Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Zemřela mat­ka a do hro­bu dána,

siro­ty po ní zůsta­ly;

i při­chá­ze­ly kaž­dič­ké­ho rána

a matič­ku svou hle­da­ly.

I zže­le­lo se mat­ce milých dítek;

duše její se vrá­ti­la

a vtě­li­la se v drob­no­lis­tí kví­tek,

jím mohy­lu svou pokry­la.

Obsah

Sbírka Kytice, uce­le­ný sou­bor tři­nác­ti epicko-lyrických balad, je pova­žo­vá­na za stě­žej­ní dílo Karla Jaromíra Erbena. Jde o jedi­nou bás­nic­kou sbír­ku, kte­rou slav­ný spi­so­va­tel za své­ho živo­ta vydal. Silný vliv slo­van­ské lido­vé slo­ves­nos­ti pro­stu­pu­je vše­mi tři­nác­ti bala­da­mi — krat­ší­mi i roz­sáh­lej­ší­mi, kon­čí­cí­mi šťast­ně i tra­gic­ky: Kytice, Poklad, Svatební koši­le, Polednice, Zlatý kolo­vrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina klet­ba a Věštkyně.

Erben zde čer­pá z lido­vých pověs­tí, mýtic­kých před­stav i ven­kov­ských tra­dic a vytvá­ří nad­ča­so­vé pří­běhy. Balady obsa­hu­jí nároč­něj­ší téma­ta, jako je smrt, vraž­da, vina, trest, osud, mateř­ská lás­ka, nad­při­ro­ze­né síly, lido­vé pově­ry a prv­ky lido­vé magie. Erben byl patr­ně ovliv­něn před­křes­ťan­ským (pohan­ským) lido­vým cítě­ním, svou vlast­ní křes­ťan­skou vírou i dal­ší­mi vrst­va­mi lido­vé magie, kte­rá se v jeho době mezi lid­mi šíři­la.

Některé bala­dy inspi­ro­va­ly také hudeb­ní­ho skla­da­te­le Antonína Dvořáka, kte­rý zhu­deb­nil čty­ři sym­fo­nic­ké bás­ně: Svatební koši­le, op. 69 (1884), Vodník, op. 107 (1896), Polednice, op. 108 (1896), Zlatý kolo­vrat, op. 109 (1896) a Holoubek, op. 110 (1896). Sedm balad se sta­lo zákla­dem stej­no­jmen­né­ho fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní reži­sé­ra F. A. Brabce z roku 2000. Ve fil­mu byly adap­to­vá­ny: Kytice, Vodník, Svatební koši­le, Polednice, Zlatý kolo­vrat, Dceřina klet­ba a Štědrý den.

Charakteristika „baladického“ díla

Kytice od Karla Jaromíra Erbena je nad­ča­so­vým a výraz­ným dílem čes­ké lite­ra­tu­ry. Jde o sbír­ku epic­ko-lyric­kých balad, kde bala­da spo­ju­je dějo­vost a posta­vy (epi­ku) s emo­ce­mi (lyri­kou), dále čas­to obsa­hu­je tra­gic­ký nebo osu­do­vý motiv a pra­cu­je s vinou, tres­tem, nad­při­ro­ze­nem či osu­dem. Kytice v sobě spo­ju­je inten­ziv­ní emo­ci­o­nál­ní atmo­sfé­ru, mís­ty až horo­ro­vé­ho rázu s morál­ním pou­če­ním. Vyznačuje se emo­tiv­ním vyprá­vě­ním s hlu­bo­ký­mi poci­ty a sil­ným dra­ma­tic­kým jazy­kem. Erben měl výji­meč­nou schop­nost zachy­tit lido­vé tra­di­ce, pově­ry, mýty a pověs­ti v bás­ních, kde se snou­bí tem­né strán­ky cha­rak­te­ru s lid­ský­mi osu­dy a cel­ko­vě pak dílo vyzní­vá sil­ným dojmem. Kytice je pova­žo­vá­na za „národ­ní poklad“ čes­ké lite­ra­tu­ry, kte­rý by měl znát kaž­dý, a pro­to pat­ří k základ­ním dílům škol­ní čet­by. U čte­ná­ře Erbenovo „tem­né“ dílo čas­to vyvo­lá­vá tíseň, poci­ty úzkos­ti či bez­mo­ci nebo melan­cho­lic­ké až depre­siv­ní ladě­ní.

