Tři spolužáci chtějí udělat ten nejlepší mejdan pod sluncem, aby zapůsobili na své vysněné dívky. Kdo zasune a kdo se stane obětí brutální šikany?
Ještě pár let nazpátek se jako o slušných zástupcích panických komedií u nás dalo mluvit o Snowboarďácích a Rakeťácích. Oba tyto filmy Karla Janáka nejsou dokonalé, právě Janák byl ovšem první, který koncept komedií známý například ze Sexbomby od vedle či Superbad přenést k nám. Dva Janákovy slušné komedie ovšem nedokáží sami vykoupit Panic je nanic Ivo Macharáčka, Bajkery Martina Koppa a další zapadlé pokusy. To pravé vykoupení v roce 2019 přinesl až Martin „Řezník´´ Pohl svou Párty Hárd. A je smutné, že člověk neúspěšně přijat na FAMU, který svůj projekt realizoval v amatérských podmínkách, natočil jednu z nejlepších českých filmových komedií posledních 10 let.
Martin Pohl je tvůrce, kterého se vyplatí sledovat již od krátkého filmu Deprivační staniol, následně se ovšem z Pohla stál v rámci jeho kariéry takový český Kevin Smith, který po vzoru Smithova View Askewniverse začal budovat svůj propojený filmový vesmír. Po Život není krásný, Jehovova pomsta a Máma má raka došlo právě na Párty Hárd, které se po právu dočkalo prozatím největšího úspěchu. Byla by totiž krátkozraké odsoudit Párty Hárd pouze jako studnu vulgárního a fekálního humoru.
Hodinová záležitost, která nikdy nepovolí límec a nadále sází na nové vlny dialogové a situační komiky, která na jednu stranu dost možná předvádí mnoho zkaženého, na tu druhou ovšem dokáže za pochodu mnohokrát překvapovat a ryzí vystřízlivění nenabídne ani po opakovaném zhlédnutí. I proto, že během sledování dochází ke konfrontaci pocitů, snesitelnosti a fyzického ideálního pocitu. Párty Hárd je přesně ten typ filmu, který nutí diváka při jeho sledování něco cítit. I zahraniční komedie například dua Seth Rogen/Evan Goldberg dokážou zajít pořádné daleko, South Park dua Trey Parker/Matt Stone poté i po letech nemá v rámci nekorektního humoru konkurenci. Párty Hárd ovšem představuje právě v Čechách ten svěží vítr, který konečně představuje jiný komediální pokrm, než generické komedie. A dokazuje, že to jde i za drobné (respektive zhruba 250 tisíc dolarů).
Párty Hárd je přesně ten typ film, u kterého sejde na úrovni lidského vkusu a úrovně toho, co vše je schopen překousnout. Martin Pohl se s postavami nepáře a neštítí se psychického domácího násilí, obličejů plných beďarů či vylučování hoven při pohledu na jiné hovno. Při sledování často dochází k úvahám nad tím, zda Pohl čerpá z vlastních zážitků nebo má pouze divokou fantazii. Od autora Martyho frků ovšem může člověk čekat ledacos, stěžejní zůstává fakt, že očekáváná klišé panického filmu jsou nabourávaná právě divokým Pohlovým scénářem, který vybízí k jednomu výbuchu smíchu za druhým. V jistých bodech jde možná Pohl skutečně až příliš za hranu vkusu a výsledek je jenom lehké kroucení hlavy, spousta komediálních zlatých nugátů to ovšem vykupuje. Stačí pět minut s Grundzou a vše je rázem odpuštěno. A pocta Mandragoře taky není špatný moment.
Často se říká, že omezené production values akorát svádí k větší kreativitě, Párty Hárd poté v rámci amatérských podmínek předvádí skoro až vrcholový sport. Celkově audiovizuální podání tak není uhlazené, zůstává ovšem živelné. Všichni neherci jsou přirození a díky tomu i ve svých úlohách fajn, jen v detailech se dá snadno říct, že se toho možná dalo z herecké akce vymlátit o ždibec víc. Pohlův film jde přitom snadno zaškatulkovat jako blbost, vulgární a zvrhlou mrdku. Pohl ovšem natočil film , který má očividně nějaký tvar, díky tomu ve výsledku i ucelenou autorskou vizi.
V omezených podmínkách prostě v roce 2019 vznikla audiovizuálně divoká podívaná, která je sice fekální, vulgární a zvrhlá, zároveň ovšem i kreativní, zábavná a a především uvědomělá. Snad Martinu Pohlovi vyšší ambice a rozpočet u Párty Hárder: Summer Massacre neshodí řetěz, takhle již prakticky kultovka by si totiž důstojné pokračování zasloužila.
Trailer:
Verdikt: 4 z 5
