Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

„Zemřela mat­ka a do hro­bu dána,

siro­ty po ní zůsta­ly;

i při­chá­ze­ly kaž­dič­ké­ho rána

a matič­ku svou hle­da­ly.

I zže­le­lo se mat­ce milých dítek;

duše její se vrá­ti­la

a vtě­li­la se v drob­no­lis­tí kví­tek,

jím mohy­lu svou pokry­la.“

Obsah

Sbírka Kytice (ori­gi­nál­ním názvem Kytice z pověs­tí národ­ních), uce­le­ný sou­bor tři­nác­ti epicko-lyrických balad, je pova­žo­vá­na za stě­žej­ní dílo Karla Jaromíra Erbena. Jde o jedi­nou bás­nic­kou sbír­ku, kte­rou slav­ný spi­so­va­tel za své­ho živo­ta vydal. Silný vliv slo­van­ské lido­vé slo­ves­nos­ti pro­stu­pu­je vše­mi tři­nác­ti bala­da­mi — krat­ší­mi i roz­sáh­lej­ší­mi, kon­čí­cí­mi šťast­ně i tra­gic­ky: Kytice, Poklad, Svatební koši­le, Polednice, Zlatý kolo­vrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina klet­ba a Věštkyně.

Erben zde čer­pá z lido­vých pověs­tí, mýtic­kých před­stav i ven­kov­ských tra­dic a vytvá­ří nad­ča­so­vé pří­běhy. Balady obsa­hu­jí nároč­něj­ší téma­ta, jako je smrt, vraž­da, vina, trest, osud, mateř­ská lás­ka, nad­při­ro­ze­né síly, lido­vé pově­ry a prv­ky lido­vé magie. Erben byl patr­ně ovliv­něn před­křes­ťan­ským (pohan­ským) lido­vým cítě­ním, svou vlast­ní křes­ťan­skou vírou i dal­ší­mi vrst­va­mi lido­vé magie, kte­rá se v jeho době mezi lid­mi šíři­la.

Některé bala­dy inspi­ro­va­ly také hudeb­ní­ho skla­da­te­le Antonína Dvořáka, kte­rý zhu­deb­nil čty­ři sym­fo­nic­ké bás­ně: Svatební koši­le, op. 69 (1884), Vodník, op. 107 (1896), Polednice, op. 108 (1896), Zlatý kolo­vrat, op. 109 (1896) a Holoubek, op. 110 (1896). Sedm balad se sta­lo zákla­dem stej­no­jmen­né­ho fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní reži­sé­ra F. A. Brabce z roku 2000. Ve fil­mu byly adap­to­vá­ny: Kytice, Vodník, Svatební koši­le, Polednice, Zlatý kolo­vrat, Dceřina klet­ba a Štědrý den.

Doba a umělecký směr

Kytice z pověs­tí národ­ních (Kytice) je bás­nic­ká sbír­ka Karla Jaromíra Erbena vyda­ná roku 1853. Dílo pat­ří k vrcho­lům umě­lec­ké­ho smě­ru zva­né­ho čes­ký roman­tis­mus a spa­dá pod lite­ra­tu­ru doby národ­ní­ho obro­ze­ní. Sbírka čer­pá z lido­vé slo­ves­nos­ti, lido­vých pověr a magic­kých před­stav, kte­ré zasa­zu­je do pev­né­ho mrav­ní­ho řádu, aby nastí­ni­la morál­ní podo­ben­ství for­mo­va­né pod vli­vem křes­ťan­ství.

