Nymfomanka, první část (Nymphomaniac vol. 1) 2013

Lars von Trier má pověst kon­tro­verz­ní­ho reži­sé­ra, pro­ti čemuž by asi pro­tes­to­val málo­kdo. Údajně nená­vi­dí ženy (své by o tom moh­ly svor­ně vypra­vo­vat Björk a N. Kidman), nicmé­ně Ch. Gainsbourg se mu asi odra­dit nepo­da­ři­lo, neboť toto už je tře­tí film v řadě (Antikrist, Melancholia, Nymfomanka), kde mu tato sym­pa­tic­ká dáma hra­je. Vůbec obsa­ze­ní je sil­nou strán­kou fil­mu, krom výše zmi­ňo­va­né Charlotte Gainsbourg tu najde­me i švéd­ské­ho her­ce Stellana Skarsgarda (v roli váš­ni­vé­ho rybá­ře), nechy­bí ani hvězda z nové „Wall Street“ Shia LaBeouf, men­ší roli otce má Christian Slater a ve dru­hé čás­ti se před­sta­ví i démo­nic­ky Willem Dafoe (kte­rý si s Trierem „stři­hl“ už Antikrista).

Trier už není zce­la tak věr­ný své­mu fil­mo­vé­mu dogma­tu, do sním­ků vklá­dá hud­bu (tady to jsou tře­ba Rammstein, Bach, ale i slav­ná motor­kář­ská „Born to be wild“), nicmé­ně Nymfomanka je i tak do vel­ké míry non­kon­form­ním zážit­kem. Velmi se mi líbi­la kame­ra a auto­rův pří­stup k růz­ným scé­nám. První část Nymfomanky je děle­na do 5 kapi­tol a v pod­sta­tě se jed­ná o vyprá­vě­ní ženy střed­ní­ho věku (Gainsbourg) lehce postar­ší­mu muži (Skarsgard), kte­rý ji najde ležet opuš­tě­nou neda­le­ko své­ho bytu. Vyprávění hlav­ní hrdin­ky (jejíž mlad­ší „já“ si zahrá­la Stacy Martin) je sna­hou ženy vylí­čit svůj osud, při­znat se k morál­ním pro­vi­ně­ním. Zdánlivě odliš­né oso­by, nym­fo­man­ka Joe a muž, kte­rý ji našel, najdou spo­leč­nou řeč, kdy - pod­le zása­dy, vše se dá apli­ko­vat na vše - nalez­nou urči­té spo­ju­jí­cí moti­vy mezi sexu­ál­ní váš­ní a hud­bou J. S. Bacha, či tře­ba i ana­lo­gii s rybo­lo­vem (to vše zce­la nená­sil­ně). Film se vesměs pohy­bu­je na rovi­ně cel­kem smut­né­ho vyzně­ní, kte­ré tu a tam osvět­lí i cel­kem humor­ně vyhlí­že­jí­cí scé­na, ovšem bylo by chy­bou před­sta­vo­vat si něco extrém­ně vtip­né­ho, spí­še se jed­ná o dost cynic­ké poje­tí.

Dost se mi líbi­lo i stří­dá­ní nálad v růz­ných kapi­to­lách fil­mu. Jedna z nich (kapi­to­la věnu­jí­cí se otci) nám je celá pro­ve­de­na čer­no­bí­le, otec je zob­ra­zen nej­pr­ve jako dušev­ně sil­ný muž srov­na­ný se svým osu­dem (citu­jí­cí zná­mou větu Epikura o smr­ti), aby se o pár vte­řin poz­dě­ji změ­nil na tře­sou­cí se uzlí­ček ner­vů. Některé scé­ny mají i odliš­ný poměr stran obra­zu, apod. Prostě a jed­no­du­še, sle­do­vat Nymfomanku je zají­ma­vý záži­tek v mno­ha ohle­dech.

Pochopitelně, film může být pro něko­ho skan­dál­ní svým rela­tiv­ně ote­vře­ným poje­tím sexu­a­li­ty (pohlav­ních sty­ků tu je mož­ná více než v leckte­rém por­no­fil­mu J), ale o to nejde, pou­ži­tí sexu­a­li­ty není samo­ú­čel­ně, ale zapa­dá do cel­ko­vé­ho reži­sé­ro­va zámě­ru. Jistě, ta hra­ni­ce pří­stup­nos­ti je beze­spo­ru vhod­ná, ale film bych za por­no­gra­fic­ký roz­hod­ně nepo­va­žo­val. Spíše bych jej viděl jako doce­la smut­ný pří­běh ženy hle­da­jí­cí cosi, co se snad bojí nazvat lás­kou…

„Na kaž­dých sto zlo­či­nů z lás­ky při­pa­dá jen jeden moti­vo­va­ný sexem….“