Poseidon

Předělávka původ­ní­ho kata­stro­fic­ké­ho fil­mu ze 70. let o sku­pin­ce „vyvo­le­ných“, kte­ří se sna­ží ve zdra­ví dostat z pře­ko­ti­vší se vel­ké, dlou­hé zao­ce­án­ské lodi (o čemž mají sna­hu vás pře­svěd­čit prv­ní zábě­ry).

Zápletka je kla­sic­ky kata­stro­fic­ká. Hafo lidí se baví na luxus­ní lodi, sla­ví pří­chod nové­ho roku. Během pár scén pozná­me vel­mi struč­ně něko­lik jedin­ců, kte­ří se i přes dob­ré rady kapi­tá­na roz­hod­nou na vlast­ní pěst dostat z lodi, kte­rá se po zása­hu tzv. zblou­di­lé vlny ocit­la vzhů­ru noha­ma. Než se poto­pí do moř­ských hlu­bin je jen otáz­kou času, tak­že se naši dob­ro­dru­zi vydá­va­jí na ces­tu útro­ba­mi lodi dolů nebo vlast­ně naho­ru k lod­ní­mu šrou­bu, kudy jedi­ně se dá dostat ven.

Jaká náho­da, že mezi sku­pi­nou hle­da­jí­cí záchra­nu je býva­lý mari­ňák a hasič. Dále tu máme čer­nou pasa­žér­ku trpí­cí klaus­tro­fo­bií, homose­xu­á­la, kte­ré­mu dal jeho pří­tel k Novému roku sbo­hem, dce­ra ono­ho býva­lé­ho hasi­če (mimo­cho­dem taky býva­lé­ho sta­ros­ty New Yorku) a její snou­be­nec, mat­ka se synem, hor­ko­krev­ný show­man a mapa-člen posád­ky. Děj fil­mu v pod­sta­tě spo­čí­vá v opi­čí drá­ze naše­ho druž­stva skrz loď, v otví­rá­ní mno­ha dve­ří, kdy nikdy neví­te, co vás za nimi čeká a v postup­ném odpa­dá­ní „méně zají­ma­vých“ čle­nů týmu. Nechybí samo­zřej­mě mocen­ské spo­ry o vůd­cov­ství ve sku­pi­ně a rodin­né pro­blémy otec-dcera-snoubenec.

Novodobá tech­ni­ka dala tvůr­cům novo­do­bé­ho Poseidonu do rukou znač­ná esa, kte­rá však neby­la vždy ide­ál­ně vyu­ži­ta. Pár tri­ko­vých zábě­rů je efekt­ních (např. pře­chod obří vlny nebo jed­not­li­vé scé­ny, v nichž voda v lodi likvi­du­je zaří­ze­ní i lidi). Na dru­hou stra­nu někte­ré scé­ny jsou vylo­že­ně „humor­né“, a to nejen z tri­kař­ské­ho pohle­du, ale i scé­náris­tic­ké­ho. U někte­rých je vylo­že­ně trik vidi­tel­ný jako např. při pro­pa­du jakési tur­bí­ny či moto­ru skrz podlahu/strop haly. Pokud jde o scé­náris­tic­ké úle­ty pak bych oprav­du chtě­la být u toho, jak se člo­věk udr­ží na napros­to hlad­kém drža­dlem a s dal­ším člo­vě­kem na zádech pře­je­de ve sty­lu lanov­ky obrov­skou halu. Stejně tak ze „sko­ku do nezná­mé vody“, tedy do haly plné vody, neřku-li hoří­cí, by léka­ři měli radost. Největší chu­ťov­ka je ovšem záchran­ný člun v závě­reč­né scé­ně, kte­rý jako­by zázra­kem pla­ve zrov­na oko­lo :-).

Pozitivní je na fil­mu roz­hod­ně jeho dél­ka. Děj 97 minut pro­bí­há v poměr­ně sviž­ném tem­pu a aby ne, když jde o život. Osobně mám kata­stro­fic­ké fil­my doce­la ráda a vždyc­ky čekám, jaké neu­vě­ři­tel­né scé­ny tvůr­ci hlav­ním akté­rům zase při­pra­ví. Takže v tom­to ohle­du film roz­hod­ně nezkla­mal. A navíc, bude to znít jako klišé, když napíšu, že byl bohu­žel plný kata­stro­fic­kých klišé :-).

Photos © Warner Bros. Pictures