Číst tuto knihu zrovna v době, kdy Tálibové opět kontrolují prakticky celý Afghánistán není zrovna snadné. Navíc ona sama není zrovna pro extra slabé povahy. Některé příběhy prostě nemají dobré konce.
Autor Khaled Hosseini se při jejím psaní do určité míry inspiroval vlastními osudy. Sám pocházel z bohaté rodiny diplomata a po odchodu do USA se stal v Kalifornii lékařem. Nevím přesně co z knihy je produktem reality a co tvůrčí licence a přiznám se, že to snad ani radši vědět nechci. Autor nás každopádně přivádí do Kábulu let sedmdesátých, kdy vládne poslední král Záhir Šáh (i když slovo vládne by mělo být spíše napsáno v uvozovkách). Hlavní hrdina Amír tu žije svůj poklidný život v přepychu s otcem a dvěma sluhy, Hassanem v Amírově věku a jeho otcem. Oba sluhové náleží k etnické menšině Hazárů, což vzhledem k situaci není úplně výhodné. Afghánistán je navíc na prahu velkých změn, přechodu od monarchie k republice, příchodu „Šoráví“ (SSSR) a dalších nepříjemností.
Politický vývoj v Afghánistánu je podán z pohledu malého chlapce, což mi přišlo sice ne zrovna nejoriginálnější, ale celkem vkusné. Vypravěč sám ale příběh podává jako dospělý muž, který víceméně vypráví své chlapecké zážitky (což tvoří cca polovinu knihy). Některé scény jsou nezapomenutelné. Jedná se například o „dračí souboje“, či výstřely do tmy, kdy je chlapcům namlouváno, že to jen někdo „vyrazil lovit kachny“.
Kniha samozřejmě není jen o Afghánistánů, ale zejména o člověku, kterého vnitřně žerou výčitky a který se postupně snaží vše napravit. Univerzální motiv, který víceméně zná asi každý z nás, na jejích stránkách funguje velmi dobře.
Zaujalo mě i přesné líčení lidí, kteří už mají až po krk války, toho všeobecného strachu, kdy nevíte, kdy vám na zahradě přistane šrapnel. V takové situaci je jedno, čí že ten šrapnel vlastně vůbec je. To pak vítáte každého, kdo dokáže nastolit aspoň nějaký mír. Klidně Talibán.