Charakteristika „baladického“ díla

Kytice od Karla Jaromíra Erbena je nad­ča­so­vým a výraz­ným dílem čes­ké lite­ra­tu­ry. Jde o sbír­ku epic­ko-lyric­kých balad, kde bala­da spo­ju­je dějo­vost a posta­vy (epi­ku) s emo­ce­mi (lyri­kou), dále čas­to obsa­hu­je tra­gic­ký nebo osu­do­vý motiv a pra­cu­je s vinou, tres­tem, nad­při­ro­ze­nem či osu­dem. Kytice v sobě spo­ju­je inten­ziv­ní emo­ci­o­nál­ní atmo­sfé­ru, mís­ty až horo­ro­vé­ho rázu s morál­ním pou­če­ním. Vyznačuje se emo­tiv­ním vyprá­vě­ním s hlu­bo­ký­mi poci­ty a sil­ným dra­ma­tic­kým jazy­kem. Erben měl výji­meč­nou schop­nost zachy­tit lido­vé tra­di­ce, pově­ry, mýty a pověs­ti v bás­ních, kde se snou­bí tem­né strán­ky cha­rak­te­ru s lid­ský­mi osu­dy a cel­ko­vě pak dílo vyzní­vá sil­ným dojmem. Kytice je pova­žo­vá­na za „národ­ní poklad“ čes­ké lite­ra­tu­ry, kte­rý by měl znát kaž­dý, a pro­to pat­ří k základ­ním dílům škol­ní čet­by. U čte­ná­ře Erbenovo „tem­né“ dílo čas­to vyvo­lá­vá tíseň, poci­ty úzkos­ti či bez­mo­ci nebo melan­cho­lic­ké až depre­siv­ní ladě­ní. Avšak hrůza a tragi­ka v Erbenově Kytici nejsou samo­ú­čel­né — sil­ný ini­ci­ač­ní otřes fun­gu­je jako výchov­né varo­vá­ní, kte­ré má čte­ná­ře zven­čí pro­bu­dit, niter­ně zasáh­nout a při­vést k uvě­do­mě­ní. Erbenovo dílo je mno­ho­vrs­tev­na­té - zachy­cu­je men­ta­li­tu a kul­tu­ru své doby, víru lidí v osud a tíhu až tragič­nost živo­ta ve ven­kov­ských komu­ni­tách 19. sto­le­tí (mno­hé malé dítě teh­dy umí­ra­lo).

Interpretace

Úvodní báseň Kytice je krát­ká, ale nasta­vu­je tón celé sbír­ky a záro­veň vysvět­lu­je, co vlast­ně čte­nář drží v rukou. Není to jen lyric­ký obraz smr­ti mat­ky — je to sym­bo­lic­ký pro­log. Mezi hlav­ní inter­pre­ta­ce pat­ří, že mateř­ská lás­ka nikdy neu­mí­rá – duše mat­ky nemi­zí, ale trans­for­mu­je se a její ochran­ná funk­ce pokra­ču­je v drob­ném kvít­ku (mate­ří­douš­ce). Archetypálně jde o obraz Velké mat­ky jako ochra­ňu­jí­cí­ho prin­ci­pu. Naturalisticky lze vní­mat cyk­lič­nost pří­ro­dy: smrt → roz­klad → nový život. To odpo­ví­dá archaic­ké­mu, před­křes­ťan­ské­mu cítě­ní svě­ta. Archaická lido­vá myto­lo­gie nevní­má hra­ni­ci mezi živo­tem a smr­tí jako abso­lut­ní. Dále mate­ří­douš­ku lze vní­mat jako sym­bol náro­da a Erben při­ná­ší dědic­tví lido­vé duše. Z natu­ra­lis­tic­ké­ho pohle­du se mi báseň jeví poně­kud mor­bid­ně, neboť děti trha­jí kvě­ti­ny, kte­ré vyrůs­ta­jí z mrt­vé­ho mat­či­na těla v hro­bě, což je sou­čás­tí Erbenova poe­tic­ké­ho tónu.

Balada Poklad na výchov­né rovi­ně čte­ná­ře pou­ču­je o pra­vých hod­no­tách, kte­ré pře­vy­šu­jí cenu pokla­du. V ději vystu­pu­jí posta­vy mat­ky a dítě­te. Vdova s dítě­tem v náru­či nalez­ne ve ská­le poklad, kte­ré­mu dá před­nost před vlast­ním dítě­tem, ale poklad se doma pro­mě­ní v hlí­nu. Nečekaně se ská­la zavře a uvěz­ní její dítě. Za rok ve stej­nou dobu na Velký pátek se ská­la opět ote­vře a mat­ka opět nalez­ne své dítě živé a zdra­vé. Balada se stá­vá varo­vá­ním před cham­ti­vos­tí. Poklad ve výkla­du není jen mate­ri­ál­ní odmě­nou, ale také zkouš­kou cha­rak­te­ru a morál­ní inte­gri­ty člo­vě­ka. Dílo je více­vrs­tev­na­té a uka­zu­je také střet lido­vých pověr a křes­ťan­ské víry. Podle lido­vých pověr se na Velký pátek (ve tři hodi­ny odpo­led­ne, kdy Ježíš zemřel) ote­ví­ra­jí ská­ly, hory a země, aby vyda­ly ukry­té pokla­dy. Erben si tou­to bás­ní bere do hle­dáč­ku dal­ší prvek lido­vé magie. Tato bala­da jako jed­na z mála má pozi­tiv­ní konec.

