Moje levá noha (1989)

Tento irský film nato­če­ný pod­le auto­bi­o­gra­fic­ké kni­hy Christyho Browna je (zvláš­tě na kon­ci) poně­kud sen­ti­men­tál­ní. Ale ona sen­ti­men­ta­li­ta má, pod­le mého názo­ru, v tom­to pří­pa­dě své opod­stat­ně­ní. Přeci jen ne kaž­dý člo­věk tak sil­ně posti­že­ný mozko­vou obr­nou, toho díky své vytr­va­los­ti (a též enorm­ní obě­ta­vos­ti své mat­ky) doká­zal tolik jako Christy Brown. Film se roz­hod­ně nevy­hý­bá drs­něj­ším situ­a­cím či tem­něj­ším momen­tům Christyho živo­ta (viz tře­ba scé­na, kdy Christy „hra­je“ fot­bal a chy­tá míč hla­vou, do níž se ho sna­ží sou­pe­ři kopat, aby pře­ci jen dali gól nebo taky opi­lec­ká scé­na, když se dotyč­ný dozví, že jeho dok­tor­ka se má vdá­vat). Přesto za mě cel­ko­vě vyzní­vá až nesko­na­le opti­mis­tic­ky. Mezi ty nejdo­jem­něj­ší scé­ny pat­ří ta, kdy Christyho mat­ka nalez­ne pení­ze, kte­rý jí její syn nechal ze své­ho hono­rá­ře za napsa­nou kni­hu jako výraz podě­ko­vá­ní za veš­ke­rou tu její obě­ta­vost a péči. Člověk si samo­zřej­mě může říct, že mat­ky už tako­vé pros­tě býva­jí, že pro své děti zpra­vi­dla vždy udě­la­jí maxi­mum. V tom­to pří­pa­dě, kdy divák může vidět, do jak počet­né rodi­ny se dotyč­ný naro­dil, se to úsi­lí Christyho mamin­ky o jeho maxi­mál­ní začle­ně­ní mezi zby­lé (zdra­vé) sou­ro­zen­ce jeví až jako něco téměř nesku­teč­né­ho. Jinak pokud jde o herec­kou strán­ku fil­mu, nelze samo­zřej­mě nevy­pích­nout auten­tic­ké herec­tví Daniela Day-Lewise, kte­rý jako by to posti­že­ní své posta­vy snad ani nehrál, ale jako tím posti­že­ným sku­teč­ně sám byl.

---