Interpretace

Úvodní báseň Kytice je krát­ká, ale nasta­vu­je tón celé sbír­ky a záro­veň vysvět­lu­je, co vlast­ně čte­nář drží v rukou. Není to jen lyric­ký obraz smr­ti mat­ky — je to sym­bo­lic­ký pro­log. Mezi hlav­ní inter­pre­ta­ce pat­ří, že mateř­ská lás­ka nikdy neu­mí­rá – duše mat­ky nemi­zí, ale trans­for­mu­je se a její ochran­ná funk­ce pokra­ču­je v drob­ném kvít­ku (mate­ří­douš­ce). Archetypálně jde o obraz Velké mat­ky jako ochra­ňu­jí­cí­ho prin­ci­pu. Naturalisticky lze vní­mat cyk­lič­nost pří­ro­dy: smrt → roz­klad → nový život. To odpo­ví­dá archaic­ké­mu, před­křes­ťan­ské­mu cítě­ní svě­ta. Archaická lido­vá myto­lo­gie nevní­má hra­ni­ci mezi živo­tem a smr­tí jako abso­lut­ní. Dále mate­ří­douš­ku lze vní­mat jako sym­bol náro­da a Erben při­ná­ší dědic­tví lido­vé duše. Z natu­ra­lis­tic­ké­ho pohle­du se mi báseň jeví poně­kud mor­bid­ně, neboť děti trha­jí kvě­ti­ny, kte­ré vyrůs­ta­jí z mrt­vé­ho mat­či­na těla v hro­bě, což je sou­čás­tí Erbenova poe­tic­ké­ho tónu.

Balada Poklad čte­ná­ře pou­ču­je o pra­vých hod­no­tách, kte­ré pře­vy­šu­jí cenu pokla­du. V ději vystu­pu­jí posta­vy mat­ky a dítě­te. Vdova s dítě­tem v náru­či nalez­ne ve ská­le poklad, kte­ré­mu dá před­nost před vlast­ním dítě­tem, ale poklad se doma pro­mě­ní v hlí­nu. Nečekaně se ská­la zavře a uvěz­ní její dítě. Za rok ve stej­nou dobu na Velký pátek se ská­la opět ote­vře a mat­ka opět nalez­ne své dítě živé a zdra­vé. Balada se stá­vá varo­vá­ním před cham­ti­vos­tí. Poklad ve výkla­du není jen mate­ri­ál­ní odmě­nou, ale také zkouš­kou cha­rak­te­ru a morál­ní inte­gri­ty člo­vě­ka. Dílo je více­vrs­tev­na­té a uka­zu­je také střet lido­vých pověr a křes­ťan­ské víry. Tato bala­da jako jed­na z mála má pozi­tiv­ní konec.

Báseň Svatební koši­le o živé dív­ce, kte­rá si vymod­lí zpět své­ho milé­ho, kte­rý se jí vrá­tí jako duch, umr­lec, neži­vý, „živý neži­vý“ – není jen roman­tic­kým nebo horo­ro­vým pří­bě­hem. Na hlub­ší rovi­ně se dílo stá­vá varo­vá­ním před „zne­u­ží­vá­ním daru mod­lit­by“, kdy někte­ří lidé tíh­nou k tomu vypro­sit si vše, co chtě­jí, bez ohle­du na násled­ky, osud či nezna­lost budouc­nos­ti. Boha tak berou spí­še jako „auto­mat“, z nějž po vho­ze­ní mod­lit­by vypad­ne vytou­že­ný pro­dukt. Balada tak uka­zu­je odstra­šu­jí­cí stav, jaké by to bylo, kdy­by lidé dosta­li vše, oč pro­sí. Podobný motiv se obje­vu­je i v moder­ní pohád­ce Anděl Páně, kde Petronel říká: „Bože, dej, ať tu mám nato­ta­ta vymod­le­né­ho hříš­ní­ka…“, ale tako­vá mod­lit­ba není akcep­to­vá­na. I tato bala­da kon­čí pře­kva­pi­vě dob­rým kon­cem.

