Pán prstenů: Návrat krále - Nadchází čas rozhodující bitvy o přežití Středozemě.

NavratKrale

Putování jed­not­li­vých čle­nů Společenstva prs­te­nu se dostá­vá do posled­ní a roz­ho­du­jí­cí fáze. Čaroděj Gandalf (Ian McKellen), elf Legolas (Orlando Bloom) a trpas­lík Gimli (John Rhys-Davies) spě­cha­jí s dědi­cem trů­nu Aragornem (Viggo Mortensen) na pomoc zemi Gondor, kte­rá odo­lá­vá ohrom­né­mu Sauronovu voj­sku. Hobiti Frodo (Elijah Wood) a Sam (Sean Astin) se v dopro­vo­du Gluma (Andy Serkis) sna­ží dostat hlu­bo­ko do země Mordor, kde musí v ohních Hory osu­du zni­čit magic­ký Prsten moci. Jedině tak bude síla moc­né­ho pána tem­not Saurona zlo­me­na. Podaří se jim napl­nit poslá­ní Společenstva a zachrá­nit Středozem? A za jakou cenu?

Každá tri­lo­gie má svůj start. Každá tri­lo­gie má svůj pro­stře­dek. A kaž­dá tri­lo­gie má svůj konec. Po star­tu v podo­bě Společenstva Prstenu a pro­střed­ku v podo­bě Dvou věží konec v rám­ci fil­mo­vé tri­lo­gie Pán prs­te­nů sym­bo­li­zu­je Návrat krá­le, kte­rý je do dneš­ní­ho dne spo­leč­ně s Ben-Hurem a Titanicem jedi­ným fil­mem, kte­rý si došel pro cel­kem 11 Oscarů (v pří­pa­dě Návratu krá­le šlo dokon­ce o výsle­dek 11 výher z jede­nác­ti). A nut­no dodat, že napros­tým prá­vem, pro­to­že je Návrat krá­le pros­tě a jed­no­du­še jed­ním z vrcho­lů fil­mo­gra­fie, kte­rý zvlá­dl celou fil­mo­vou tri­lo­gii zdár­ně dotáh­nout do kon­ce, ale navíc doká­zal lať­ku nasta­vit ješ­tě výš v rám­ci toho jak to vůbec jde!

Jestli se na Společenstvo Prstenu a Dvě věže dá mlu­vit jenom v samých super­la­ti­vech, o Návratu krá­le to pla­tí ješ­tě více. Návrat krá­le je ješ­tě emo­ci­o­nál­něj­ší, výprav­něj­ší, epič­těj­ší, napí­na­věj­ší a fil­mař­sky pře­ce jen ješ­tě více vypipla­ný opro­ti před­cho­zím dvě­ma před­chůd­cům. Zároveň trvá 201 minut (ve spe­ci­ál­ní edi­ci dokon­ce 263 minut, jako u zbyt­ku tri­lo­gie ale pla­tí, že divá­ko­vi nor­mál­ní ver­ze nic zásad­ní­ho chy­bět nebu­de) a přes­to se jí ješ­tě lépe daří nemít žád­né dra­ma­tur­gic­ké nedo­stat­ky a být tem­po­vě napros­to str­hu­jí­cí podí­va­nou, kte­ré jed­no­du­še dech nedo­chá­zí a pře­de­vším od ní nejde odtrh­nout oči.

Každá ze zásad­ních postav se dočká správ­né­ho vygra­do­vá­ní své linky- Aragorn defi­ni­tiv­ně při­jme svůj sta­tus dědi­ce trů­nu a sta­ne se tak defi­ni­tiv­ně jed­nou z nej­dů­le­ži­těj­ších figur Války o prs­ten, Legolas a Gimli se defi­ni­tiv­ně navzá­jem ozna­čí jako přá­te­lé, ze Smíška a Pippina se defi­ni­tiv­ně sta­nou chrab­rý váleč­ní­ci a oba z nich se při­tom vysta­ví vyso­ké­mu rizi­ku v rám­ci vyš­ší­ho dob­ra. Zároveň Jackson pra­cu­je se vzta­hem Faramira a jeho otce Denethora II., s Éowyn, kte­rá se chce nadá­le stát váleč­ní­kem, Théodenem, kte­rý si uvě­do­mu­je, že Válku o Prsten prav­dě­po­dob­ně nepře­ži­je a i Gandalf zde dodr­žu­je svůj titul prav­dě­po­dob­ně nej­lep­ší­ho fil­mo­vé­ho men­to­ra všech dob. Mezi Frodem a Samem díky Glumově tak­ti­ce vzni­ká ješ­tě vět­ší roz­trž, kte­rá je ješ­tě utvr­ze­na čím dál tím vět­ším psy­chic­kým a fyzic­kým Frodovým vysí­le­ním způ­so­be­né vli­vem Jednoho Prstenu. Přitom všem při­tom Jackson ješ­tě více zvlá­dá ser­ví­ro­vat napros­to bru­tál­ní emo­ce a utvr­zu­je, že je tri­lo­gie Pán prs­te­nů v rám­ci fil­mo­vých bloc­kbus­te­rů něco vel­mi neob­vyk­lé­ho.

