­po­me­nu.

Taky mě hod­ně bavi­lo točit scé­ny, kde má Jakub psa. Jmenoval se Dingo, ale ve fil­mu měl jmé­no Kojot. Tak se občas někdo sple­tl a stej­ně mu řekl jeho reál­ným jmé­nem Dingo. Byl to tako­vý kří­že­nec, moc posluš­ný. Jedna ze scén, na kte­rou nej­ra­dě­ji vzpo­mí­nám je, když jsem vyšel ze své­ho poko­je a Dingo ke mně při­běh­ne a já si s ním hra­ju. Mít psa je vlast­ně asi jedi­ná věc, kte­rou Jakubovi z jeho živo­ta závi­dím.

Která scé­na mi nao­pak vůbec nešla, tak to je ta, jak utí­kám před svou mat­kou – Petrou Špalkovou. Dohoní mě na scho­dech a zfac­ku­je mě. To jsme opa­ko­va­li toli­krát, že už jsem to pře­stal počí­tat. Vlastně nešlo ani o to fac­ko­vá­ní, ale nějak mi nešel ten útěk. Pořád to neby­lo ono. Když jsem pak viděl výsle­dek, jsem rád, že pan reži­sér byl tak nároč­ný, pro­to­že scé­na se mi moc líbí a vypa­dá oprav­du dob­ře.

Jaký jsi měl vztah  ke své posta­vě Jakuba - chá­pal jsi jeho cho­vá­ní, jeho vzpou­ru pro­ti mat­ce?

Vžít se do role Jakuba pro mě bylo hod­ně těž­ké. Je to kluk, kte­rý vyrůs­tal s tím, že vůbec neví, kdo je jeho táta a kde vlast­ně je. To si vůbec nedo­ká­žu před­sta­vit. Já mám tátu, mámu a brá­chu. Všichni žije­me spo­lu. Abych prav­du řekl, hod­ně mi pomohl můj kama­rád. Je v podob­né situ­a­ci jako Jakub. S otcem se nestý­ká a žije jen s mamin­kou a sestrou. Já jsem se ho na hod­ně věcí ptal, tře­ba, jak vlast­ně nezá­jem otce zvlá­dá. Pak jsem si ho v někte­rých scé­nách, kte­ré jsem hrál i před­sta­vo­val. Pro mě to byl jenom film, ale až díky tomuhle fil­mu jsem si uvě­do­mil, že pro mého kama­rá­da a nejen pro něj, ale pro spous­tu klu­ků a holek je život bez jed­no­ho z rodi­čů kaž­do­den­ní rea­li­ta. Vlastně mi to při­jde hod­ně smut­né. Pro Jakuba je nej­hor­ší situ­a­ce, kdy zjis­tí, že mu všich­ni kolem něj lha­li. Otec, kte­ré­ho celý život tou­ží poznat, žije pár domů od něj a za Jakubem při­jde, až když ho jeho původ­ní rodi­na zkla­me, to je mu Jakub dob­rý. Další, kdo Jakuba zkla­mal, je mamin­ka. Nechápe, proč mu s otcem rov­nou neřek­la prav­du, to zjiš­tě­ní, že mu nej­bliž­ší člo­věk takhle lhal, je straš­né. A sest­ra? Ta sice s Jakubem občas pro­ho­dí pár vět, ale má svých sta­ros­tí dost a posled­ní, co by chtě­la řešit, jsou Jakubovy poci­ty. On je vlast­ně obklo­pe­ný lid­mi, ale při­tom je nesku­teč­ně sám.  Chtěl by ses herec­tví jed­nou věno­vat? Co tě baví?

Odmalička cho­dím do Dismanova roz­hla­so­vé­ho dět­ské­ho sou­bo­ru, tam hra­ju růz­né posta­vy a vlast­ně prá­vě „Dismančatům“ vdě­čím i za ten­to film, pro­to­že pan reži­sér si mě vybral na jed­nom z našich před­sta­ve­ní. Jinak občas hra­ju dět­ské role v Národním diva­dle, to mě hod­ně baví. Vystupoval jsem napří­klad v před­sta­ve­ní Pán z Prasečkova nebo Strakonický dudák. Když jsou škol­ní reci­tač­ní sou­tě­že, tak nechy­bím ani tam. A taky dost spor­tu­ju. Rád cho­dím cvi­čit do Sokola. Taky hra­ju stol­ní tenis. A ved­le spor­tu je mým zájmem hud­ba. Hraju na kon­tra­bas. Maminka tan­co­va­la v lido­vém sou­bo­ru, tak jsem urči­tě něco zdě­dil i po ní.  A jest­li bych se chtěl věno­vat herec­tví, to tepr­ve uvi­dí­me, ale urči­tě by mě to láka­lo. Mám v plá­nu někdy jít na zkouš­ky na DAMU a tře­ba to vyjde. Ale mezi­tím mě ješ­tě čeká střed­ní ško­la.