Životopis Ježíše Krista od historika Paula Johnsona je velmi čtivou a zajímavou knihou, kterou autor věnoval této významné osobnosti (nejenom) starověku. Johnson je věřící člověk a na jeho díle se to odráží. Pokud by tedy k této knize přistupoval striktní ateista, tak asi mnohých pasáží bude považovat za ztrátu času, nicméně i tak kniha obsahuje poměrně zajímavý popis sociálních a politických poměrů, které v Kristově době byly v Palestině, potažmo v celém římském impériu.
Krom popisů událostí ze života Ježíše nabízí Johnson i několik svých spekulací. Domnívá se kupříkladu, že rodina Josefa byla do určité míry zámožná, což dokládá různými odkazy na evangelia, kde trochu lze „číst mezi řádky“ (např. rodina často putovala do Jeruzaléma, což by si jako chudá asi mohla jen těžko dovolit). O Ježíšovi (kterého definuje jako autodidakta) se Johnson dále domnívá, že patrně po nějakou část života působil jako pastýř, neboť právě ovce a péče o ně dost převládají v jeho výrocích a podobenstvích.
Kniha však obsahuje několik tvrzení, které jsou podle mého názoru i z náboženského hlediska minimálně sporné. Jedná se například o doslovnou autenticitu jednotlivých evangelií, kdy Johnson z opakování některých slov a příběhů soudí, že je to důkazem, že jejich podkladem je vyprávění přímého účastníka. Jiné teorie však hovoří o tajemném prameni „Q“, který mohl stát na inspiračním pozadí všech (synoptických) evangelií. Vím, neřešitelná otázka.
V rámci možného se Johnson pokouší i o fyzickou rekonstrukci Ježíše, což je samozřejmě krok velmi nesnadný, neboť se nezachovala o této oblasti žádná písemná zpráva, častou jsou však v evangeliích zmíněny jeho „významné pohledy“, či věty typu „upřel zrak“, z čehož soudí, že měl asi výrazné, poutavé oči.
Ježíš je v Johnsonově podání vnímám více jako představitel řeckého myšlení, než myšlení judaistického, snažil se lid o víře přesvědčit, ne se jim prezentovat pomocí zázraků. „Ježíš učil, že pravda je rozumová, že konat dobro má smysl a že je rozumné řídit se jeho učením a poslouchat Boží přikázání. Měl tak mnohem blíže k postoji řeckému než židovskému...“ Tvorbu zázraků se snažil omezit na nutné minimum, když už nějaký provedl, tak často nabádal svědky k tomu, aby o tom nikde raději nemluvili. To určitě nebylo jen díky vrozené skromnosti.
Ježíš je v knize také staven jako protiklad ke světu tehdejších farizejů, jako protiklad ke světu spoutanému - často nesmyslnými - pravidly (např. při roztržení veleknězova oděvu musí být trhlina velikosti pěsti a nesmí být nikdy opravena...) i jako protiklad stáří (většina farizejů byli dnešní terminologií senioři) a mládí (Kristus a jeho učedníci). Určitý protiklad lze chápat i v nahlížení na ženy, které v té době na Blízkém východě rozhodně nebyly rovnými občany (důvodem k zapuzení manželky mohl být i zkažený oběd...). Ježíš však bral ženy jako rovné bytosti, tvořily velké procento jeho podporovatelů a mnohé z nich s ním byly až do okamžiku smrti, bavil se a večeřel kupříkladu i s prostitutkami.
„Podstatou křesťanství je připodobnění se Kristu. Evangelia ukazují, jak se dokonalý člvoěk chová, myslí a mluví. Napodobováním Krista, jak to jen bylo v jejich omezených silách, ti, kdo ho následují už přes dva tisíce let, učinili tento svět lepším místem a umožnili mnohým z těch, kdo ho obývají, vést plnější a šťastnější život.“
Na základě zkoumání evangelií sestavuje Johnson jakési „nové Ježíšovo desatero“, ze kterého bych vybral asi tyto položky, „vyrůst ve skutečnou osobnost“ (se svobodnou vůlí), odpor k bigotnosti a dogmatům (autor tvrdí, že všechny přínosné stránky křesťanství, osvícenství, apod. byly úspěšné, pokud si jejich vůdci zachovali otevřenou mysl, a neúspěšné, pokud podlehli dogmatu a „korektnosti“ (str. 126.), velmi zajímavých „přikázáním“ je i „ochrana a věrnost přírodě“.
Jak jsem již psal v úvodu, kniha Ježíš je podle mého názoru velmi zajímavá, nabízí pohled na vznik křesťanství a na osobnost jejího „zakladatele“, který nám díky dochovaným textům i přes propast dvou tisíciletí vyvstává relativně plasticky. Zároveň kniha poukazuje na význam křesťanství pro dnešní dny (přeplněné lacinou esoterií a „cool“ new ageovskými praktikami) a končí zajímavým poukazem na G. K. Chestertona, který si tu dovolím odcitovat, „Není to tak, že by křesťanství, které je jeho (Ježíšovým) odkazem, bylo vyzkoušeno a neosvědčilo se. Jak kdysi napsal G. K. Chesterton, bylo shledáno obtížným a zůstalo nevyzkoušeno. Stále je nám však k dispozici.“
