Marley a já

Nový film Davida Frankela (Ďábel nosí Pradu) je adap­ta­cí kniž­ní­ho best­selle­ru o tom, jaké to je, když si do živo­ta při­ve­de­te ener­gic­ké­ho labra­do­ra. Otázka však zní, máme se při­pra­vit na dal­ší typic­kou rodin­nou, příp. roman­tic­kou kome­dii o páníč­cích boju­jí­cích s nezved­ným psem, nebo se Marley a já opros­til od ška­tu­lek a při­ne­sl něco tro­chu jiné­ho?

Miluju pozi­tiv­ní pře­kva­pe­ní v kině, kdy jsou vrcho­va­tou měrou pře­ko­ná­ny mé skep­tic­ké před­sud­ky a já si film pak maxi­mál­ně uži­ju. A přes­ně to se mi sta­lo při pro­jek­ci pej­s­kař­ské­ho Marley a já. Filmu totiž znač­ně ubli­žu­je celá pro­pa­gač­ní kam­paň, kte­rou ho dis­tri­bu­tor obda­řil. Na pla­ká­tech je roz­to­mi­lé ště­ně, příp. mla­dý krás­ný pár a roz­to­mi­lé ště­ně, tak­že spous­ta divá­ků oče­ká­vá prů­měr­ný holly­wo­od­ský pro­dukt, v němž budou maji­te­lé v řadě vtip­ných eska­pád bojo­vat s výcho­vou psa, nebo v němž se po vzo­ru mno­ha rodin­ných fil­mů obje­ví nad­mí­ru inte­li­gent­ní pes, kte­rý nako­nec všech­no zachrá­ní. Realita je naštěs­tí tro­chu jiná. Jistě Marley je psí pohro­ma, kte­rá žere vše od pod­la­hy až po tele­fon­ní záznam­ní­ky, neu­stá­le spla­še­ně utí­ká a občas taky čůrá na kobe­rec, ale ve sním­ku je vlast­ně jen jakým­si kata­ly­zá­to­rem, neboť tady jde hlav­ně o téma­ta man­žel­ství, změ­ny lid­ských vzta­hů, roz­ča­ro­vá­ní ze živo­ta a kari­é­ry, život­ních voleb a pri­o­rit apod.

Marley a já se vyhý­bá roman­tic­ké záplet­ce o tom, jak se on a ona sezná­mi­li, a rov­nou nám uka­zu­je novo­man­žel­ský pár. John a Jenny se po svat­bě pře­stě­hu­jí na slun­nou Floridu a začnou roz­jíž­dět své slib­né novi­nář­ské kari­é­ry. Když však John začne mít pocit, že je tře­ba utlu­mit Jenniny mateř­ské pudy, při­ve­de domů ště­ně. Marley se brzy sta­ne stře­dem vše­ho, pro­to­že zvlád­nout jeho maný­ry je oprav­du těž­ké a situ­a­cí, kdy pes dělá neple­chu, je tu nepo­čí­ta­ně. Přesto se vše neto­čí jen oko­lo Marleyho, pes se sta­ne sou­čás­tí man­žel­ské­ho živo­ta Groganových, do něhož se záhy začle­ní i původ­ně odlo­že­né děti i neče­ka­né pro­blémy ply­nou­cí ze vzá­jem­né­ho sou­ži­tí a dlou­ho­do­bé­ho vzta­hu.

Jak už jsem tedy nastí­ni­la, Marley je tu pořád a je nepře­hléd­nu­tel­ný, ale film roz­hod­ně není jenom o něm. Je o živo­tě se psem, ve kte­rém se však potý­ká­me i mno­ha jiný­mi pro­blémy, než je ta nezvla­da­tel­ná psí obluda. Právě pro­to je ško­da, že Marley a já vypa­dá na prv­ní pohled jako tuc­to­vý rodin­ný film, pro­to­že to doza­jis­ta odra­dí řadu divá­ků, kte­rým by se film urči­tě líbil, a záro­veň patr­ně zapří­či­ní zkla­má­ní mno­ha dětí, kte­ré chtě­ly vidět film, v němž pes po celou dobu dělá sko­pi­či­ny. Navíc je veli­ce sym­pa­tic­ké, že Marley půso­bí reál­ně, jeho psí osob­nost není vyhro­ce­na do kraj­nos­tí, je bláz­ni­vý, ale není pře­hna­ně inte­li­gent­ní ani pře­hna­ně hloupý. Je to zkrát­ka pes, ve kte­rém mož­ná pozná­te i toho své­ho.

Pokud jsem se setka­la s poně­kud nega­tiv­ně zabar­ve­ný­mi reak­ce­mi na ten­to film, týka­ly se závě­ru. Já jej však musím pochvá­lit, neboť je přes­ně v sou­la­du s cel­ko­vým zámě­rem. Myslím, že mohu pro­zra­dit, že Marley a já popi­su­je život man­že­lů se psem po mno­ho let a pro­to je jas­né, že psí život nako­nec napl­ní. A tak to má být, pro­to­že tak to v živo­tě cho­dí. Pokud chce film reflek­to­vat pro­blémy oby­čej­né­ho lid­ské­ho živo­ta se vším, co při­chá­zí, je zřej­mé, že na kon­ci, v němž by celá rodi­na spo­leč­ně se psem krá­če­la do zápa­du slun­ce s ide­ou, že to tak bude navě­ky, je něco špat­ně. Naši psí miláč­ko­vé zkrát­ka umí­ra­jí a je to dal­ší věc, s níž se musí­me vyrov­nat. Zároveň oce­ňu­ji, že ačko­li závě­reč­né dojem­né scé­ny sku­teč­ně sil­ně půso­bí, nikdy nepře­kro­čí hra­ni­ci, kdy bys­te tou dojem­nos­tí byli už zne­chu­ce­ni, kdy bys­te trpě­li poci­tem, že vás někdo cito­vě vydí­rá.
 

Velké pře­kva­pe­ní. Film, kte­rý se na pla­ká­tech tvá­ří jako oby­čej­ná rodin­ná kome­die o nezbed­ném psu, při­ná­ší pro­blémy oprav­do­vé­ho živo­ta, v němž je psí bes­tie jen jed­nou z mno­ha sou­čás­tí. Marley a já vel­mi uvě­ři­tel­ně popi­su­je vývoj vzta­hu mla­dé­ho man­žel­ské­ho páru se vším, co k němu pat­ří. A to, že k němu pat­ří, i spla­še­ný labra­dor je jen tako­vou skvě­lou per­lič­kou navíc.

Naše hod­no­ce­ní: 

8

Podobné člán­ky

Recenze: Doba ledo­vá 3: Úsvit dino­sau­rů

Recenze: Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi

Recenze: Noc v muzeu 2

Recenze: Andělé a démo­ni

Recenze: Dvojí hra

Recenze: Krvavý Valentýn

Recenze: Pátek tři­nác­té­ho

Recenze: Gran Torino

Recenze: Rychlí a zbě­si­lí

Recenze: JCVD

20. March 2009 - 14:24 — Andrea Zahradníková

---