Moonfall – Recenze – 40 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Režisér Roland Emmerich, tvůr­ce kata­stro­fic­kých fil­mů jako Den nezá­vis­los­ti, Den poté nebo 2012, se vrá­til po řadě let ke své­mu nej­u­ží­va­něj­ší­mu žán­ru se sním­kem Moonfall, v němž se Měsíc zni­če­ho­nic začne spi­rá­lo­vi­tým pohy­bem při­bli­žo­vat k Zemi, což dá lid­stvu zhru­ba tři týd­ny, než dojde k jeho vstu­pu do zem­ské atmo­sfé­ry a násled­né­mu niči­vé­mu smr­tí­cí­mu nára­zu. O záchra­nu svě­ta se ten­to­krát poku­sí pře­de­vším býva­lý ast­ro­naut (Patrick Wilson), též býva­lá ast­ro­naut­ka a v sou­čas­nos­ti vyso­ko posta­ve­ná zaměst­nan­ky­ně NASA (Halle Berry) a komic­ký kon­spi­rač­ní teo­re­tik (John Bradley, zná­mý ze seri­á­lu Hra o trů­ny).

Photo © Lionsgate

Vysvětlení toho, proč Měsíc najed­nou změ­nil svou tra­jek­to­rii, je samo­zřej­mě dement­ní, což ale v kata­stro­fic­kých fil­mech (nebo ale­spoň v těch od Emmericha) není nic neob­vyk­lé­ho. V pří­pa­dě fil­mu Moonfall je nicmé­ně ta vše­pro­stu­pu­jí­cí demen­ce mís­ty už pře­ci jen za hra­ni­cí soud­nos­ti (tře­ba to, co tvůr­ci fil­mu vyvá­dě­jí s gra­vi­ta­cí, vylo­že­ně nemá obdo­by). Hloupost nebo sla­bo­du­chost scé­ná­ře při­tom v těch­to fil­mech čas­to vyna­hra­zu­jí a někdy čás­teč­ně i omlou­va­jí dechbe­rou­cí scé­ny kata­stro­fic­kých destruk­cí, v nichž figu­ru­jí např. roz­sáh­lá zemětře­se­ní, výbuchy sopek, obří tsuna­mi, požá­ry, tor­ná­da a zká­za vel­ko­měst. Ani toho si ale ve fil­mu Moonfall pří­liš neu­ži­je­te, jeli­kož poten­ci­ál škod, jaké by moh­lo padá­ní tříš­tí­cí­ho se Měsíce a jeho úlom­ků smě­rem k Zemi způ­so­bit, zůstal bohu­žel poměr­ně nevy­tě­žen.

V celém sním­ku jsou tak vše­ho­všu­dy jen dvě obli­gát­ní tsuna­mi, jed­na kra­tič­ká scé­na s niče­ním jis­té­ho ame­ric­ké­ho vel­ko­měs­ta a pár malých zemětře­se­ní kde­si v Coloradu (a mís­ty pro­blémy s nedo­stat­kem kys­lí­ku). Nic z toho vás do sedač­ky bohu­žel neza­ra­zí. Třeba pou­hé zábě­ry Měsíce na noč­ní oblo­ze, kte­rý je desetkrát až pade­sát­krát vět­ší, než je obvyk­lé, jsou ve výsled­ku o dost půso­bi­věj­ší než jaká­ko­li jiná scé­na, což je v kata­stro­fic­kém fil­mu od Emmericha dost na pová­že­nou.

Je jis­tě pozo­ru­hod­né, že sní­mek Moonfall vzni­kal mimo sys­tém fil­mo­vých stu­dií a je tím pádem nezá­vis­lým fil­mem (při­čemž roz­po­čet oko­lo 150 mili­o­nů dola­rů z něj dělá jeden z nej­draž­ších nezá­vis­le finan­co­va­ných fil­mů všech dob). Přesto se však jeho děj i posta­vy odví­je­jí od těch nej­o­hra­něj­ších holly­wo­od­ských šab­lon. Rozvedený býva­lý ast­ro­naut, jemuž byla před lety na krk hoze­na vina za chy­bu, jíž se ve sku­teč­nos­ti nedo­pus­til, a jehož nyní bude nut­né odpro­sit, když se v době nej­vět­ší kri­ze koneč­ně pro­ká­že jeho nevi­na. Jeho býva­lá kole­gy­ně, kte­rá se obvi­ně­ním vyhnu­la a udě­la­la kari­é­ru v NASA, ale teď od něj zrov­na potře­bu­je nut­ně pomoct, pro­to­že nikdo jiný by svou prá­ci tak dob­ře neu­dě­lal. A vysmí­va­ný kon­spi­rač­ní teo­re­tik, jehož mají všich­ni kro­mě něko­li­ka poma­te­ných pří­vr­žen­ců a jeho senil­ní mat­ky za bláz­na, ale teď se všich­ni budou muset chy­tit za nos, když se uká­že, že měl ve všem od začát­ku prav­du.