Báseň Svatební koši­le o živé dív­ce, kte­rá si vymod­lí zpět své­ho milé­ho, kte­rý ode­šel do svě­ta, do cizi­ny, kde zemřel – ve fil­mo­vé adap­ta­ci je umr­lec vizu­ál­ně sty­li­zo­ván jako voják. Balada tedy opět obsa­hu­je smrt – a to smrt mla­dé­ho muže. Ten se v odpo­vě­di na pros­by, mod­lit­by a rou­há­ní děv­če­te vrá­tí k ní zpět jako duch, umr­lec, neži­vý, „živý neži­vý“ – bala­da není jen roman­tic­kým nebo horo­ro­vým pří­bě­hem. Balada pra­cu­je s poru­še­ním řádu, s pře­kro­če­ním onto­lo­gic­ké meze, hra­ni­ce mezi živo­tem a smr­tí, s magic­kým zasa­ho­vá­ním do osu­du, vzpou­rou pro­ti Božímu plá­nu. Na hlub­ší rovi­ně se dílo stá­vá varo­vá­ním před magic­kou mani­pu­la­cí rea­li­tou, magic­kým myš­le­ním, abso­lut­ní tou­hou a absen­cí respek­tu brát věci tako­vé, jaké jsou. V nábo­žen­ské rovi­ně je varo­vá­ním před „zne­u­ží­vá­ním daru mod­lit­by“, kdy někte­ří lidé tíh­nou k tomu vypro­sit si doslo­va vše, co chtě­jí, bez ohle­du na násled­ky, osud, Boží plán či nezna­lost budouc­nos­ti. Modlitbu berou jako nástroj a Boha spí­še jako „auto­mat“, z nějž po vho­ze­ní mod­lit­by vypad­ne vytou­že­ný pro­dukt. Balada tak uka­zu­je odstra­šu­jí­cí stav, jaké by to bylo, kdy­by lidé dosta­li vše, oč pro­sí – včet­ně při­vo­lá­ní toho, co nemá být při­vo­lá­no. Podobný motiv se obje­vu­je i v moder­ní pohád­ce Anděl Páně, kde Petronel říká: „Bože, dej, ať tu mám nato­ta­ta napra­ve­né­ho hříš­ní­ka…“, ale tako­vá mod­lit­ba není akcep­to­vá­na. Na roz­díl od humor­né pohád­ky Jiřího Stracha půso­bí Erbenova bala­da skr­ze tragé­dii a její odkaz je i v dneš­ní době stá­le aktu­ál­ní. Překvapivě i tato bala­da kon­čí rela­tiv­ně dob­rým kon­cem – dív­ka je zachrá­ně­na mod­lit­bou a návra­tem k víře. Tedy není to „hap­py end“, nýbrž vykou­pe­ní na posled­ní chví­li skr­ze poká­ní a návrat k řádu.