Balada Polednice je kla­sic­kým pří­kla­dem varov­né­ho morál­ně ladě­né­ho, ač tem­né­ho vyprá­vě­ní, kde se snou­bí lido­vé pově­ry, psy­cho­lo­gic­ká dyna­mi­ka a stra­ši­del­ný efekt. Na výchov­né rovi­ně je varo­vá­ním před pře­hna­nou auto­ri­tou a mani­pu­la­cí budí­cí strach dítě­te. Polednice je posta­va z lido­vé­ho folk­ló­ru, stra­ši­dlo, kte­ré sym­bo­li­zu­je nebez­pe­čí a morál­ní řád – odmě­nu a trest. Dítě je zde oběť auto­ri­ta­tiv­ní­ho cho­vá­ní mat­ky, kte­rá se stá­vá viní­kem tragé­die. Matka, kte­rá nezvlá­da­la péči o dítě dohro­ma­dy s domá­cí pra­cí, vystra­ši­la dítě i sebe zou­fa­lý­mi pohrůž­ka­mi Polednicí, kte­rá se sku­teč­ně obje­vi­la, aby v závě­ru sama mat­ka ze stra­chu o své dítě jej nechtě­ně umač­ka­la a udu­si­la.

Zlatý Kolovrat obsa­hu­je posta­vu zlé mace­chy, její dce­ry a nevlast­ní dce­ry Dory i boha­té­ho ženi­cha – podob­ně jako pohád­ky Popelka, Mrazík či Dvanáct měsíč­ků. Poté, co zlá mace­cha s dce­rou zabi­ly Doru, kolo­vrat zpro­střed­ku­je „hlas obě­ti“ a potvr­zu­je, že prav­da a spra­ve­dl­nost se nako­nec pro­je­ví. Dora byla nako­nec zázrač­ně oži­ve­na jakým­si sta­rým mudr­cem, mož­ná Bohem, a zla­tý kolo­vrat pro­zra­dil šlech­ti­ci prav­du. Morální lek­ce varu­je před kru­tos­tí, zne­u­ží­vá­ním moci a nespra­ve­dl­nos­tí. Balada jako jed­na z mála kon­čí šťast­ným rozuz­le­ním.

Štědrý den má morál­ní a nábo­žen­ský pod­text – varu­je před lido­vou magií v podo­bě růz­né­ho věš­tě­ní, hádá­ní budouc­nos­ti a odha­lo­vá­ní osu­du (např. roz­kra­jo­vá­ní jablíč­ka, háze­ní stře­víč­ku či věš­tě­ní z vod­ní hla­di­ny) a volá k poko­ře při­jí­mat život tako­vý, jaký je, namís­to sna­hy ovlá­dat osud nebo před­bí­hat Boží plán. Budoucnost zůstá­vá tajem­stvím – jen Bůh ji zná.

Holoubek je bala­da o ženě, kte­ré tra­gic­ky umí­ra­jí všich­ni tři man­že­lé, až se sama uto­pí. Erben pří­běh uza­ví­rá jako varo­vá­ní před osu­dem a „pro­kle­tím“, kdy žena nese smůlu a ztrá­cí své tři muže po sobě. Motiv pro­kle­té ženy a opa­ku­jí­cí se tragé­die je typic­ký pro archaic­ký pohled na život a osud, kde neštěs­tí není vždy vysvět­lo­vá­no kon­krét­ním hří­chem, ale spíš uni­ver­zál­ním prin­ci­pem tres­tu, pro­kle­tí či kar­mic­ké soudrž­nos­ti. Pokud tragé­die u Holoubka půso­bí jako napros­to nevy­hnu­tel­ný osud, pak chy­bí kla­sic­ké „morál­ní pou­če­ní“. Interpretaci lze pro­to chá­pat i jako nabá­dá­ní k nábo­žen­ské zbož­nos­ti, namís­to běhá­ní za muži.

Záhořovo lože je bala­da o „pekel­ném loži“ a Boží milos­ti, kte­rá člo­vě­ka vysvo­bo­dí před samot­ným ďáblem, peklem a zatra­ce­ním. Zde se mani­fes­tu­je sil­ná křes­ťan­ská víra auto­ra tex­tu. Jako hlav­ní posta­va zde vystu­pu­je Záhoř.

Vodník před­sta­vu­je stí­no­vou bytost, lido­vé stra­ši­dlo, tabu, při­taž­li­vost zaká­za­né­ho, nad­při­ro­ze­né­ho a nebez­peč­né­ho. Balada varu­je před poru­še­ním při­ro­ze­né­ho řádu svě­ta a morál­ních hra­nic. Hlavní motiv je ztrá­ta, vina a trest – pokud člo­věk pod­leh­ne poku­še­ní (vod­ník láká dív­ku či chlap­ce do vody), kon­čí to tra­gic­ky. Vystupují posta­vy: Vodník, mat­ka, dce­ra a dítě.

Vrba má podob­né posel­ství a sym­bo­li­ku jako úvod­ní bala­da Kytice – obsa­hu­je tragé­dii, smrt mat­ky, vinu, osud, ale záro­veň i věč­ný cyk­lus živo­ta a pří­ro­dy. Rozdíl spo­čí­vá v tom, že namís­to mate­ří­douš­ky zde figu­ru­je vrba, z níž si v budouc­nu dítě vyře­že píš­ťa­lič­ku, skr­ze ni bude komu­ni­ko­vat s mat­kou.

Lilie je více lyric­ký a pře­de­vším morál­ně ladě­ný pří­běh, vysta­vě­ný na vině, důsled­cích a tres­tu, kde mat­ka umí­rá po smr­ti dítě­te. Stává se tak výchov­ným varo­vá­ním před zavi­ně­ním smr­ti.

Dceřina klet­ba je jed­nou z nej­tem­něj­ších a nej­drs­něj­ších balad v Erbenově Kytici, kdy dce­ra po potra­tu kru­tě pro­kle­la svou mat­ku i své­ho milé­ho. Kletba je v křes­ťan­ství nepří­pust­ná, bala­da se tak stá­vá varo­vá­ním před maře­ním nena­ro­ze­né­ho živo­ta – ten­to „hřích“ může zha­tit i dal­ší živo­ty pře­ži­vších akté­rů celé udá­los­ti. Báseň je dia­lo­gem mezi mat­kou a dce­rou, milý jako tře­tí posta­va je pou­ze zmi­ňo­ván.

Věštkyně podob­ně jako bala­da Štědrý den varu­je před nebez­pe­čím zvě­da­vos­ti, věš­tě­ní či neu­vá­že­né­ho zása­hu do budouc­nos­ti.

Pro koho je Kytice vhodná?

Vzhledem k tomu, že Erben je „nároč­ný“ autor, Kytice se nečte zce­la lehce, pro­to by se moh­la líbit čte­ná­řům hle­da­jí­cím horo­ro­vé prv­ky v poezii, dále milov­ní­kům čes­ké lite­ra­tu­ry zachy­cu­jí­cí hlu­bo­ké emo­ce, jako jsou např. vina, trest či smrt, a fanouškům „tem­né­ho“ dra­ma­tic­ké­ho vyprá­vě­ní. Na své by si moh­li při­jít ti, kdo v pří­bě­zích hle­da­jí sym­bo­li­ku. Balady poslou­ží nos­tal­gi­kům vzpo­mí­na­jí­cím na své prv­ní setká­ní s těmi­to ver­ši, kte­ré je pro­vá­ze­ly od dět­ství. Sbírka je vhod­ná pro pří­pra­vu stu­den­tů k matu­ri­tě.

Plusy a mínusy

Erbenovo dílo je pova­žo­vá­no za „čes­kou kla­si­ku“. Mezi jeho před­nos­ti pat­ří sil­ná a nad­ča­so­vá téma­ta, výchov­né půso­be­ní, dále půso­bi­vé zpra­co­vá­ní folk­lór­ních moti­vů, emoč­ní hloub­ka, boha­tá sym­bo­li­ka a širo­ká inter­pre­tač­ní boha­tost. Co se týče nevý­hod, nezná-li čte­nář inter­pre­ta­ci, v bala­dách může pře­vá­žit „tem­ná“ atmo­sfé­ra, zahr­nu­jí­cí tíseň, úzkost a melan­cho­lic­ké poci­ty, vytvá­ře­jí­cí sil­ný čte­nář­ský záži­tek až zahl­ce­ní. Dílo se tak může stát pro mno­hé psy­chic­ky nároč­ným. Archaický jazyk a ver­šo­va­ná for­ma mohou být pro sou­čas­né­ho čte­ná­ře obtíž­něj­ší na poro­zu­mě­ní a zpo­ma­lu­jí čte­ní. Některé bala­dy půso­bí sil­ně deter­mi­nis­tic­ky — vina je téměř vždy nevy­hnu­tel­ně potres­tá­na – pro dneš­ní­ho čte­ná­ře může být ten­to přís­ně morál­ní svět jed­no­stran­ný, neú­pros­ný a kru­tý. Postavy nejsou psy­cho­lo­gic­ky vykres­le­ny, před­sta­vu­jí spí­še arche­ty­py (mat­ka, dce­ra, muž), pro­to hloub­ka díla je spí­še arche­ty­pál­ní, niko­li rea­lis­tic­ky psy­cho­lo­gic­ká. Balady odrá­že­jí smýš­le­ní své­ho auto­ra o vině a tres­tu sil­né křes­ťan­sky ori­en­to­va­né.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť archaic­ký jazyk a bala­dic­ký tón Erbenových bás­ní jsou „neza­mě­ni­tel­né“ a snad­no roz­po­zna­tel­né mezi jiný­mi bás­ně­mi. Dílo lze poměr­ně dob­ře iden­ti­fi­ko­vat, neboť pra­cu­je se sil­ný­mi moti­vy viny, tres­tu, osu­du a mateř­ské lás­ky. Interpretace sym­bo­li­ky se téměř sama nabí­zí. Navíc není snad Čech, kte­rý by nikdy nesly­šel ani jed­nu Erbenovu báseň – mno­zí z nás se v rám­ci škol­ní výu­ky uči­li nazpa­měť ale­spoň Polednici.

Verdikt

Kytice kom­bi­nu­je tem­né, mor­bid­ní až horo­ro­vé pří­běhy s jas­ným morál­ním a výchov­ným posel­stvím – pou­če­ní se uka­zu­je na kon­krét­ních tra­gic­kých osu­dech, lid­ských činech, chy­bách a zane­dbá­ní povin­nos­tí. Síla bala­dic­ké sbír­ky Kytice spo­čí­vá v její sym­bo­li­ce, arche­ty­pech, návra­tu k pří­ro­dě, folklo­ru a lido­vým tra­di­cím. Avšak její tíži­vá atmo­sfé­ra, osu­do­vost i pří­pad­ná horo­ro­vá mor­bid­nost mohou být pro někte­ré čte­ná­ře nároč­né. Přesto je čet­ba bás­ní stra­vi­tel­něj­ší než jejich fil­mo­vé zpra­co­vá­ní, v němž jsou tragič­nost, mor­bid­nost i horo­ro­vost umoc­ně­ny obra­zem a zvu­kem. K matu­ri­tě bych kni­hu dopo­ru­či­la. Na čte­nář­ském por­tá­lu Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 87 %.

Osobnost Karla Jaromíra Erbena

Karel Jaromír Erben (7. lis­to­pa­du 1811 Miletín – 21. lis­to­pa­du 1870 Praha) byl čes­ký bás­ník, spi­so­va­tel, his­to­rik, archi­vář a pře­kla­da­tel. Patřil k nej­vý­znam­něj­ším osob­nos­tem čes­ké­ho národ­ní­ho obro­ze­ní a jeho sbír­ka balad Kytice z pověs­tí národ­ních se sta­la kla­sic­kým dílem čes­ké lite­ra­tu­ry. Narodil se jako jed­no z dvoj­čat v chudé řeme­sl­nic­ké rodi­ně. Studoval gym­ná­zi­um v Hradci Králové a filo­zo­fii a prá­va na Univerzitě Karlově. Kvůli vadě řeči se nevy­dal na dráhu uči­te­le, ale stal se práv­ní­kem a poz­dě­ji archi­vá­řem měs­ta Prahy. Blízce spo­lu­pra­co­val s Františkem Palackým na sprá­vě his­to­ric­kých archi­vů a sbě­ru čes­kých lis­tin. Erben se inspi­roval lido­vou slo­ves­nos­tí a slo­van­ský­mi mýty. Sběratelskou prá­ci shr­nu­je v dílech Písně národ­ní v Čechách (1842–1845), Prostonárodní čes­ké pís­ně a říka­dla (1864) a Sto pro­s­to­ná­rod­ních pohá­dek a pověs­tí slo­van­ských (1865). Sbírka Kytice ztě­les­ňu­je roman­tic­kou bala­dic­kou poezii 19. sto­le­tí s důra­zem na moti­vy viny, tres­tu a nevy­hnu­tel­nos­ti osu­du. Erbenova poe­ti­ka ovliv­ni­la čes­kou lite­ra­tu­ru i hud­bu. Jeho bala­dy zhu­deb­ni­li napří­klad Antonín Dvořák. Erbenův jazyk a ryt­mus se sta­ly vzo­ro­vým mode­lem pro poz­děj­ší bás­ní­ky a jeho pohád­ky dodnes pat­ří k zákla­dům čes­ké dět­ské lite­ra­tu­ry. Po Erbenovi jsou pojme­no­vá­ny ško­ly a uli­ce, v Miletíně sto­jí muze­um v jeho rod­ném dom­ku a pamět­ní pomník. Je pohřben na Olšanských hřbi­to­vech v Praze.