L. Feuchtwanger - Bratři Lautensackové

Román Bratři Lautensackové (dále jen BL) je prv­ním, kte­rý jsem od toho­to zná­mé­ho spi­so­va­tel četl. Jeho styl psa­ní, výběr slov i téma­tů mě poměr­ně zau­jal. Kniha je čti­vá a záro­veň čte­ná­ři nabí­zí mož­nost zís­kat i něja­ké pozo­ru­hod­né infor­ma­ce o Německu počát­ku tři­cá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí, tedy o době, kdy se k moci v této zemi dostá­val nacis­mus.
Oskar Lautensack je v cel­ku oby­čej­ný vari­et­ní umě­lec - vyk­la­dač budouc­nos­ti, tele­pat, kte­rý má úspěš­né­ho bra­t­ra Hanse, jenž je čle­nem NSDAP. Právě Hans mu poo­tevře dvíř­ka do „lep­ší spo­leč­nos­ti“, ve kte­ré Oskar svůj „talent“ nále­ži­tě roz­vi­ne a dosta­ne se mu důvě­ry i u špi­ček stra­ny.
Román je - pokud mohu posou­dit - his­to­ric­ky poměr­ně přes­ný. Vystupují zde někte­ré sku­teč­né posta­vy (např. A. Hitler), jmé­na jiných však byla pozmě­ně­na. Např. předob­raz samot­né hlav­ní posta­vy - Oskara - našel Feuchtwanger v pro­s­tě­jov­ském rodá­ku Hermanu Steischneiderovi. Čtenář si díky sil­né­mu dojmů z Feuchtwangerova psa­ní doslo­va dostá­vá do mys­li tele­pa­ta Oskara, kte­rý je o svém talen­tu - podob­ně jako vel­ká část veřej­nos­ti té doby - bez­chyb­ně pře­svěd­čen.
Určitým pro­ti­pó­lem vůči Oskarovi je pak Pavel Cramer, novi­nář, kte­rý ve svých člán­cích bro­jí pro­ti narůs­ta­jí­cí moci a vli­vu nacis­tic­ké stra­ny. Cramer zde v romá­nu zastu­pu­je svět raci­o­na­li­ty, vědy, kte­rý boju­je pro­ti tem­ným mýtům, ira­ci­o­nál­nu, víry v jakousi „pro­zře­tel­nost“ a „vše­moc­ný osud“, což je prá­vě blíz­ké a vlast­ní Oskarovi. Osobně se domní­vám, že ten­to kon­flikt je vel­mi nad­ča­so­vý a pla­tí i pro dneš­ní dny. O tom, jak ten­to kon­flikt dopad­ne v prá­vě se zrop­ším nacis­tic­kém Německu snad nemu­sím ani psát...
BL jsou beze­spo­ru vel­mi dobrou kni­hou, kte­rou mohu s kli­dem dopo­ru­čit kaž­dé­mu, kdo se jen tro­chu zají­má o his­to­rii, či o poza­dí vzni­ku tota­lit­ních reži­mů. Velmi na ni oce­ňu­ji pěk­ný a pře­svěd­či­vý popis mecha­nis­mů, jež nako­nec ved­ly k pře­vze­tí moci.

---