Balada Polednice je kla­sic­kým pří­kla­dem varov­né­ho, morál­ně ladě­né­ho, ač tem­né­ho vyprá­vě­ní, kde se snou­bí lido­vé pově­ry, psy­cho­lo­gic­ká dyna­mi­ka a stra­ši­del­ný efekt. Na výchov­né rovi­ně je varo­vá­ním před pře­hna­nou auto­ri­tou a mani­pu­la­cí budí­cí strach dítě­te. Matka je zde vykres­le­na jako frustro­va­ná, bez­rad­ná, sedře­ná pra­cí a una­ve­ná živo­tem, arche­ty­pál­ně před­sta­vu­je stín mateř­ství. Na mat­ce závis­lé dítě je nao­pak vel­mi „živé“, hra­vé, nepo­sed­né a mír­ně nepo­sluš­né. Strašení dítě­te lido­vý­mi pově­ra­mi se obrá­tí pro­ti mat­ce samot­né, když její strach se zhmot­ní. Polednice je posta­va z lido­vé­ho folk­ló­ru, stra­ši­dlo „démon poled­ne“, kte­ré sym­bo­li­zu­je nebez­pe­čí a morál­ní řád – odmě­nu a trest. Dítě je zde oběť auto­ri­ta­tiv­ní­ho cho­vá­ní mat­ky, kte­rá se stá­vá viní­kem tragé­die. Matka, kte­rá nezvlá­da­la péči o dítě dohro­ma­dy s domá­cí pra­cí, vystra­ši­la dítě i sebe zou­fa­lý­mi pohrůž­ka­mi Polednicí, kte­rá se sku­teč­ně „obje­vi­la“, aby v závě­ru sama mat­ka ze stra­chu o své dítě jej nechtě­ně umač­ka­la a udu­si­la. Tragický konec se stá­vá varo­vá­ním před auto­ri­ta­tiv­ní výcho­vou zalo­že­nou na stra­chu i před lido­vý­mi pově­ra­mi, kte­ré odpo­ru­jí křes­ťan­ství. Balada pojed­ná­vá smrt dítě­te, kte­ré zemře­lo z důvo­du neú­mysl­né­ho zabi­tí. Dítě neza­bi­la nad­při­ro­ze­ná bytost, ale mat­čin panic­ký strach z pověr. Erben skr­ze bala­du uka­zu­je, že strach, kte­rý vyvo­lá­me, může zís­kat niči­vou sílu.

Zlatý Kolovrat obsa­hu­je posta­vu zlé mace­chy, její dce­ry a nevlast­ní dce­ry Dory i atrak­tiv­ní­ho ženi­cha – podob­ně jako pohád­ky Popelka, Mrazík či Dvanáct měsíč­ků. Macecha je vylí­če­na jako zlá a kru­tá, závis­ti­vá a hamiž­ná, zatím­co Dora jako nevin­ná oběť, dob­rá, ale pasiv­ní. Král je arche­ty­pem řádu, prav­dy a spra­ve­dl­nos­ti. Poté, co zlá mace­cha se svou vlast­ní dce­rou zabi­ly Doru, usa­di­ly se na zám­ku s krá­lem. Dořino tělo bylo roz­se­ká­no, jeho čás­ti roz­ptý­le­ny – došlo k roz­kla­du iden­ti­ty. Nakonec byla zázrač­ně oži­ve­na jakým­si sta­rým mudr­cem, pout­ní­kem, tajem­ným sta­řeč­kem, v pře­ne­se­ném smys­lu mož­ná Bohem jakož­to vyš­ším spra­ved­li­vým prin­ci­pem. Dořina smrt a zno­vuzro­ze­ní (dez­in­te­gra­ce a rein­te­gra­ce) je arche­ty­pál­ním moti­vem. Pachole zanes­lo na hrad zla­tý kolo­vrat, jenž pro­zra­dil šlech­ti­ci prav­du o Doře. Zlatý kolo­vrat před­sta­vu­je „hlas obě­ti“, sym­bol osu­du, pře­de­ní živo­ta a prav­dy, obraz svě­do­mí, a potvr­zu­je, že prav­da a spra­ve­dl­nost se nako­nec pro­je­ví. Morální lek­ce varu­je před kru­tos­tí, zne­u­ží­vá­ním moci a nespra­ve­dl­nos­tí. Opět je pří­tom­ná smrt a to smrt nevlast­ní dce­ry Dory, násled­ně i smrt mace­chy a její dce­ry. Ačkoliv bala­da jako jed­na z mála kon­čí pozi­tiv­ním rozuz­le­ním v podo­bě shle­dá­ní Dory se svým ženi­chem a potres­tá­ním vra­žed­kyň, nejed­ná se o šťast­ný pohád­ko­vý konec, ale spí­še o zno­vuna­sto­le­ní řádu a spra­ve­dl­nos­ti.

Štědrý den má morál­ní a nábo­žen­ský pod­text – varu­je před lido­vou magií v podo­bě růz­né­ho věš­tě­ní, hádá­ní budouc­nos­ti a odha­lo­vá­ní osu­du (např. roz­kra­jo­vá­ní jablíč­ka, háze­ní stře­víč­ku či věš­tě­ní z vod­ní hla­di­ny) a volá k poko­ře při­jí­mat život tako­vý, jaký je, namís­to sna­hy ovlá­dat osud nebo před­bí­hat Boží plán. Budoucnost zůstá­vá tajem­stvím – dle křes­ťan­ské teo­lo­gie ji zná jen Bůh. Štědrý večer je limi­nál­ní oka­mžik – před­sta­vu­je zde onto­lo­gic­kou mez, hra­ni­ci mezi: sta­rým a novým rokem, zná­mým a nezná­mým, pří­tom­nos­tí a budouc­nos­tí, živo­tem a smr­tí. Erben sice není kaza­tel, ale i zde se při­klá­ní ke křes­ťan­ské­mu poje­tí a odvr­hu­je lido­vé pově­ry. Přirozená smrt postih­la jed­no z mla­dých děv­čat, kte­ré pod­leh­ly lido­vé magii.

Holoubek je bala­da o ženě, kte­ré tra­gic­ky umí­ra­jí všich­ni tři man­že­lé, až se sama uto­pí. Erben pří­běh uza­ví­rá jako varo­vá­ní před osu­dem a „pro­kle­tím“, kdy žena nese smůlu a ztrá­cí své tři muže po sobě. Motiv pro­kle­té ženy a opa­ku­jí­cí se tragé­die je typic­ký pro archaic­ký pohled na život a osud, kde neštěs­tí není vždy vysvět­lo­vá­no kon­krét­ním hří­chem, ale spíš uni­ver­zál­ním prin­ci­pem tres­tu, pro­kle­tí či kar­mic­ké soudrž­nos­ti. Pokud tragé­die u Holoubka půso­bí jako napros­to nevy­hnu­tel­ný osud, pak chy­bí kla­sic­ké „morál­ní pou­če­ní“. Interpretaci lze pro­to chá­pat i jako nabá­dá­ní k nábo­žen­ské zbož­nos­ti, namís­to běhá­ní za muži. Smrt si zde našla všech­ny čty­ři posta­vy, z toho tři umí­ra­jí při­ro­ze­nou smr­tí a žena spácha­la sebe­vraž­du.

Záhořovo lože není jen bala­da o „pekel­ném loži“ a Boží milos­ti, kte­rá člo­vě­ka vysvo­bo­dí před samot­ným ďáblem, peklem a zatra­ce­ním, ale také dra­ma­tic­ká stu­die viny, svě­do­mí, křes­ťan­ské eti­ky a mož­nos­ti vnitř­ní pro­mě­ny. Jako hlav­ní posta­va zde vystu­pu­je Záhoř a potul­ný sta­ře­ček. Záhoř je lou­pež­ník a vrah, kte­rý pře­pa­dá pout­ní­ky. Jednoho dne potká pout­ní­ka (pous­tev­ní­ka), jenž mu uká­že „pekel­ný zápis“ jeho hříchů a před­po­ví mu straš­li­vý osud — lože v pekle. Záhořem to otře­se. Začne činit poká­ní: zůsta­ne stát na mís­tě, kde se setka­li, a dlou­há léta setr­vá­vá v kajíc­nos­ti. Po jeho smr­ti se uká­že, že peklo nad ním ztra­ti­lo moc. Podobný motiv hříš­né­ho lou­pež­ní­ka je patr­ný ve fil­mu Hrátky s čer­tem, kde vystu­pu­je prin­cez­na Dišperandu, lou­pež­ník Sarka Farka a scho­las­ti­kus. V bala­dě se mani­fes­tu­je sil­ná křes­ťan­ská víra auto­ra tex­tu, kte­rý pojed­ná­vá svě­do­mí a pro­bu­ze­ní, prav­du o člo­vě­ku, z jun­gi­án­ské­ho pohle­du setká­ní se stí­nem. Lože v pekle může sym­bo­li­zo­vat vinu a zatra­ce­ní, kdež­to peklo je zde stav bytí. Pokání zde není pou­ze ritu­ál­ní, nýbrž exis­ten­ci­ál­ní.

Vodník před­sta­vu­je nejen stí­no­vou bytost, tem­ný muž­ský prin­cip a regres do ira­ci­o­nál­ní sfé­ry, ale také lido­vé stra­ši­dlo, tabu, při­taž­li­vost zaká­za­né­ho, nad­při­ro­ze­né­ho a nebez­peč­né­ho. Voda zde není jen kuli­sa – je to obraz hlu­bin psy­ché a nevě­do­mí. Naivní dív­ka sym­bo­li­zu­je nepři­pra­ve­nost, nedo­sta­tek vnitř­ní auto­no­mie a limi­nál­ní obdo­bí – pře­chod z dív­čí fáze do žen­ské. Bezmocná mat­ka tuší nebez­pe­čí a varu­je – je hla­sem řádu a ochra­ny. Balada varu­je před poru­še­ním při­ro­ze­né­ho řádu svě­ta a morál­ních hra­nic mezi svě­ty lidí a nad­při­ro­ze­na. Hlavním moti­vem je destruk­tiv­ní vztah – pokud člo­věk pod­leh­ne poku­še­ní a závis­los­ti (vod­ník láká dív­ku do vody), kon­čí to tra­gic­ky. Vystupují posta­vy: mat­ka, dce­ra, vod­ník a dítě, kte­ré je jako rukojmí mezi muž­ským a žen­ským prin­ci­pem nevin­nou obě­tí kon­flik­tu. Zde opět umí­rá dítě – je zavraž­dě­no vod­ní­kem jako akt pomsty, moci a kon­t­ro­ly. Balada Vodník je pří­bě­hem o moci a závis­los­ti a lze jej číst jako varo­vá­ní před exis­ten­ci­ál­ní tragé­dií destruk­tiv­ní­ho vzta­hu.

Vrba má podob­né posel­ství a sym­bo­li­ku jako úvod­ní bala­da Kytice – obsa­hu­je tragé­dii, smrt mat­ky, vinu, osud, ale záro­veň i věč­ný cyk­lus živo­ta a pří­ro­dy. Rozdíl spo­čí­vá v tom, že namís­to mate­ří­douš­ky zde figu­ru­je vrba, z níž si v budouc­nu dítě vyře­že píš­ťa­lič­ku, skr­ze ni bude komu­ni­ko­vat s mat­kou.

Lilie je více lyric­ký a pře­de­vším morál­ně ladě­ný pří­běh, vysta­vě­ný na vině, důsled­cích a tres­tu, kde mat­ka umí­rá po smr­ti dítě­te. Stává se tak výchov­ným varo­vá­ním před zavi­ně­ním smr­ti.

Dceřina klet­ba je jed­nou z nej­tem­něj­ších a nej­drs­něj­ších balad v Erbenově Kytici, kdy dce­ra po potra­tu kru­tě pro­kle­la svou mat­ku i své­ho milé­ho. Kletba je v křes­ťan­ství nepří­pust­ná, bala­da se tak stá­vá varo­vá­ním před maře­ním nena­ro­ze­né­ho živo­ta – ten­to „hřích“ může zha­tit i dal­ší živo­ty pře­ži­vších akté­rů celé udá­los­ti. Báseň je dia­lo­gem mezi mat­kou a dce­rou, milý jako tře­tí posta­va zde pří­mo nevy­stu­pu­je, je pou­ze zmi­ňo­ván.

Věštkyně podob­ně jako bala­da Štědrý den varu­je před nebez­pe­čím zvě­da­vos­ti, věš­tě­ní či neu­vá­že­né­ho zása­hu do budouc­nos­ti.

Pro koho je Kytice vhodná?