Právě to, že film hra­je do karet kon­spi­rač­ním teo­re­ti­kům, dává za prav­du jejich extra­va­gant­ním hypo­té­zám a zve­dá jim sebe­vě­do­mí tím, že z nich dělá netu­še­né hrdi­ny a vizi­o­ná­ře, je na fil­mu mož­ná tím nej­hor­ším. V těs­ném závě­su je pak ohý­bá­ní kata­stro­fic­ké­ho námě­tu o vesmír­ném těle­su řítí­cím se k zemi smě­rem ke zce­la absurd­ním sci-fi poin­tám, v nichž ale bez­tak nefi­gu­ru­je nic jiné­ho než laci­né roz­d­mý­chá­vá­ní stra­chu z nebez­peč­ných tech­no­lo­gií a ze zrád­né umě­lé inte­li­gen­ce. Jinak si ale Roland Emmerich (a jeho dva spolu-scenáristé, včet­ně stá­lé­ho spo­lu­pra­cov­ní­ka Haralda Klosera) nevy­mys­le­li nic nové­ho, co by neby­lo už toli­krát k vidě­ní v jiných kata­stro­fic­kých fil­mech z 90. let a z pře­lo­mu tisí­ci­le­tí, od rodin­ných smí­ře­ní na posled­ní chví­li a hrdin­ských sebe-obětování až po armád­ní gene­rá­ly s prs­ty nad ovlá­da­cím pul­tem od nuk­le­ár­ních hla­vic.

V tom­to smě­ru vyzní­vá zvlášt­ně ako­rát ta sku­teč­nost, že prak­tic­ky žád­ná z postav nevní­má před­po­vě­ze­nou sráž­ku Měsíce se Zemí jako poten­ci­ál­ní konec svě­ta a veš­ke­ré­ho živo­ta na něm. Všichni jed­no­du­še před­po­klá­da­jí, že když se na tu chví­li pře­su­nou někam do hor nebo do pod­zem­ních kry­tů, tak že to nějak pře­č­ka­jí a pak bude zase dob­ře. Rozhodně bych ale Emmericha nepo­de­zí­ral z toho, že tím chtěl jak­ko­li záměr­ně reflek­to­vat apa­tii lid­stva vůči glo­bál­ním kri­zím a jejich rezig­na­ci na sna­hu s nimi něco dělat (podob­ně jako tomu bylo v nedáv­ném K zemi hleď!). Spíš za tím bude lenost a nedo­sta­tek sna­hy zku­sit vymys­let něco jiné­ho než to nej­běž­něj­ší žánro­vé klišé.

Jako spo­třeb­ní žánro­vá zába­va tak Moonfall obsto­jí nanej­výš díky sviž­né­mu a vesměs nepo­le­vu­jí­cí­mu tem­pu vyprá­vě­ní, jehož pra­vi­del­ný ryt­mus je udá­ván neu­stá­lým pře­pí­ná­ním mezi růz­ný­mi nara­tiv­ní­mi lini­e­mi, nej­pr­ve mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi a násled­ně mezi udá­lost­mi na povrchu Země a udá­lost­mi ve vesmíru/na Měsíci. Solidní je i tech­nic­ká a tri­ko­vá úro­veň fil­mu, byť umě­lost a digi­tál­nost je z někte­rých zábě­rů až pří­liš patr­ná. Z her­ců zane­chá­vá nej­lep­ší dojem John Bradley, jehož sym­pa­tic­ky vyhlí­že­jí­cí posta­va při­ná­ší do fil­mu jako jedi­ná ale­spoň tro­chu pou­ži­tel­né­ho humo­ru a funkč­ních emo­cí.

Moonfall je tako­vý Emmerich na půl ply­nu (nebo mož­ná spíš na čtvrt ply­nu). Většina toho, co sní­mek obsa­hu­je, už byla ve výraz­ně lep­ším pro­ve­de­ní k vidě­ní v jeho star­ších kata­stro­fic­kých fil­mech, při­čemž ten­to­krát pře­kva­pí zejmé­na absen­ce výraz­něj­ších destrukč­ních scén či neo­cho­ta pra­co­vat s kata­stro­fic­kým žánrem ale­spoň tro­chu ino­va­tiv­ně­ji, než jak tomu bylo v minu­lých deká­dách. Jako audi­o­vi­zu­ál­ní dopl­něk k jede­ní pop­cor­nu je nicmé­ně Moonfall cel­kem sne­si­tel­ný, když od něj nebu­de­te čekat moc a budou vás bavit jeho až legrač­ně tupé dia­lo­gy a postup­ně gra­du­jí­cí oká­za­lá vyši­nu­tost.

Photo © Lionsgate

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře