S pomocí NASA
Americká vesmírná agentura NASA se k filmu Moonfall připojila již v začátcích projektu. Roland Emmerich byl touto skutečností překvapen, ale nadmíru potěšen. „V NASA si mysleli, že je to zajímavý nápad na film, který zobrazuje astronauty velmi hrdinským způsobem,“ zdůrazňuje Emmerich. „Zaujalo je naše zobrazení vermíru a cestování vesmírem a když nám dovolili používat svoje starší rakety, byli jsme doslova v nebi. Také jsme od nich dostali svolení používat oficiální logo NASA, což dává filmu určitou autentičnost. NASA nám také dala k dispozici své fotografie Měsíce ve vysokém rozlišení. NASA má tam nahoře fakt kvalitní kamery“.
Práce ve skutečném raketoplánu byla pro herce neocenitelná. „Mačkali jsme stejná tlačítka jako skuteční astronauti a mohli jsme si osahat reálné vybavení, které skutečně sloužilo k letům do vesmíru,“ říká nadšeně Berry. „Jako konzultanta jsme měli k dispozici vysloužilého astronauta Bjarniho Tryggvasona, který nás školil, takže naše mačkání tlačítek se pod jeho vedením stalo smysluplným. Dostali jsme spoustu rad, takže vědět při hraní co právě při obsluze rakety děláte a hlavně proč, bylo skvělé. Snažili jsme se zachovat autenticitu všude, kde to bylo možné“.
Poradce Tryggvason se snažil pro filmaře o přesnost. „Hodně jsem štábu a hercům radil ohledně technických termínů, které astronauti používají, vysvětloval jsem, jak se mají v prostoru správně pohybovat“.
Protože herci nepracovali v nulové gravitaci, museli filmaři najít způsob, jak tenhle efekt simulovat. „Vrátili jsme se k používání mnoha systému ze starších dob,“ říká Kerton. „Guillaume vyvinul speciální zařízení, ve kterém jste se mohli pohybovat podélně, nahoru či dolů pouze otočením několika malých závěsů na systému.“
„Díky mé pětiměsíční práci na filmu Aquaman jsem měl svělou průpravu na antigravitaci,“ říká Patrick Wilson. „K projektu Moonfall jsem přišel s tím, že jsem už věděl, jak se chovat, jako byste se vznášel, což mi hodně pomohlo.“
„Obnovit si pohyby, jako bych byla v nulové gravitaci, bylo pro mě snadné,“ říká Halle Berry. „Hrála jsem astronautku dva roky v televizním seriálu Extant, takže jsem věděla, jaký je to pocit vznášet se, co je stav beztíže a jak se tělo pohybuje. Bylo to pro mě zábavné natáčení.“
„Halle Berry a Patrick Wilson byli zvyklí být v postroji a létat. Byli jak zkušení kaskadéři,“ říká Kerton. „Ale John Bradley to nikdy nezažil. Takže pro něj jsme vyrobili mechanický odlitek jeho těla, do kterého jsme ho v podstatě usadili a mohli s ním pohybovat. Takže to vypadá, že pluje v kosmické lodi ve stavu beztíže.“
Halle Berry vypráví o tom, jak je náročné hrát v práznotě, kterou později zaplní pomocí trikových efektů. „Například v úvodní akční scéně se díváme doslova na nic. Všechno je o naší představivosti. V tomhle je tento typ filmů od jiných velmi odlišný, protože musíme být schopni hrát bez jakýchkoliv vizuálních vjemů. Roland nám dá základní představu o tom, co vidíme, co se bude dít, ale zbytek je na naší představivosti. Víme, že plně dopracovaná scéna bude mnohem živější, než si my vůbec dokážeme vysnít. Musíme si vzájemně důvěřovat.“
Kostýmní výtvarník Mario Davignon přirovnává Emmericha k malíři, kterému jde především o barvy, kompozici a osvětlení, které pomohou vytvořit autenticitu spolu s velkolepou podívanou a dobrodružstvím. Davignon studoval skafandry NASA, aby chápal technické potřeby astronautů. Chtěl, aby byly obleky především funkční. „Až pak si můžete pohrát s designem a barvou,“ poznamenává. „Seděli jsme s Rolandem a přemýšleli nad vhodnými barvami vzhledem k svícení, které jsme chtěli používat. Vybrali jsme blankytně modrou, doplněnou oranžovou, abychom dosáhli výrazného kontrastu“.
Nakonec Emmerich, jeho herci a vedoucí jednotlivých oddělení vytvořili katastrofický sci-fi film s velkolepými vizuálními efekty. Moonfall je přitom příběh o rodině, která odhaluje hrdiny i ve zdánlivě obyčejných lidech.
John Bradley říká: „Jeden z velkých plusů tohoto filmu je, že Měsíc je tajemný, ale zároveň velmi známý. Zpíváte písně o Měsíci, kdy vám jsou tři roky. Už od dětství je Měsíc součástí vašeho života, i když nevíte nic o vědě nebo fyzice.“
Podle Wilsona i když jde o velkolepou podívanou, tak příběh zkoumá důležitá témata. „Úžasná věc, kterou filmy dokážou, a to ať už jde o malý nezávislý film nebo epický velkofilm je, že vás zapojí a přimějí přemýšlet. Film může změnit váš úhel pohledu na určité věci, určitá témata. Diky filmu otevřete svou mysl, i když jde jen o velkou a křiklavou podívanou. Moonfall to dělá neobvyklými způsoby. Vyvolává obavy z umělé inteligence a strojů, buduje strach z věcí, které jsou v dnešní době již reálné, pojednává o změnách klimatu. Nic násilného, ale možná to v lidské mysli zaseje semínko, což je důležité.“
Halle Berry poznamenává: „Diváci tíhnou pokud jde o kino k velkolepé podívané, jako je tato, protože si sami sebe představují v takových scénářích. Všichni jsme někde ve skrytu duše fascinováni možností konce světa a jak by to vypadalo, kdybychom právě my přežili. Dalším důvodem, proč jsem nabídku na tento film přijala, byl Roland Emmerich. Nikdo nedělá tenhle typ filmů lépe. Byla to skvělá příležitost s ním spolupracovat. Jeho práci jsem vždy obdivovala a jsem ráda, že jsem mohla být součástí příběhu takového rozsahu.
Pro Emmericha je Moonfall příležitostí prozkoumat další zákoutí žánru, kterému se věnuje a je v něm považován za mistra. A jeho krédo vystihuje to, co spojuje všechny jeho filmy: „Vždy chci lidem na plátně ukazovat věci, které ještě neviděli.“
