Mariusz Szczygiel - Udělej si ráj

Ano to je onen autor, kte­rý napsal slav­ný Gottland, kni­hu o Češích tak, jak je vidí Poláci a rov­něž kni­hu, kte­rou jsem dopo­sud neče­tl. Četl jsem však Udělej si ráj, což je prý něco podob­né­ho. Nevím, nemám mož­nost porov­ná­ní, ale tato kni­ha se mi čet­la vel­mi dob­ře, doslo­va jed­ním dechem. Kniha je jakým­si vyjá­d­ře­ním fas­ci­na­ce z „češ­ství“, což se zejmé­na nám - Čechům - musí číst doce­la dob­ře. Většina infor­ma­cí v kni­ze totiž obsa­hu­je v sobě jaký­si úp (snad obp?), kte­rý není zce­la nepo­dob­ný dojmu antro­po­lo­gů při stu­diu exo­tic­kých kul­tur. Skutečně, ačko­liv nás od Poláků nedě­lí zrov­na lán svě­ta, tak v mno­ha ohle­dech jsme si dost nepo­dob­ní a nejde zde jen o zná­mý postoj ke kato­li­cis­mu. Navíc číst „sám o sobě“ je vždy vel­mi zají­ma­vé.

Szczygiel pat­ří mezi lidi, kte­rým se v Polsku říká „čecho­fi­lo­vé“, asi netře­ba vysvět­lo­vat o jaké lidi se jed­ná. Česká kul­tu­ra je v Polsku doce­la oblí­be­ná a jmé­na jako Halík, Hřebejk, Hrabal, či dokon­ce i Pawlowská roz­hod­ně nejsou něco nezná­mé­ho. Bohužel, obrá­ce­ně to moc nepla­tí, ze své­ho oko­lí čas­to cítím jaký­si odpor a pocit nad­řa­ze­nos­ti vůči „Pšonkům“, jak se našim sever­ním sou­se­dům čas od času pře­zdí­vá.

Škoda.

Szczygiel se v kni­ze zmi­ňu­je o zná­mých čes­kých kul­tur­ních osob­nos­tech, při­dá­vá své - lec­kdy dost kuri­oz­ní - zku­še­nos­ti (tře­ba roz­ho­vo­ry s Davidem Černým si v ničem neza­da­jí se Zelenkovými fil­my). Asi nej­ví­ce na mě zapů­so­bi­la část, kdy se autor pídí po infor­ma­cích ohled­ně aten­tá­tu na Heydricha. Přijde mu tro­chu pop­né, že nikde v blíz­kos­ti mís­ta tragé­die nevi­dí žád­ný monu­men­tál­ní pomník (dnes už na mís­tě aten­tá­tu cosi je). Odpověď Čechů muse­la jis­tě nejed­no­ho Poláka dost zara­zit, citu­ji, „Naproti Cyrilovi a Metodějovi, par met­rů od toho okén­ka smr­ti, je bez­vad­ná hos­po­da a ta se na jejich počest jme­nu­je U Parašutistů. To vám nesta­čí?“ Sešel jsem do slav­né kryp­ty, odkud roz­zu­ře­ní nacis­ti vyta­ha­li všech­ny rakve s pohřbe­ný­mi kně­ží­mi... Do jed­no­ho věn­ce v rohu zastr­čil někdo sto­če­ný čtve­reč­ko­va­ný papí­rek. Třeba jim děku­je za jejich čin. Papírek jsem vytá­hl, narov­nal a pře­če­tl: „Heydrichu, ty koko­te!“

Kniha pocho­pi­tel­ně není něja­kou vědec­kou stu­dií (avšak ani pod­bí­zi­vou lite­ra­tu­rou), tak­že při hod­no­ce­ní Čechů jsem občas nesou­hla­sil. Vykreslení „národ­ní­ho cha­rak­te­ru“ na zákla­dě něko­li­ka „exo­tů“ (a to ozna­če­ní neber­te pejo­ra­tiv­ně) je tro­chu pokři­ve­né, tak dou­fám, že nás na zákla­dě oněch lidí nebu­dou Poláci sou­dit.

Kniha v Polsku vzbu­di­la, podob­ně jako Gottland, vel­mi kon­tro­verz­ní reak­ce (jeden čte­nář ozna­čil Čechy za „cito­vé fašis­ty“, dal­ší za „úžas­ný národ“), což je záru­kou toho, že se beze­spo­ru jed­ná o kni­hu kva­lit­ní.

P. S. Knihu jsem dostal ke svým naro­ze­ni­nám, což je jen důka­zem toho, že lidé, kte­ří tvr­dí, že daro­va­né dár­ky jsou vět­ši­nou ponož­ky a kulich, se mýlí.

P.P.S. Poděkování pat­ří Českým dra­hám, v jejichž kupé jsem měl tu pří­le­ži­tost vět­ši­nu kni­hy pře­číst.

P.P.P.S. A podě­ko­vá­ní pat­ří i spo­lu­ces­tu­jí­cím, kte­ří se cho­va­li v sou­la­du s pře­prav­ním řádem a nikterak mi tím nebrá­ni­li ve čte­ní.

---