Pán prstenů: Prsteny moci je bezesporu nejkontroverznější seriál roku 2022, a jak nejspíš všichni tušíme, je tomu tak hned z několika důvodů. Dovolte mi je zde spěšně sesumírovat.
PATERO VÝTEK NAŠTVANÉHO LOTRHEADA:
- Nerespektování původní Tolkienovi předlohy, jeho světa a charakterů jeho postav.
- Snaha o rasovou korektnost za každou cenu, tedy i tam, kde nemusí nutně dávat smysl – mám na mysli černého elfa, černého chluponoha a zejména černou trpaslici.
- Dílo jde na ruku feministkám, výsledkem je přehršel dominantních, anebo jakkoli jinak výjimečných ženských postav vládnoucích silným, leč poplatným mužům.
- Arogantní hlavní postava Galadriel, která je jiná než v předloze a dělá ze sledování podstatně méně příjemný zážitek.
- Přebytek dějových linek; v důsledku toho vzniká nadbytek nedostatečně prokreslených postav, u kterých ani nevíte, proč jim scénář dopřává takovou pozornost.
Všechny tyto programové body, kterými se rádi ohání přívrženci opoziční organizace Amazonu (American Movement for Activistic Zones Of Narration) bezpochyby mají něco do sebe a ani náhodou nejsou jen prázdnými frázemi či nespokojenými výkřiky do tmy. Souhlasím s nimi ale já? Ano i ne. Nicméně, spíše než můj názor na patero výtek naštvaného „lotrheada“ bych rád rozebral svůj názor na seriál Rings of Power jako takový. Seriál pochopitelně nedosahuje slávy a velikosti chlupáčovy předlohy, ale přesto není vůbec marný. Výprava je pompézní, dechberoucí – představení Středozemě a její převedení na filmové plátno vyšlo na výbornou. To samé platí o kulisách či kostýmech, každý scéna působí neskutečně vymazleně, zaplněně.
Svým způsobem bych se nebál říct, že někdy grandiózní vizuál vypráví velkolepý příběh, který se postupně rozehrává, lépe, než dialogy postav. Ne, že by byly špatné, ale působí strojeně. Může za to nedostatečná práce s postavami, žádná nedostala dostatek prostoru na nějaký příběhový oblouk, neměla příležitost nám ukázat, co v ní vězí. Prsteny moci jsou neuvěřitelným způsobem překombinované, simultánně běží nespočet dějových linek a v každé jedné z nich máme hromadu vedlejších postav, přičemž každá z nich prožívá příběh tak diametrálně odlišný, že přepínat mezi nimi je jako mluvit každou minutu jiným jazykem. Mozek to sotva stíhá zpracovat a než se člověk rozkouká, už se takzvaně dějí věci, diskutuje se o vážných tématech, zbrojí se, vedou se hádky...
Děj se zkrátka neustále posouvá kupředu. Nikdy nezbyde ani chvilka si s naší postavou posedět, pořádně si ji prohlédnout, potykat si s ní, navázat citové pouto. Děj jenom bez přestání uhání kupředu. Když už tam něco takové je, tak je to většinou ještě v době, kdy je člověk přepnutý na postavu, kterou sledoval předtím. Tohle je věčná škoda. Dále bych podotkl, že první série se rozhodně nedočkala uspokojivého zakončení a působí spíš jako takový úvod do celé zápletky. Ani z toho nejsem dvakrát nadšený, některé linky postav kvůli tomu vyzněli úplně do ztracena a já jen pevně doufám, že si jejich pouhou existenci obhájí 2. série. Kdybych měl vyzdvihnout jednu postavu, která podle mě funguje nejlépe, má nejprokreslenější dimenze a jejíž charakter skutečně dosáhl nějakého pokroku, pak je to jednoznačně trpasličí princ Durin. Rovněž jeho přátelství s Elrondem funguje skvěle, ti dva spolu mají chemii a je proto zábava je sledovat. Na 2. řadu se netěším, ale určitě se na ni podívám.
Nemístná poznámka: „Pár Pařmenů byl stejně nejlepší!“
7/10
