Othello, benátský mouřenín

Othello pat­ří mezi nej­slav­něj­ší Shakespearovy hry, bohu­žel jsem jej však až do vče­rej­ší­ho dne neměl tu mož­nost spat­řit na své vlast­ní zor­ni­ce. Konkrétně se jed­na­lo o dru­hou pre­mi­é­ru ve Stavovském padle v režii Daniela Špinara, vel­mi mla­dé­ho reži­sé­ra (a mimo­cho­dem i drži­te­le něko­li­ka cen Alfréda Radoka).

Tož, zvě­da­vý jsem tedy byl.

Zvědavý jsem byl ale i z toho důvo­du, že sou­čas­né adap­ta­ce Shakespearových her se mi ne vždy líbí. Možná jsem tro­chu kon­zer­va­tiv­ní, ale pre­fe­ru­ji tako­vý ten kla­sic­ký „look“ (odpor­ný ang­li­cis­mus), mini­mál­ně od té doby, kdy jsem viděl Leara v Národním. Jo, měj­te mě tře­ba za kul­tur­ní­ho bar­ba­ra, jsem si vědom urči­té­ho pře­sa­hu Shakespearových děl, díky kte­ré­mu jsou apli­ko­va­tel­né i na dnešek (ale konec­kon­ců kte­rá padel­ní hra s tro­chou úprav není, že?), ale pří­liš­ná změ­na se mi ve sta­rých hrách moc nelí­bí.

Opusťme ale pla­né teo­re­ti­zo­vá­ní a zaměř­me se radě­ji na otáz­ku, jaký je Špinarův Othello?

Skvělý!

Ačkoli máte v názvu hry slo­vo „mou­ře­nín“, tak sku­teč­né­ho čer­no­cha ve hře neu­vi­dí­te, ani Othello není čer­ný, neboť jej hra­je Karel Dobrý (a to poplat­ně své­mu jmé­nu, tedy vel­mi dob­ře :)). Špinarovi se poved­la i scé­na, kte­rá je cel­kem mini­ma­lis­tic­ká a její poza­dí je dopl­ně­no zají­ma­vou střel­ni­cí (sku­teč­ně!). Shakespearův (tro­chu upra­ve­ný) text v pře­kla­du Jiřího Joseka je dopl­ňo­ván záměr­ně rasis­tic­ký­mi anekdo­ta­mi (proč se vyrá­bí bílá čoko­lá­da? Aby si čer­ní nekou­sa­li prs­ty...), kte­ré trou­sí šašek na vozí­ku (Jana Boušková). Koneckonců hra má řadu pře­sa­hů, kte­ré se pří­mo nabí­zí ke zpra­co­vá­ní. Můžeme dis­ku­to­vat o tom, zda Desdemona (Magdaléna Borová) je sku­teč­ně tak bez viny, jak se v někte­rých ver­zí tvr­dí, zda je Jago (David Prachař) jen čirá zlá vůle, do jaké míry ve hře sehrá­vá svou roli rasis­mus (kte­rý Shakespeare na svo­ji dobu neu­vě­ři­tel­ně skvě­le demas­ko­val).

Othello má pros­tě mno­ho rovin a pokud k tomu při­poč­te­me i zají­ma­vý pří­běh dopl­ně­ný skvě­lý­mi herec­ký­mi výko­ny (zejmé­na Prachař), tak tu máme hru, na níž se sku­teč­ně vypla­tí zajít.

A pomy­sl­ný palec naho­ru bych dal i za hudeb­ní slož­ku, kte­rá je sku­teč­ně úžas­ná. Neméně jis­tě zaujmou i tako­vé drob­né „vychy­táv­ky“, jako jsou tře­ba hodi­ny na scé­ně uka­zu­jí­cí čas v Benátkách, Kypru (mís­ta děje hry) a také v malé ang­lic­ké ves­nič­ce Stratfordu :-). Vtipné a nápa­di­té.

Myšlenka na závěr toho­to tro­chu zma­te­né­ho tex­tu, člo­věk by si měl dát pozor na to, když vypus­tí do „éte­ru“ něja­kou pomlu­vu. „Síla slov“ je vel­ká a občas může dojít i na - jak říká před­sta­vi­tel­ka Desdemony M. Borová - i na „oběť slov“.

Jago: Jed ne. Uškrťte ji v poste­li, v té poste­li, kte­rou tak zne­u­cti­la.

---