Vzhledem k tomu, že Erben je „nároč­ný“ autor, Kytice se nečte zce­la lehce, pro­to by se moh­la líbit čte­ná­řům hle­da­jí­cím horo­ro­vé prv­ky v poezii, dále milov­ní­kům čes­ké lite­ra­tu­ry zachy­cu­jí­cí hlu­bo­ké emo­ce, jako jsou např. vina, trest či smrt, a fanouškům „tem­né­ho“ dra­ma­tic­ké­ho vyprá­vě­ní. Na své by si moh­li při­jít ti, kdo v pří­bě­zích hle­da­jí sym­bo­li­ku. Balady poslou­ží nos­tal­gi­kům vzpo­mí­na­jí­cím na své prv­ní setká­ní s těmi­to ver­ši, kte­ré je pro­vá­ze­ly od dět­ství. Sbírka je vhod­ná pro pří­pra­vu stu­den­tů k matu­ri­tě.

Plusy a mínusy

Erbenovo dílo je pova­žo­vá­no za „čes­kou kla­si­ku“. Mezi jeho před­nos­ti pat­ří sil­ná a nad­ča­so­vá téma­ta, výchov­né půso­be­ní skr­ze katar­zi, dále půso­bi­vé zpra­co­vá­ní folk­lór­ních moti­vů, emoč­ní hloub­ka, boha­tá sym­bo­li­ka a širo­ká inter­pre­tač­ní boha­tost. Balady půso­bí edu­ka­tiv­ně, ale ne „ško­lo­met­sky“ – neří­ka­jí „Tohle nedě­lej“, ale radě­ji „Podívej, co se sta­ne“. Je to archaic­ký způ­sob výcho­vy – skr­ze pří­běh a obraz se uka­zu­jí důsled­ky naru­še­ní řádu, násled­ky morál­ní­ho selhá­ní, hra­ni­ce mezi lid­ským a nad­při­ro­ze­ným svě­tem a odpo­věd­nost za vlast­ní činy. Už antic­ké tragé­die plni­ly vel­mi podob­nou funk­ci jako Erbenovy bala­dy.

Co se týče nevý­hod, nezná-li čte­nář inter­pre­ta­ci, v bala­dách může pře­vá­žit „tem­ná“ atmo­sfé­ra, zahr­nu­jí­cí tíseň, úzkost a melan­cho­lic­ké poci­ty, vytvá­ře­jí­cí sil­ný čte­nář­ský záži­tek až zahl­ce­ní. Dílo se tak může stát pro mno­hé psy­chic­ky nároč­ným. Archaický jazyk a ver­šo­va­ná for­ma mohou být pro sou­čas­né­ho čte­ná­ře obtíž­něj­ší na poro­zu­mě­ní a zpo­ma­lu­jí čte­ní. Některé bala­dy půso­bí sil­ně deter­mi­nis­tic­ky — vina je téměř vždy nevy­hnu­tel­ně potres­tá­na – pro dneš­ní­ho čte­ná­ře může být ten­to přís­ně morál­ní svět jed­no­stran­ný, neú­pros­ný a kru­tý. Postavy nejsou psy­cho­lo­gic­ky vykres­le­ny, před­sta­vu­jí spí­še arche­ty­py (mat­ka, dce­ra, muž), pro­to hloub­ka díla je spí­še arche­ty­pál­ní, niko­li rea­lis­tic­ky psy­cho­lo­gic­ká. Balady odrá­že­jí smýš­le­ní své­ho auto­ra o vině a tres­tu sil­ně křes­ťan­sky ori­en­to­va­né.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť archaic­ký jazyk a bala­dic­ký tón Erbenových bás­ní jsou „neza­mě­ni­tel­né“ a snad­no roz­po­zna­tel­né mezi jiný­mi bás­ně­mi. Dílo lze poměr­ně dob­ře iden­ti­fi­ko­vat, neboť pra­cu­je se sil­ný­mi moti­vy viny, tres­tu, osu­du a mateř­ské lás­ky. Interpretace sym­bo­li­ky se téměř sama nabí­zí. Navíc není snad Čech, kte­rý by nikdy nesly­šel ani jed­nu Erbenovu báseň – mno­zí z nás se v rám­ci škol­ní výu­ky uči­li nazpa­měť ale­spoň Polednici. Navíc kni­ha o při­bliž­ně 160 stra­nách není pří­liš časo­vě nároč­ná - na roz­díl od někte­rých jiných děl.

