Přes prsty je váš režisérský debut. Co vás přivedlo k rozhodnutí, že si svůj scénář sám také zrežírujete?
No, k rozhodnutí... Bylo to spíše řešení toho, že jsme s Danielem Strejcem, který dával na začátku projekt dohromady, nemohli najít správného režiséra. Někdy loni na jaře jsme jeli autem z fotbalu Juventus – AC Milán, už to fakt hořelo a nějak to padlo. Ještě z auta jsem volal Jirkovi Langmajerovi, jestli si to dokáže představit a na place mi pomůže. On řekl, ž e určitě. Tak jsem do toho šel.
Napadlo vás vůbec někdy zvednout se od počítače a stoupnout si za kameru?
Já tak nějak tušil, že si to třeba někdy vyzkouším, ale spíš na epizodě seriálu nebo něčem takovém. Nečekal jsem, že bych si zkusil režii hned na celovečerním filmu. Ale tady se tak nějak všechno sešlo, že to dávalo smysl. Samozřejmě jsem do toho šel s velkou pokorou, na hlavních postech jsem se obklopil nejlepšími profesionály, které jsem znal, a snažil se vnímat jejich zkušenosti. Nemohl jsem samozřejmě přijít a všechny začít komandovat jako nějaký hotový režisér.
Jak jste se v nové roli cítil během natáčení? Bavilo vás to stejně jako psaní scénářů?
Bavilo mě to, i když režim natáčení je docela drsný. Nejsem zvyklý vstávat v pět ráno. Všichni na mě ale byli hodní. Měli trpělivost s mojí nezkušeností. Měli jsme na natáčení docela dobrou partu, a přestože byl natáčecí plán dost na knap, uměli jsme si to zpř íjemnit.
V čem se pro vás liší psaní scénářů od režie?
Tahle práce se pro mě liší především tím, že já už roky vlastně moc nepracuji s lidmi. A tady je má člověk najednou nějak nasměrovávat a myslím, že je dost těžké občas v tom stresu udržet nějakou kulturu komunikace. Vždycky mě mrzelo, když jsem čas od času někoho za něco třeba zbuzeroval. Říkal jsem si: Děláš to poprvý a házíš tady borce. Ale ono to někdy prostě jinak nejde a všichni jsme jen lidi. Nicméně myslím, že jsme se měli rádi. Na všechny ze štábu se těším na premiéře a doufám, že se jim to bude líbit.Štáb totiž do mě vložil dost velkou důvěru. Ti lidé makají a do velké míry nevědí, jaký je vlastně záměr, jestli to třeba nebude úplně blbý. To na nich dost obdivuju.
Příběh je zasazen do sportovního prostředí, které se ve vašich scénářích neobjevuje poprvé. Co vás na něm stále tolik oslovuje?
Popravdě nevím. Je to něco, co mám rád, co mě prostě inspiruje. Svět, který je jasně daný, kde nemusíte divákům tolik vysvětlovat, o co hrdinům jde. Myslím, že Přes prsty ale není moc o sportovním žánru. Je to spíš taková komedie o dvou holkách, jejichž práce je hrát volejbal. O Starcích na chmelu taky asi neřeknete, že to je pivní film, p rotože tam ti dva češou chmel.
Bylo jednoduché najít herečky, které budou věrohodně vypadat při beach volejbalu?
Petru Hřebíčkovou jsme chtěli od začátku především pro její velkou zkušenost se žánrem romantické komedie. Hodně mi při natáčení pomohla. Dala celé té věci takový strašně pevný základ velkou uvěřitelností své postavy. Co se týče obsazení role Pavly, bylo kandidátek víc, ale nakonec jsme se rozhodli pro Denisu Nesvačilovou. Dala filmu hodně, cítil jsem, jak jí na něm záleží, a myslím, že až se na plátně uvidí, bude ráda. Je výborná. Obě holky se taky až dojemně snažily natrénovat beach volejbal. Chodily dokonce na tréninky s trenérem. A na výsledku je i tohle docela vidět.
Výraznou roli hraje Jiří Langmajer, se kterým jste už spolupracoval dříve. Kdo je jeho postava Ruda Jíra?
Jeho postava jsem asi trochu já. Nemá smysl to nějak zastírat. Akorát jemu je padesát a já doufám, že svou „druhou šanci“ v životě a odpuštění dostávám už teď. O takových tématech je podle mě totiž ten film, nebo minimálně aspoň oblouk jeho postavy. Že chlap, který je tak trochu hovado a už pár věcí v životě podělal, chce ještě žít a nebýt kretén.
To, co diváky na vašich scénářích baví, je vaše schopnost tvořit dialogy, které vyrůstají „z podhoubí“ daného prostředí. Používáte žargon a nechybí ani značná dávka drzosti. Budou takové dialogy i ve filmu Přes prsty?
Myslím, že určitě. Ale troufám si tvrdit, že je ten film ve výsledku v kontextu nějakých věcí, které jsem dělal, vlastně dost laskavý. Někdo možná bude překvapený. Ale oproštěn od drzosti není. To by mě asi už pak ani nebavilo.
Na jaké diváky jste myslel, když jste psal scénář?
Takhle to nefunguje. Já píšu intuitivně to, co napsat chci. Zatím jsem měl štěstí, že na to, co jsem napsal, lidi plus minus chodili. Pevně věřím, že si diváci najdou cestu i na Přes prsty. Je to jednoduchý lidský příběh o pár lidech, kteří hledají štěstí. A pak jsou tam nějaké fóry, pár rvaček, láska a trochu toho volejbalu. Myslím, že to jsou všechno věci, které se lidem snad líbí.
