John Fowles - Sběratel (1963)

Kniha Sběratel pat­ří mezi nej­slav­něj­ší trio Fowlesových knih (spo­lu s Mágem a Francouzovou milen­kou). I zde se dají najít typic­ké zna­ky pro jeho tvor­bu, tedy nejed­no­znač­ný pří­běh, hra plná pře­tvář­ky a zamě­ře­ní na dušev­ně naru­še­né jedin­ce. Přesto by bylo pod­le mě vel­kou chy­bou veš­ke­ré Fowlesovo dílo ozna­čit jako pří­liš ste­re­o­typ­ní.

Fowles je tako­vý cha­me­le­ón, doká­že pospo­jo­vat zdán­li­vě nesou­vi­se­jí­cí žán­ry a dru­hy vyprá­vě­ní. Ve Sběrateli čte­ná­řům před­sta­vu­je posta­vu evi­dent­ně naru­še­né­ho Fredericka Clegga, kte­rý krom toho, že sbí­rá motý­ly, začne tou­žit i po lid­ské „tro­fe­ji“. Po tro­fe­ji, ke kte­ré zaho­ří spe­ci­fic­kou lás­kou. Ano, věz­nit doma ve skle­pě mla­dou dámu roz­hod­ně není nic sym­pa­tic­ké­ho (aspoň snad pro vět­ši­nu z nás), nicmé­ně tím, jak je vel­ká část kni­hy psá­na z pohle­du Fredericka, tak to na čte­ná­ře moc­ně půso­bí až do té míry, že dané oso­bě cel­kem fan­dí. Frederick Clegg tu navíc není před­sta­ven jako skrz naskrz zlo­vol­ný člo­věk, sám sobě si spous­tu věcí ospra­vedl­ňu­je, člo­věk nějak tuší i jeho život­ní při­běh, kdy dospí­vá­ní s auto­ri­ta­tiv­ní tetou a posti­že­nou sestře­ni­cí zane­cha­lo na duši urči­tě neje­den šrám, navíc ke své­mu objek­tu ve skle­pě se doká­že cho­vat vel­mi galant­ně a napl­ňu­je tak zdán­li­vý pro­ti­mluv „sluš­ný věz­ni­tel“.

Část kni­hy je také psá­na z pohle­du věz­ně - mla­dé dív­ky Mirandy. I cel­kem nepo­zor­ný čte­nář si v té chví­li musí uvě­do­mit, že zde dochá­zí nejen k tro­chu roz­díl­né­mu líče­ní udá­los­tí než jak je zná­me z pohle­du věz­ni­te­le, ale i k vel­ké změ­ně jazy­ka. Frederick se při svém líče­ní sou­stře­dí spí­še na fak­tic­ké věci, je zma­ten ze zdán­li­vě nelo­gic­ké­ho a nepřed­ví­da­tel­né­ho cho­vá­ní Mirandy, ze slov kte­rým nero­zu­mí a de fac­to ze všech tříd­ních roz­dí­lů, kte­ré mezi nimi panu­jí. U Mirandiny čás­ti nao­pak do hry vstu­pu­jí sil­né vzpo­mín­ky na dobu před věz­ně­ním dopl­ně­né roz­ho­vo­ry o umě­ní, kte­ré­mu však pan Frederick nero­zu­mí ani zbla. Způsob uva­žo­vá­ní této mla­dé levi­co­vě zamě­ře­né oso­by je v ost­rém kon­tras­tu s malo­měš­ťác­tvím tzv. „nových lidí“ (jedin­ců, kte­ří mate­ri­ál­ně zbo­hat­li po dru­hé svě­to­vé vál­ce). Z (na prv­ní pohled) tro­chu laci­né­ho thrille­ru se tak stá­vá esej o umě­ní a o pova­ze brit­ské spo­leč­nos­ti počát­ku šede­sá­tých let.

A v nepo­sled­ní řadě je to také hezká pocta Shakespearově Bouři.

V roce 1965 byla kni­ha zfil­mo­vá­na, adap­ta­ci jsme nevi­děl, ale sou­dě dle ohla­sů je to prý doce­la sluš­né.

„Já vím, co pro něj sem. Motýl, kte­ré­ho chtěl vždy chy­tit.“

---