Verdikt

Kytice kom­bi­nu­je tem­né, mor­bid­ní až horo­ro­vé pří­běhy s jas­ným morál­ním a výchov­ným posel­stvím – pou­če­ní se uka­zu­je na kon­krét­ních tra­gic­kých osu­dech, lid­ských činech, chy­bách a zane­dbá­ní povin­nos­tí. Balady odrá­že­jí prin­ci­py viny, tres­tu či osu­du a sil­ně křes­ťan­sky ori­en­to­va­né smýš­le­ní své­ho auto­ra, kte­rý svý­mi bala­da­mi varo­val před lido­vý­mi pově­ra­mi a magic­kým myš­le­ním. Síla bala­dic­ké sbír­ky Kytice spo­čí­vá v její sym­bo­li­ce, arche­ty­pech, návra­tu k pří­ro­dě, folklo­ru a lido­vým tra­di­cím. Avšak její tíži­vá atmo­sfé­ra, osu­do­vost i pří­pad­ná horo­ro­vá mor­bid­nost mohou být pro někte­ré čte­ná­ře nároč­né. Přesto je čet­ba bás­ní stra­vi­tel­něj­ší než jejich fil­mo­vé zpra­co­vá­ní, v němž jsou tragič­nost, mor­bid­nost i horo­ro­vost umoc­ně­ny obra­zem a zvu­kem. K matu­ri­tě bych kni­hu dopo­ru­či­la. Na čte­nář­ském por­tá­lu Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 87 %.

Osobnost Karla Jaromíra Erbena

Karel Jaromír Erben (7. lis­to­pa­du 1811 Miletín – 21. lis­to­pa­du 1870 Praha) byl čes­ký bás­ník, spi­so­va­tel, his­to­rik, archi­vář a pře­kla­da­tel. Patřil k nej­vý­znam­něj­ším osob­nos­tem čes­ké­ho národ­ní­ho obro­ze­ní a jeho sbír­ka balad Kytice z pověs­tí národ­ních se sta­la kla­sic­kým dílem čes­ké lite­ra­tu­ry. Narodil se jako jed­no z dvoj­čat v chudé řeme­sl­nic­ké rodi­ně. Studoval gym­ná­zi­um v Hradci Králové a filo­zo­fii a prá­va na Univerzitě Karlově. Kvůli vadě řeči se nevy­dal na dráhu uči­te­le, ale stal se práv­ní­kem a poz­dě­ji archi­vá­řem měs­ta Prahy. Blízce spo­lu­pra­co­val s Františkem Palackým na sprá­vě his­to­ric­kých archi­vů a sbě­ru čes­kých lis­tin. Erben se inspi­roval lido­vou slo­ves­nos­tí a slo­van­ský­mi mýty. Sběratelskou prá­ci shr­nu­je v dílech Písně národ­ní v Čechách (1842–1845), Prostonárodní čes­ké pís­ně a říka­dla (1864) a Sto pro­s­to­ná­rod­ních pohá­dek a pověs­tí slo­van­ských (1865). Sbírka Kytice ztě­les­ňu­je roman­tic­kou bala­dic­kou poezii 19. sto­le­tí s důra­zem na moti­vy viny, tres­tu a nevy­hnu­tel­nos­ti osu­du. Erbenova poe­ti­ka ovliv­ni­la čes­kou lite­ra­tu­ru i hud­bu. Jeho bala­dy zhu­deb­ni­li napří­klad Antonín Dvořák. Erbenův jazyk a ryt­mus se sta­ly vzo­ro­vým mode­lem pro poz­děj­ší bás­ní­ky a jeho pohád­ky dodnes pat­ří k zákla­dům čes­ké dět­ské lite­ra­tu­ry. Po Erbenovi jsou pojme­no­vá­ny ško­ly a uli­ce, v Miletíně sto­jí muze­um v jeho rod­ném dom­ku a pamět­ní pomník. Je pohřben na Olšanských hřbi­to­vech v Praze.

Vydáno: 2014 , Omega

1.vydání ori­gi­ná­lu: 1853

Počet stran: 160

Jazyk vydá­ní: čes­ký

Ilustrace/foto: Jiří Arbe Miňovský

Autor obál­ky: Jiří Arbe Miňovský

Forma: kla­sic­ká kni­ha

Vazba kni­hy: měk­ká / bro­žo­va­ná

ISBN: 978-80-7390-235-3