Láska (Amour) - 65 %

V paříž­ském bytě plném knih, obra­zů a staré­ho nábyt­ku žije man­žel­ská dvo­ji­ce uči­te­lů hud­by.  Georges (Jean-Louis Trintignant) i Anne (Emmanuelle Riva) mají své ran­ní ritu­á­ly a jejich sou­ži­tí je bez zby­teč­ných slov­ních pře­stře­lek nebo naschvá­lů. Umí odbor­ně roze­brat inter­pre­ta­ci hudeb­ní­ho díla i v kli­du si vychut­nat sní­da­ni. Jejich klid­né sou­ži­tí však naru­ší malá mozko­vá pří­ho­da, kte­rá postih­ne Annu. Ochrnutá na půl těla se Anna navrá­tí z nemoc­ni­ce a začí­ná den­no­den­ní pře­má­há­ní vlast­ní nemo­houc­nos­ti. Georges je své ženě jed­nak opo­rou a pomoc­ní­kem, ale také člo­vě­kem, kte­rý se ji pocho­pit a respek­to­vat její přá­ní. Není to však snad­né. Po obdo­bí cvi­če­ní a postup­né­ho zlep­šo­vá­ní sta­vu, kdy se Anna i Georges sna­ží násled­ky mrt­vi­ce pře­ko­nat a vrá­tit se ke svým oblí­be­ným čin­nos­tem. Oba však vědí, že stá­ří je neú­pros­né a vel­ké plá­ny si nedě­la­jí. Když nemoc zno­vu zaú­to­čí, začí­ná mizet i nadě­je na zlep­še­ní. Co ješ­tě zbý­vá? Brát život tako­vý, jaký je?

Režisér a scé­náris­ta Michael Haneke si pro svůj nej­no­věj­ší film vybral pří­běh o dvo­ji­ci sta­rých lidí smě­řu­jí­cí ke kon­ci živo­ta. Jejich boj o důstoj­nost s neú­pros­ným časem a nemo­cí při­po­mí­ná hrdi­ny z fil­mů o pře­ži­tí a chví­le­mi doku­men­tár­ní fil­my o těž­ce nemoc­ných lidech. Haneke nechce divá­ka za kaž­dou cenu dojí­mat, a tak půso­bi­vost fil­mu nesto­jí na vykal­ku­lo­va­ných srd­ce­ryv­ných scé­nách. Slzy a pocit bez­na­dě­je vstu­pu­je na scé­nu jen na krát­kou chví­li s posta­vou dce­ry, kte­rou hra­je Isabelle Huppert.  Dvojice sta­rých lidí však při své zdán­li­vé nemo­houc­nos­ti a bez­vý­chod­nos­ti situ­a­ce půso­bí jako sil­né osob­nos­ti. Do hlav­ních rolí si obsa­dil Haneke výbor­né her­ce, kte­ří nejen­že odpo­ví­da­jí fil­mo­vým posta­vám svým stá­řím, ale doda­jí do pří­bě­hu bez­pro­střed­nost a veli­ce civil­ní herec­ký pro­jev.

Rozumíme si beze slov

Jean-Louis Trintignant (81 let) v roli Georgese i Emmanuelle Riva (84) v roli Anne vyu­ží­va­jí kaž­dý fil­mo­vý záběr pro to, aby divá­ka nala­di­li na svou notu. Záběry na běž­né den­ní čin­nos­ti půso­bí poměr­ně klid­ně a jen s mír­ným napě­tím, a to i ve scé­nách, kdy dochá­zí ke dra­ma­tic­kým zvra­tům. Tak půso­bí napří­klad scé­na, kdy zasáh­ne Anne prv­ní atak mrt­vi­ce. Ve fil­mu se moc nemlu­ví a roz­ho­vo­ry mezi Anne a Georgesem jsou věc­né, bez zby­teč­né­ho balas­tu a prázd­né­ho žva­ně­ní. Žádné vyzná­vá­ní lás­ky, lito­vá­ní nebo výčit­ky. Dialogy nahra­zu­jí pohled do očí nebo změ­na napě­tí těla. Přesto je jas­né, že posta­vy se vzá­jem­ně sil­ně vní­ma­jí, jsou empa­tic­ké a sna­ží se o vzá­jem­né poro­zu­mě­ní. I bez při­po­mí­ná­ní jejich před­cho­zí­ho živo­ta je jas­né, že pro­ži­li život v lás­ce a se vzá­jem­ným respek­tem.

Maximálně vyu­žít mini­ma

Michael Haneke, scé­náris­ta a reži­sér v jed­né oso­bě si pro film určil patr­ně hes­lo „ maxi­mál­ní úči­nek s mini­mál­ní­mi pro­střed­ky“. Ve fil­mu hra­je kro­mě hlav­ní herec­ké dvo­ji­ce, jejich dce­ra s man­že­lem, domov­ník a jeho žena, ošet­řo­va­tel­ka a poli­cis­té. Jako jedi­ný hra­cí pro­stor, kro­mě zábě­rů z jed­no­ho kon­cert­ní­ho sálu, se vyu­ží­vá jen byt man­žel­ské dvo­ji­ce. Do bytu při­chá­ze­jí a z bytu nako­nec i ode­jdou. V bytě pak jed­not­li­vé míst­nos­ti mají svou úlo­hu a ode­hrá­va­jí se zde urči­té situ­a­ce. Bohatě vyba­ve­ný pokoj s kla­ví­rem a kni­ha­mi sou­vi­sí s aktiv­ním živo­tem, kdy se Georges a Anna věno­va­li své­mu povo­lá­ní uči­te­lů hud­by. Tento pokoj je mís­tem pro­po­je­ní s oko­lím. Tady hovo­ří s býva­lým žákem a tady sedá­vá i jejich dce­ra při návště­vách. Malá kuchyň­ka je mís­tem, kde se pro­po­ju­jí vzpo­mín­ky s pří­tom­nos­tí. Je to stís­ňu­jí­cí pro­stor, kte­rý obě hlav­ní posta­vy při­bli­žu­je a vytvá­ří klid­nou atmo­sfé­ru domo­va. Naopak pro­stor v lož­ni­ci je sice vel­ký, ale v sou­vis­los­ti se zhor­šu­jí­cích se zdra­vot­ním sta­vem Anne půso­bí stu­de­ně a neu­tě­še­ně. Zvláštní roli při­sou­dil reži­sér vstup­ní hale, kde je jen jed­na židle a okno, kte­rým vlét­ne do bytu pták. Je to mís­to setká­ní živo­ta a smr­ti. Taková sou­kro­má hra­ni­ce mezi živo­tem sou­kro­mým a živo­tem ven­ku, mimo domov. Celý byt je ve fil­mu opa­ko­va­ně sní­mán z růz­ných úhlů a pohle­dů. Režisér nechá­vá na divá­ka cíle­ně půso­bit pro­stor i detai­ly vyba­ve­ní bytu, jako by sní­mal jed­no mís­to v kra­ji­ně. Už jsem uved­la, že ve fil­mu se veli­ce stříd­mě vyu­ží­vá dia­log. Podobně je vyu­ži­ta ve fil­mu hud­ba. Ačkoliv jsou hlav­ní posta­vy uči­te­lé hud­by, nijak se význam hud­by nezvý­raz­ňu­je. Hudba není vyu­ži­ta ani pro emoč­ní zvý­raz­ně­ní scén. Naopak, sil­né a půso­bi­vé scé­ny jsou v buď napros­tém tichu, nebo jen s vyu­ži­tím auten­tic­kých zvu­ků v pro­sto­ru.

Film na mě sil­ně zapů­so­bil svým námě­tem i cel­ko­vým zpra­co­vá­ním. Vzhledem k věku reži­sé­ra chá­pu, že se pro něj téma stá­ří, nemo­ci a smr­ti sta­lo aktu­ál­ní. Oceňuji takt a cit­li­vost, jak je film nato­čen. O výbor­ných herec­kých výko­nech hlav­ních her­ců nelze pochy­bo­vat. Přesto si mys­lím, že samot­ný pří­běh dvou lidí a zvo­le­ná for­ma pat­ří k nároč­něj­ším divác­kým zážit­kům a vyža­du­je znač­nou dáv­ku divác­ké trpě­li­vos­ti.