Opět se tvůr­ci sna­ží držet před­lo­hy J. R. R. Tolkiena a záro­veň se nebo­jí pojmout fil­mo­vou Středozem tro­chu po svém. Na úkor toho dochá­zí k spous­tu dal­ším epic­kým momen­tům jako je kon­fron­ta­ce s Odulou v prů­smy­ku Cirith Ungol, útok na Osgilliath a pře­de­vším Bitvě na Pellenorských polích, kte­rá je mini­mál­ně jed­nou z nej­lep­ších fil­mo­vých bitev v his­to­rii. Ať už je to husi­nu nahá­ně­jí­cí Theodénův pro­slov, prv­ní nará­zy, kon­fron­ta­ce s Černokněžným krá­lem Angmaru či nájezd Mûmakilů je Bitva na Pellenorských polích a s ní spo­je­né dobý­vá­ní Minas Tirith napros­to bra­vur­ně pře­hled­ná a může tu dojít k bra­vur­ním akč­ním momen­tům s napros­to bra­vur­ní­mi kom­bi­na­cí prak­tic­kých a digi­tál­ních efek­tů a záro­veň je tu pro­stor i pro osob­něj­ší momen­ty. Momenty jako Gandalfův pro­slov nebo vyvr­cho­le­ní vzta­hu Faramira a Denethora jed­no­du­še fun­gu­jí a Bitva na Pelennorských polích je tak více­mé­ně před­čas­ným vyvr­cho­le­ním fil­mu, kte­rý by vlast­ně jako finá­le jed­no­ho epic­ké­ho vel­ko­fil­mu sta­čil. Jenomže je to pořád závěr tri­lo­gie a tak se pořád ješ­tě musí dojít do Mordoru. A ani v téhle fázi vyso­ce nasta­ve­ná lať­ka dolů nespad­ne a opět dochá­zí k dal­ším doko­na­lým momen­tům při kte­rém má Samvěd Křepelka šan­ci doká­zat, že je prav­dě­po­dob­ně nej­ví­ce nená­pad­ným hrdi­nou Středozemě a násled­ně dojde k ono­mu osu­do­vé­mu finá­le při kte­rém fun­gu­je bra­vur­ně nasta­ve­ná atmo­sfé­ra a jde oprav­du o všech­no.

Především ale v rám­ci Návratu krá­le oprav­du dojde k uza­vře­ní všech hlav­ních i ved­lej­ších záple­tek, cha­rak­ter­ních vývo­jů, vzá­jem­ných vzta­hů či při­jmu­tí odpo­věd­nos­tí. Herecké výko­ny jsou úžas­né, emo­ce jed­no­du­še srší všu­de kolem a závěr je jed­ním z nej­ví­ce emo­ci­o­nál­ních kon­ců všech dob. Nesouhlasím s tím, že by bylo zakon­če­ní Návratu krá­le zdlou­ha­vé jed­no­du­še pro­to, že je napros­to uspo­ko­ji­vé. Cesta Froda Pytlíka a jeho přá­tel jed­no­du­še stá­la totál­ně za to a její konec je napros­to emo­ci­o­nál­ní bru­tál­ní teč­kou, kte­rá uza­ví­rá neje­pič­těj­ší a nej­lep­ší fil­mo­vou tri­lo­gii všech dob, kte­rá byla vizu­ál­ně vypipla­ná do nejmen­ších detai­lů, obsa­hu­je pře­krás­né zábě­ry kame­ra­ma­na Andrewa Lesnieho, úžas­ný soun­d­track Howarda Shorea a pře­de­vším bra­vur­ně uká­za­la jak adap­to­vat kniž­ní před­lo­hu a záro­veň mít svůj vlast­ní ksicht. Takhle se to dělá!

Pán prs­te­nů: Návrat krá­le má nesku­teč­né fil­mař­ské srdíč­ko a jde sku­teč­ně o jeden z vrcho­lů kine­ma­to­gra­fie, kte­rý se prá­vem dočkal uzná­ní i nej­pres­tiž­něj­ších fil­mo­vých oce­ně­ní a celá tri­lo­gie bude prá­vem spo­leč­ně s původ­ní­mi Star Wars brá­na jako nej­zá­sad­něj­ší bloc­kbus­te­ry his­to­rie. Celá tri­lo­gie je jed­no­du­chá doko­na­lost, Návrat krá­le ale už tak vrchol­nou doko­na­lost pře­sá­hl ve všech ohle­dech ješ­tě tro­chu dál a pro­to jde o film, kte­rý má umís­tě­ní v mé TOP 3 a půjde o jeden z těch fil­mů, kte­rý dle mně snad sku­teč­ně nepů­jde v rám­ci své­ho žán­ru pře­ko­nat. Mám vel­mi rád i Jacksonovy Hobbity, tri­lo­gie Pán prs­te­nů je ale pře­ce jen pořád tro­chu jiný kafe. A pře­de­vším prá­vě její závěr, jenž si divá­ka zís­ká už pro­lo­gem s mla­dým Glumem a neu­ra­zí ani fak­tem, že vyvr­cho­le­ní se Sarumanem šlo do roz­ší­ře­né ver­ze. Především už i kvů­li zpě­vu Billyho Boyda (scé­na Home is Behind je jed­na z nesil­něj­ších scén v rám­ci celé tri­lo­gie) a závě­reč­né­ho son­gu Into the West s napros­to pře­krás­ný­mi závě­reč­ný­mi titul­ky. Jedna fil­mo­vá tri­lo­gie vlád­ne všem, jed­na jim všem káže, jed­na všech­ny při­ve­de, vrcho­lem své­ho žán­ru zůsta­ne!

Trailer:

Verdikt: 5 z 5

Photo © 2003 New Line Productions